Americkým, britským, sovětským a nakonec i přizvaným francouzským soudcům a žalobcům v Norimberku, se díky nezákoným postupům během procesu bohužel nakonec podařilo, přesvědčit o německých zločinech během válečných let nejen veřejnost, ale vytvořit i dogma, které je dodnes nepřípustné zpochybnit a které je v některých zemích dokonce chráněno zákonem.A pokud je něco nepřípustné zpochybnit, smrdí to inkvizicí na sto honů.
Ačkoliv o vznik mezinárodního tribunálu v Norimberku, se nezasloužili ani tak sověti, jak už bylo zmíněno v první části, nýbrž Američané, bylo velmi brzo jasné, že Stalin bude hrát v pozadí tohoto procesu významnou roli a že spojenci mu budou muset v mnoha věcech, ač neradi ustoupit.Stalin si tak mimo jiné vymínil, aby pobaltské republiky, které v roce 40 bolševická armáda anektovala, byly uznány jako sovětská sféra vlivu, tedy defacto součást CCCP.Asi nepřekvapí, že bylo Stalinovi bez většího odporu vyhověno, čímž ovšem spojenci jen ukázali, jak jim jde o spravedlivý proces.Tím ovšem bolševická drzost neskočila a Rusové dále žádali zařadit masakr Poláků v Katyni, který spáchalo na Stalinův rozkaz NKVD, jako jeden z bodů protiněmecké obžaloby.Nakonec to skončilo dohodou, že tyto pro bolševiky “citlivé” otázky, kterou byl i nacisticko – sovětský pakt, nebo napadení Finska, budou z projednávání vyřazeny a případné dokumenty předkládané obhajobou v těchto věcech budou soudem odmítnuty, což také byla krásná ukázka norimberské objektivity.Ruští bolševici, se pak nakonec spokojili s vykonstruovanými soudy a popravami německých zajatců na svém území, které ze zločinů NKVD v Katyni falešně obvinili.
Využívání nucené práce, což byl rovněž jeden z bodů protiněmecké obžaloby, bylo také něco, v čem si spojenci s nacisty rozhodně nezadali.Zatímco probíhal soud v Norimberku, Rusové disponovali minimálně dvěma miliony osob, které se souhlasem západu (Roosevelt osobně Stalinovi 5 milionů Němců na nucené práce přislíbil) převezli do Ruska ze svých okupovaných území.Američané zase dodávali italské i německé zajatce do belgických dolů, což bylo v obou případech hrubé porušení Ženevských konvencí.Faktem je, že ruští bolševici tyto konvence nikdy nepodepsali, otázkou pak ovšem je, jak se pak vůbec mohli podílet na procesu, který měl druhé za jejich údajné porušování soudit a především, že s tím Američané, Britové, ani Francouzi neměli žádný problém.Toto využívání otrocké práce spojenci v době míru, pak bylo z jejich strany projevem naprosté arogance a pohrdání zákony.Zatímco na straně nacistů, byla nucená práce využívána v době války k zajištění obrany před spojeneckým terorem a k odstraňování jimi způsobených škod, spojenci si nechávali za otrockou práci zajatců v období míru i platit.
Co se pak týká Ženevských konvencí v samotném Norimberku, věznění obžalovaní, kteří si stěžovali na jejich porušování, byli americkými vězniteli odbyti tvrzením, že nejsou zatčený důstojník, ani válečný zajatec, jelikož německá armáda, námořnictvo ani německý stát již neexistují a že německý stát tyto konvence sám zavrhl, takže nemají právo se na ně odvolávat.Hitler přitom přes mnohé návrhy konvence nikdy neodmítl, přestože v důsledku barbarského bombardování německých měst, byl k tomu mnohými přemlouván.Rovněž odmítl použít chemické zbraně, pokud je jako první nepoužijí spojenci.Je to tak další důkaz porušování práva ze strany mezinárodního tribunálu.
K tomu “nejlepšímu”, co především charakterizovalo celý norimberský tribunál, se ovšem teprve dotaneme.Protože celý tribunál měl budit dojem standardního soudního líčení, byla obžalovaným umožněna možnost obhajoby, nicméně opět, jako všechno v této soudní frašce, pouze jen na oko.Obhajobě tak bylo předně znemožněno odvolávat se na trestné činy, kterých se dopustili spojenci.Soudce Lawrence například přerušil advokáta hájícího německé velení slovy: „My tu nesoudíme, zda se porušení mezinárodního práva, dopustily nějaké jiné mocnosti.My tu soudíme, zda se jich dopustili obžalovaní.“ Dále bylo zavedeno pravidlo, že i když obžalovaný dokáže, že jednal na základě rozkazu své vlády nebo nadřízeného, není tím zproštěn viny, tribunál mu může pouze zmírnit trest, pokud uzná za vhodné.Toto pravidlo bylo v rozporu s příručkami vojenského práva, které existovaly na začátku druhé světové války na německé i americké straně, což byla další ukázka toho, jak byla pro potřebu tribunálu vytvořena speciální interní pravidla, která byla v rozporu s prakticky kterýmikoliv právními normami kteréhokoliv státu.
Jakákoliv efektivní obhajoba obžalovaných pak byla prakticky nemožná, jelikož přestože spojenci zabavili stovky tun dokumentů ze všech německých ministerstev a vládních úřadů, na kterých pracovalo stovky expertů obžaloby, obhájci k těmto materiálům měli zamezený přístup a byli odkázáni pouze na své skromné zdroje, které si dokázali zajistit vlastními silami.Obhájci se tak většinou zaměřili pouze na hledání rozporů v “důkazech” předkládaných obžalobou.Pokud se obhajobě přece jen podařilo najít nějaké dokumenty, případně svědky ochotné svědčit ve prospěch obžalovaných – což bylo vzhledem ke spojeneckému zastrašování málokdy, tyto důkazy byly soudem odmítnuty, nebo tito svědci sami skončili na pár týdnů v kriminále.Do kriminálu se dostalo i několik obhájců, kteří si dovolili hájit svoje klienty příliš horlivě a nedali se odradit ani otevřenými výhružkami ze strany soudců a žalobců ve službách tribunálu.
Obžalobě naopak nebylo bráněno předvádět všemožné pochybné svědky, jenž si často ve výpovědích navzájem odporovali, kteří poskytovali fantasmagorická “svědectví” o vraždění vězňů koncentračních táborů parou, elektrickým proudem, plynování stovek i tisíců osob za hodinu Zyclonem B, výrobě mýdla z lidského tuku, které soud přijímal bez jakýchkoliv výhrad, přičemž většina z nich je dnes uznána i oficiální historiografií jako podvrhy.Rovněž zjevné fabrikáty, které byly soudu předloženy, jako byl například protokol z Wannsee, soud bez výhrad přijal a uznal jako platné důkazy obžaloby.Přestože tato svědectví a předložené dokumenty, byly obhajobou napadeny jako nedůvěryhodné, což zvláště u údajného protokolu z Wannsee nebyl vzhledem k jeho legrační formě velký problém, všechny výhrady byly soudem bez jakéhokoliv přezkoumání zamítnuty.
Z uvedených skutečností je tak evidentní, že se v případě norimberského tribunálu, jednalo o plánovitě nezákonný proces, za který by se rozhodně nemusel stydět ani Vyšinsky.Ten v rámci tribunálu rovněž působil – což taky cosi naznačuje, paradoxně ale neměl až na pár vyjímek mnoho důvodů do procesu, který zinscenovali západní spojenci pod vedením USA zasahovat.Kromě toho, že tento tribunál byl děsivou demonstrací ignorance mezinárodního práva, kde se ukázalo, že západ si nemá s bolševickým Ruskem co vyčítat, měl pochopitelně nedozírné dopady i na budoucnost.