Hilsneriáda a Masarykovo bizarní angažmá

Jelikož se na různých rádoby seriozně a historicky korektně tvářících se webech, mezi které také patří web, honosící se názvem Masarykova společnost, stále objevují dezinformace ohledně Masarykovy úlohy během takzvané Hilsneriády, byl sepsán jako dodatek k tématu Hilsneriády (1), (2), tento kratší doplňující text, který báchorky mající za cíl glorifikaci Masarykovy osoby a propagaci jeho údajně přísně vědeckého přístupu k případu v Polné, uvádí na pravou míru.

ritualDnes nelze zcela po více jak sto letech, s jistotou odhalit skutečné Masarykovy motivy, které ho vedly k tomu, aby se aktivně a svévolně zapojil do “zkoumání” okolností polenského případu, jisté je, že jeho cílem nebylo rozhodně jejich objektivní posouzení, nýbrž snaha řádné vyšetřování svými cílenými manipulacemi negativně ovlivnit, či přímo znemožnit.

Podle dnes šířené legendy, i slov jeho samotného, se Masaryk po počátečním nezájmu o případ v Polné (což je v pozoruhodném rozporu s jeho pozdější hektickou aktivitou), rozhodl aktivně a především veřejně ovlivňovat vyšetřování vraždy v Polné, údajně na žádost jeho bývalého žáka a tehdejšího historika a sociologa Sigmunda Münze, který si stěžoval, na antisemitský postoj českého tisku.Masaryk se tak tedy rozhodl  vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.Toto je velmi důležitý poznatek, jelikož Masaryk později nevystupoval pouze proti  nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, nýbrž se cíleně snažil ovlivnit a především zpochybnit vyšetřování, i celý následný proces s Hilsnerem.Jelikož pak ani v jednom procesu, nebyl Hilsner obviněn a ani následně odsouzen na základě nějakých nesmyslných pověr, či falešného mysticismu, ale na základě výpovědí svědků, nepřímých důkazů a znaleckých posudků, je zřejmé, že Masaryka vedly naprosto odlišné motivy, než údajné vystoupení proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.

Masaryk se tedy rozhodl konat a potom co prý podrobně studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, následně vydal tiskem onu brožuru “Nutnost revidovati process Polenský”, která je dnes mainstreamovými pseudohistoriky označována jako vědecké dílo, které mělo údajně vyvrátit závěry lékařů, kteří provedli pitvu mrtvoly Anežky Hrůzové, i závěry vyšetřovatelů.Hlavním cílem jeho brožury ovšem nebylo bojovat proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, jak hned zpočátku Masaryk deklaroval, ale především zpochybnit závěry pitevního protokolu a dalších posudků, kde ovšem po nějakých pověrách, či mysticismu nebylo ani stopy.To vše s cílem zpochybnit, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly, nýbrž “v obydlí” a tím přenést podezření z Hilsnera, který byl dobře známý, že se v těchto místech pravidelně poflakoval, na blízké příbuzné oběti.

Ke smůle Masaryka, státní zastupitelství distribuci jeho brožury zakázalo a vydané výtisky nechalo zkonfiskovat.Podle legendy, za tímto zákazem měly stát antisemitské síly, ovšem důvod jejího zákazu byl mnohem prozajičtější.Masaryk tímto jejím vydáním otevřeně zasahoval do vyšetřování a dokonce se uchýlil k nelegálním praktikám, když se mu jako neoprávněné osobě, nějakým způsobem podařilo získat předmět doličný, který byl součástí vyšetřování, což bylo hrubé porušení zákona, a čímž se nezapoměl v brožuře chytře pochlubit.Masaryk si tak neměl na co stěžovat, naopak mohl být rád, že neskončil ve vězení, ale byl potrestán pouze nízkou pokutou.To současně dokazuje, že zastupitelství neovládaly žádné antisemitské síly, protože pak by s Masarykem státní zastupitelství jinak zatočilo a je vlastně s podivem, že z této šlamastiky, nakonec tak snadno vyvázl.Masarykova brožura se tak nikdy nedostala do širšího povědomí, a Masaryk se tak díky tomu před celým národem ještě více neznemožnil.

Následně po tom, co byla Masarykova rádoby vědecká brožura zkonfiskována, přijal Masaryk roli oběti, které bylo temnými silami v pozadí údajného protižidovského spiknutí znemožněno, vydáním jeho brožury, podle něj špatně vedené vyšetřování, založené podle něj na rovněž chybných posudcích ovlivnit.Vzhledem k faktu, že se Masaryk hrubě a dokonce protizákoně pletl do práce úřadům, aniž byl o to kýmkoliv z oficiálních míst žádán, zní jeho nářky opravdu komicky.Z jeho reakcí je cítit ukřivděnost, což je zarážející už jen proto, že nedisponoval v oblasti kriminalistiky, ani fyziologie potřebným vzděláním, ani znalostmi, a jak  sám uvádí, musel se v těchto oblastech teprve rychlostudiem dovzdělat.To se mu ovšem, jak dokládá jeho brožura, kterou spíchnul včetně onoho studia za pouhé dva měsíce příliš nepovedlo, nicméně mu to nebránilo v tom, aby v ní jako samouk bez jakékoliv praxe, poučoval vystudované osoby s mnohaletými zkušenostmi v oboru.

Naprosto k neuvěření jsou pak Masarykovy stížnosti, v nichž běduje, že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat, a svou kritiku procesu polenského, se dokonce odvažuje označovat za vědeckou práci.Masaryk se ani nestydí drze připomínat, že se v rámci svého údajného pátrání dokonce vypravil osobně do Polné na místo činu, zapomíná už však dodat, že to bylo až dlouho po sepsání jeho pavědecké brožury a více jak půl roku po vraždě, kdy už byla oběť dávno pohřbena, aniž by ji tedy vůbec kdy viděl, ať už na místě činu, či kdekoliv jinde, nebo alespoň vyslechl některé svědky.Masaryk si přesto dovoluje stěžovat, že mu bylo bráněno v jeho údajně vědecké práci na případu, ve skutečnosti se ovšem o možnost vědecky případ zpracovat připravil sám svým počátečním nezájmem, a začal do něj nezákoně fušovat až v době, kdy byly ostatky oběti dávno v zemi a to navíc pouze doma od psacího stolu, jelikož si zjevně nedostatečně nastudoval, ony kriminalistické postupy.Evidentně si tak pletl, exaktní forenzní kriminalistické metody, s prací romanopisce.

Tímto fiaskem s Masarykovou brožurou, po kterém následovalo její zabavení a trest pro Masaryka, ovšem jeho bizarní role v Hilsneriádě neskončila.Už v roce 1900 Masaryk vydává brožuru druhou, jako reakci na odpověď lékařů, nazvanou tentokrát Význam processu polenského na pověru rituelní.Předně se v ní snažil vysvětlit, jak bylo možné, že soudce zpřístupnil předmět doličný neoprávněným osobám a přišel opravdu s chytrou výmluvou.Podle zákona, je totiž soudce povinen každého přijmout, kdo by vyšetřování mohl nějak objasnit.Otázkou ovšem je, jak by mohl Masarykův přítel dr. Bulova a jeho žena, která kdysi vedla kursy šití, objasnit vyšetřování, když nikdo z nich včetně Masaryka, nebyl vzdělán v kriminalistice, ani nemohli přispět žádným svědectvím.Tato Masarykova argumentace, se tak jeví jako účelová, už vzhledem k tomu, že v první brožuře se o tomto postupu nezmiňuje a ani v soudních spisech o této události není ani zmínka, takže soudce jednal nezákoně, když postupoval neoficiálně.

V tomto novém spisu, ovšem Masaryk znatelně přibrzdil a svoje útoky na lékaře a jejich zprávu přehodnotil.Podle znalce, s kterým se prý radil, pitva nebyla provedena špatně, měla ovšem jisté nedostatky, vzhledem k tomu, že oba lékaři nemají dostatečné zkušenosti v soudním lékařství.To je ovšem významný obrat oproti první brožuře, podle které byla pitevní zpráva vyloženě špatná a podle filmu Zločin v Polné, dokonce naprosto bezcená.Autoři scénáře, se tak s Masarykovým poopraveným názorem, dostávají do zásadního rozporu.Tento obrat je nejspíše důsledkem toho, že si Masaryk později uvědomil, že pokud by se mu přece jen podařilo pitevní zprávu znevěrohodnit, jediným řešením by bylo provést pitvu novou a tedy přikročit k exhumaci těla.Přestože v první brožuře, se Masaryk vyslovuje, že exhumace by v některých věcech mohla přinést světlo, nikdy ani on, ani obhájce Hilsnera o nic takového nežádali.I když by nová pitva exhumovaného těla odhalila nějaké nesrovnalosti, bylo naprosto nepodstatné, jestli řez byl obyčejný, nebo neobyčejný, jak neustále spekuloval Masaryk, jelikož na odsouzení Hilsnera, by to nemělo žádný vliv.Naopak by se Masaryk a ti co ho do případu zatáhli, mohli spíše obávat, že zkušený patolog, by mohl odhalit skutečnosti, které by Masarykovu legendu mohly spíše vyvrátit, proto je celkem pochopitelné, že Masaryk, ani nikdo z těch co stáli v pozadí, po ničem takovém nevolal.

Masaryk se dále opět vrací k tématu místa vraždy a znovu urputně spekuluje, že na místě nálezu k ní dojít nemohlo.Hlavním argumentem má být poloha mrtvoly s ohnutýma nohama, které prý nebylo možno na tomto místě dosáhnout.Největší slabinou jeho “nové” argumentace ovšem opět je, že zatímco k vraždě došlo koncem března, on místo navštívil až v prosinci, kdy bylo po kolena sněhu a na místě se za těch mnoho měsíců mohlo dosti změnit.To Masarykovi ovšem nebrání tvrdit, že smrček, pod kterým tělo leželo a nohy zachyceny v jeho větvoví, prý byl na to aby to bylo možné příliš malý, se slabými větévkami, sotva 1,3 m výšky.Zatímco v případě jeho kritiky, chytá Masaryk každého za slovo a napadá každou dle jeho názoru nelogičnost, v tomto případě výletu do Polné, sám zřejmě nechal logiku doma.Mezi vraždou a jeho návštěvou místa činu uběhlo sedm měsíců, za kterou smrček, který si Masaryk vyhlédl, musel vzhledem k rychlosti růstu smrčiny půl až jeden metr za rok, doznat vyznamné změny.V době vraždy tak smrček mohl být tak poloviční, a těžko si představit, že by někdo tahal tělo pod takový ministromek, když v blízkém okolí se nacházela příhodnější místa pro úkryt.

Rovněž jeho tvrzení, že tělo nebylo ukryto a že bylo dokonce úmyslně vystaveno je nepravdivé, jelikož přes skutečnost, že každý den po pěšině okolo místa nálezu prošlo mnoho lidí, bylo tělo objeveno až při pátrání školními dětmi a potvrzuje to i mnoho svědků, kteří se na místě shromáždili.Stejně tak hypotézy, podle které bylo tělo na místo nálezu dopraveno, se odmítá vzdát.Bylo tak podle něj dopraveno z minimálně 30 minut vzdáleného obydlí, což si ovšem lze sotva představit, vezmeme li v potaz, že s břemenem, které lidské tělo představuje, by  čas přepravy významně narostl.Je tedy pochybné, že by vraha vláčejícího mrtvolu, přitom mimořádně fyzicky vybaveného ??, někdo v těchto frekventovaných místech nespatřil.Masaryk mohl samozřejmě provést rekonstrukci podle jím nastudovaných kriminalistických postupů, nikdy se ovšem o nic takového nepokusil a zůstal u svých oblíbených spekulací od psacího stolu.Druhá brožura přesto, že se Masaryk na její sepsání zjevně mnohem lépe připravil a obohatil ji i mnoha jistě hodnotnými poznatky, je opět plná spekulací a nesmyslů, které ji tak odkazují rovnou do říše bajek.

Přes svou enormní snahu, míří Masaryk svými spekulacemi špatným směrem a je vlastně nejasné, čeho jimi má být vlastně dosaženo.Zvrácení rozsudku nad Hilsnerem však asi sotva, čehož si musel být nesporně vědom, jelikož Hilsner byl odsouzen na základě svědectví, podle kterých byl viděn v lese Březina už v období vraždy M. Klímové a následně mnohokrát znovu, až do objevení už  jen její kostry, stejně tak v období do nálezu těla A. Hrůzové.Dalším nepřímým, ovšem zásadním důkazem proti němu, byly Hilsnerovy zkrvavené kalhoty, které si ovšem tak jak vysvětloval nemohl zakrvácet a navíc snaha je prát a nakonec skrýt.Rovněž Hilsnerova neochota, ztotožnit osoby vzhledem židovského původu, které se podle několika svědectví ve dnech vraždy vyskytovaly v jeho přítomnosti, vedlo k přesvědčení soudců, že má co tajit.Tímto směrem se ovšem Masaryk ve svých spekulacích nepouští, vědom si toho, že tyto skutečnosti nelze zvrátit, a do omrzení tak zabředá do tématu vraždy rituelní, jako by jednal na něčí objednávku.

Celé toto Masarykovo angažmá v polenském případu pak působí tak, že musel v tomto jeho životním období trpět zatemněním mysli, nebo byl k sepsání svého pamfletu někým přinucen, jinak lze sotva přijmout, že někdo jeho inteligence a vzdělání, mohl něco takto ubohého, při plném vědomí a dobrovolně sepsat a dokonce vydat.Nakonec lze s Masarykem souhlasit alespoň v tom, že období Hilsneriády bylo pro něj i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, nicméně vinu za to mohl dávat pouze sám sobě.

Klíčový kompletní dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře

Rozsouzeno: Bartoš a Zemánek si od soudu odnesli rok podmíněně, za Herzlovy výroky o konečném řešení židovské otázky

Představitelé Národní demokracie Adam B. Bartoš a Ladislav Zemánek, byli před nedávnem obviněni za údajně protižidovský výrok u hrobu Anežky Hrůzové: „Na tomto místě byla o Velikonocích 1899 brutálně zavražděna nevinná dívka Anežka Hrůzová. Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

Národní-demokraté

K soudu došlo překvapivě brzy, už 16.3., a zatímco v případě mnohem důležitějších kauz, se soudního rozhodnutí nedočkáte ani po mnoha letech, tady si demokratura zjevně pospíšila.Oba obvinění byli shledáni vini, jelikož se podle soudu dopustili podněcování k nenávisti, což je oblíbený gumový paragraf, který lze použít prakticky kdykoliv a proti komukoliv a proto ho soudy demokratury, tak rády využívají.

Restriktivní orgány demokratury tak opět předvedly, jak umí dokonale přepisovat a překrucovat historii.Dost možná, že ani soudci ve skutečnosti nemají tušení, jaký má jimi stíhaný výrok už od dob Hezlových význam a vzhledem k desítky let trvající propagandistické masáži, se tomu ani moc nelze divit.

Pikantní na tom všem je, že demokratura se postarala o to, aby soudní líčení proběhlo co možná v tichosti, jelikož historické bláboly, na nichž celá její konstrukce vrávorá, není radno na veřejnosti moc rozmazávat.Bartoš i Zemánek, tak na tiskové konferenci oznámili, že proti rozsudku podají odpor a budou žádat hlavní líčení za účasti veřejnosti, na něž mají ze zákona nárok.Doufejme tedy, že toto není ještě konec, jelikož rozsudek je zatím nepravomocný.Když už demokratura chce takto absurdně a na základě gumových paragrafů odsuzovat, mělo by se těmto inkvizičním rozsudkům, dostat taky náležité pozornosti široké veřejnosti.

Národní demokraté půjdou před soud, za Herzlův výrok o konečném řešení židovské otázky

Jak už jsme psali letos v lednu, byli dva představitelé Národní demokracie Adam B. Bartoš a Ladislav Zemánek, obviněni kvůli výrokům nad hrobem Anežky Hrůzové.Jak dnes informoval web vlasteneckenoviny.cz, 8. března 2016, podal jihlavský státní zástupce Mgr. Ivo Novák obžalobu k okresnímu soudu v Jihlavě a celá kauza, bude mít tedy nakonec soudní dohru.

Národní-demokraté

Po monstrprocesu s vydavatelem Mein Kampfu Zítkem, procesu s vydavateli Hitlerových projevů, jsme se tedy dočkali dalšího soudu, kde bude snaha v praxi ukázat, jak se aplikují gumové paragrafy, které si demokratura pro boj s nepohodlnými jedinci vyrobila.Tentokrát, jako závadný pro demokraturu, se státnímu zástupci na základě vypracovaného odborného posudku, jeví následující  výrok:

„Na tomto místě byla o Velikonocích 1899 brutálně zavražděna nevinná dívka Anežka Hrůzová. Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

Nejspíše se tedy jedná konkrétně o slovní  spojení “řešení židovské otázky”, které na různé omezené pravdoláskové aktivisty a další sluníčkáře, působí jako červený hadr na býka, tedy v tomto případě, spíše na vola.Je zde tedy zjevná snaha, kriminalizovat nicneříkající slovní spojení, které má údajně podle brněnského radního Bc. Michala Doležela, vybízet k „holocaustu“ a „masovému vyvražďování Židů“

Pan Doležel je tak zjevně odkojen mainstreamovými bláboly, které mají původ v desítky let staré propagandě, protože jinak by musel vědět, že jako jeden z prvních, použil ve svých poznámkách slovní spojení “konečné řešení židovské otázky” zakladatel sionismu a duchovní otec Izraele Theodor Herzl už koncem 19. století.Herzl ovšem nebyl zdaleka jediný židovský politik, který toto spojení použil.V roce 1898, tak Richard James Horatio Gottheil napsal, že asimilace Židů nesmí být  “konečným řešením židovské otázky”.V židovské ročence z roku 1915 se píše, že britští židé přijali politiku “konečného řešení židovské otázky”.Sionista Nahum Sokolow, psal v roce 1919 ve své knize History of Zionism: “Pokrok moderní civilizace může být považován za jakéhosi moderního Mesiáše pro “konečné řešení židovské otázky”“.Citace všech zdrojů, kde Židé toto spojení použili, by pak vydala na celou knihu.

Konečné řešení židovské otázky, tak není ničím jiným, než synonymem pro vytvořením samostatného židovského státu, o který sionisti počínaje Herzlovou vizí z 19. století, až do roku 1948 usilovali a čehož také, díky významné německé pomoci během třicátých let 20. století, více jak po půl století dosáhli.Tito všichni židovští politici včetně Herzla, tedy opravdu nevolali po “masovému vyvražďování Židů”, jak se domnívá pan Doležel.

Tento soudní proces tedy  bude další zkouškou, která prokáže, jestli dokáže zvítězit rozum a historická fakta, nad omezeností a bláboly, které šíří  hlásné trouby demokratury.

Film Zločin v Polné díl druhý – labyrint lží

Zatímco v prvním díle filmu, bylo možno s jistou základní znalostí faktů o procesu v Polné, poměrně snadno odhalovat mystifikace tvůrců tohoto propagandistického díla, v díle druhém, je to už poměrně problém a je vzhledem  k množství zde vršených manipulací,  nutné mít k ruce příslušné materiály, aby jste se mohli, v zde předkládaných spekulacích, vůbec orientovat.Co si pak má počít s tímto sugestivním materiálem, prostý a věci neznalý divák?

ritual

Než se tedy pustíme do  konfrontace tohoto materiálu s fakty, musíme před tvůrci tohoto mystifikačního díla, bohužel smeknout klobouk.Zatímco se skutečností má tento dvoudílný film jen málo co společného,  na vytvoření silného sugestivního efektu, si  tvůrci dali skutečně záležet a pokud nepatříte mezi jedince, s opravdu mimořádně vyvinutým smyslem pro kritický náhled na věc, lehce se necháte strhnout.Zjevným záměrem tvůrců tedy není diváka objetivně informovat o případu na základě zaznamenaných faktů – v druhém dílu to platí dvojnásob, ale podsunout mu  verzi, vytvořenou na základě objednávky.

Nutnost revidovati proces Polenský

Tento Masarykův spisek, který měl podle legendy zpochybnit, či dokonce vyvrátit závěry oficiálního vyšetřování, je ve skutečnosti plný nesmyslů a mystifikací.Už jen fakt, že ho Masaryk sepsal, aniž by se namáhal navštívit místo činu, svědčí o tom, že mu na nějakých faktech sotva záleželo a že tu šlo o něco zcela jiného.Hlavním jeho cílem bylo, zpochybnit verzi, podle které se vražda odehrála v místě nálezu mrtvoly, a Masaryk se tak v něm pokouší sugerovat, že k vraždě došlo “v obydlí”, a mrtvola na místo nálezu byla následně někým dopravena.Těmito závěry nepřímo naznačuje, že se vraždy dopustili příbuzní oběti, tedy její matka a bratr.Masaryk ve svém spisu dále uvádí, že dr. Bulova a jeho žena, které požádal o posudek, získali od vyšetřujícího soudce část oděvu oběti, aby měli možnost posoudit, zdali byl rozstřižen.Je opravdu pikantní, že soudce vydal  neoprávněným osobám „corpora delicti“ – předmět doličný, což je hrubé porušení zákona, a Masaryk se s tím ještě veřejně chlubí, zřejmě si vědom toho, že nemůže být díky svým kontaktům nijak postižen.Je tedy zjevné, jakými prostředky, se zde jisté síly snažily, o zvrácení řádného vyšetření případu.

Masaryk i Bulova, si pak přestože ani jeden z nich mrtvolu Anežky Hrůzové neviděl, natož aby měl možnost její ostatky podrobněji ohledat, dovolují tvrdit, že rána na krku byla způsobena až po smrti, zatímco oba lékaři kteří pitvu provedli ještě v týž den nálezu mrtvoly odpoledne, tvrdí jednoznačně, že k ní došlo za života oběti.Konstatování, že část oděvu byla odstřižena, je pak minimálně sporné, jelikož je založeno pouze na tvrzení Bulovovy manželky, kterou k tomuto závěru má kvalifikovat pouze ta skutečnost, že kdysi vedla kurzy šití pro ženy.To pak dále prý  dokazuje, že k vraždě došlo “v obydlí”, jelikož nůžky do lesa nikdo nenosí.Vysvětlení je ovšem mnohem jednodušší, dotyčnou část oděvu totiž odstranil před pitvou hrobník, jak vypověděli oba lékaři, což jsou ty některé věci, které se – jak tvrdí filmová verze, nikdy nedozvíme.Tato prostá skutečnost, se ovšem ve filmu ignoruje a je dána přednost fantasmagorickým konstrukcím Masaryka a Bulovy.

Jelikož se spisek pokouší zpochybnit především závěry obou lékařů, kteří prováděli ohledání a pitvu mrtvoly, ti cítili potřebu se oproti tomuto obhájit a vydali tak tiskem svou odpověď, ve které  Masarykovy závěry doslova rozcupovali.Nelze zde rozebrat celou jejich reakci na Masarykův spis, stačí když uvedeme, že Masaryk především vycházel z mylného předpokladu běžného u lajků, že mrtvola může krvácet ještě desítky minut po činu a dále pak jeho zcela nesmyslné závěry, ke kterým došel v důsledku naprosté neznalosti místa činu i jeho blízkého okolí a tvrdil tak, že na místo nálezu byla mrtvola donešena, či dovezena, což by bylo mimochodem to nejhloupější, co by mohl pachatel vzhledem k  v místě panujícím poměrům udělat.Pro Masaryka přeprava mrtvoly není ovšem problém, protože v okolí místa nálezu do té doby nikdy nebyl a “znal” ho pouze z pouťových pohlednic. Této verzi navíc nic po ohledání nenasvědčovalo, právě naopak, vše nasvědčovalo tomu, že s mrtvolou krátce po činu už manipulováno nebylo, ani nebyla nesena, či vezena, což by nutně zanechalo na těle stopy.Na místo nálezu těla, bylo z nejbližších “obydlí” poměrně daleko, jak se Masaryk následně neochotně přesvědčil osobně, proto by přeprava na takovou vzdálenost nevyhnutně vedla ke vzniku otlaků na těle oběti, nehledě k rigor mortis, což ovšem Masaryk naprosto ignoruje.Masarykovy rádoby odborné úvahy a snahy o zpochybnění pitevních závěrů obou lékařů, kdy se je snaží dokonce poučovat o tom, o jaký řez se jednalo, zdali o “obyčejný”, či nikoliv, pak ve světle skutečnosti, že okolnosti vraždy zná pouze z doslechu, či novin, působí přímo komicky.

Masaryk se tak pod tíhou těchto argumentů nakonec rozhodl na místo vypravit, k čemuž došlo až 11. prosince 1899, tedy více jak půl roku po spáchání činu a to navíc trapně inkognito, vydávaje se za  redaktora jistého časopisu, což také něco naznačuje.Masaryk si v Polné sjednal dva průvodce a chtěl se vypravit na místo nálezu mrtvoly pěšky, načež mu bylo vysvětleno, že místo je od Polné poměrně vzdáleno, a nenachází se hned za městem, jak se on domníval, což mu ovšem dříve nebránilo, bez minimálních znalostí zdejšího terénu, dělat dalekosáhlé závěry a podle kterých mělo být tělo na místo dopraveno, což by vzhledem k místní situaci nedávalo smysl.Na místě nálezu opět prokázal naprostou neznalost situace, když jeho představa o místu a poloze mrtvoly, byla v zásadním rozporu s polohou skutečnou.Už jen na základě těchto několika skutečností nelze dojít k jinému závěru, než že Masaryk, si všechny svoje závěry vybájil, což ovšem nebrání tvůrcům filmu, prezentovat jeho “práci”, jako cosi nezpochybnitelného s historickým významem, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o naprostý paskvil, který nemá s realitou nic společného a je zřejmé, že  vývody v něm obsažené, jsou produktem pouze Masarykovy bujné  fantazie, jdoucí ruku v ruce s jeho diletantismem.

Údajně neúplný pitevní protokol

Ve filmu se uvádí, že pitevní protokol nebyl kompetentní a dokonce prý byl bezcenný, jelikož nebylo zmíněno ohledání plic, která jsou v případě vykrvácení rozhodující.V pitevním protokolu nejsou plíce opravdu zmíněny, jelikož lékaři došli k jednoznačnému závěru, že smrt způsobil hluboký řez v oblasti krku, který nutně způsobil vykrvácení a smrt.Nebyl tedy jaksi důvod zmínit plíce, když příčina smrti byla zřejmá.Lékaři taky sotva mohli v době ohledání už v den nálezu těla předpokládat, že obhajoba  případného obviněného, bude od základu postavena na vykrvácení a motivu rituálni vraždy, kde byla otázka vykrvácení a množství krve klíčová, ve skutečnosti však byla marginální, protože o příčině smrti nemohlo být sporu.Nicméně v průběhu procesu položil obhájce znalci otázku, zdali lze tvrditi, že smrt nenastala zakrvácením.Na tu se mu dostalo jednoznačné opovědi: “To můžeme tvrditi. V plicích by musilo býti více krve.”Ve filmu se tedy jedná o záměrnou mystifikaci, když je tato skutečnost zatajena.Masaryk pak ve svém spisu kritizuje lékaře, že nevěnovali více pozornosti obsahu žaludku, což je kritika neoprávněná, jelikož obsah žaludku byl zjištěn a schodoval se s výpovědí svědků, ohledně posledního jídla oběti, což vyvrací Masarykovu spekulaci, že poslední jídlo pozřela  doma, kde byla následně zavražděna.Další námitky lékaři odmítli s logickým odůvodněním, že podrobnějšího zkoumání nebylo třeba, jelikož se zjevně nejednalo o otravu, kdy by podrobnější analýza obsahu žaludku byla na místě.

Hilsnerovo křivé obvinění dvou Židů

V  září 1899, označil Hilsner, nacházející se toho času ve vazbě u kutnohorského krajského soudu, dva Židy Josuu Erbmanna a Salomona Wassermanna, jako svoje společníky, kteří měli Hrůzovou zavraždit, nicméně on se prý vraždy neúčastnil.Oba dva byli brzy dohledáni a umístěni v dočasné vazbě.Následně byli oba konfrontováni se svědky, kteří viděli Hilsnera v den vraždy ve společnosti osob židovského původu.Všichni svědci, jak Cink, Strnad i Huberová, však v případě obou popřeli, že by se jednalo o stejné osoby, které v Hilsnerově společnosti viděli.Podařilo se také prokázat jejich aliby, podle kterého, se ani jeden v té době v Polné nacházet nemohl.

Máme tady tedy opět další zásadní rozpor verze filmové se skutečností.Podle filmové verze měl Hilsner sám toto obvinění odvolat s výmluvou že dostal strach.Ve skutečnosti se ale nic takového nestalo, Hilsner nic neodvolal a až samy úřady prokázaly vyšetřováním a konfrontací se svědky, že Hilsner si vše vymyslel a oba křivě obviněné propustily.Není zcela jasné, proč se Hilsner k této lži uchýlil, ale nejspíše cílem této šarády mělo být zkompromitovat jak svědky, tak úřady a tím dosáhnout zrušení rozsudku.Tuto teorii podporuje i fakt, že oba židovští Hilsnerem obvinění vandráci, měli doslova neprůstřelné aliby, což ukazuje na to, že vše bylo dobře předem plánováno a sám Hilsner to nemohl z vazby zařídit.A jediný kdo se s ním stýkal byl jeho obhájce Auředníček.Paradoxně se tak  potvrdilo, že svědci  jsou pravdomluvní a úřadům jde především o řádné vyšetření případu.Filmová verze je tak kompletně vykonstruovaná s cílem mystifikovat.

Baxa nebyl žalobce

Opravdu je neuvěřitelné, kam až jsou mystifikátoři ochotní zajít.Podle filmové verze, vystupoval Karel Baxa v případu jako žalobce.To už není ani mystifikace, to je vyložená lež.Veřejným žalobcem, byl v případu vrchní rada dr. Schneider-Svoboda, Karel Baxa byl v případu zástupcem matky zavražděné.Autoři tohoto filmového pamfletu, se tak touto lží nejspíše snaží vyvolat u diváka přesvědčení, že víceméně radikální Baxa, byl zástupcem státu a celý soudní proces tak znevěrohodnit, jako tendenční a protižidovský.Baxa ovšem s odsouzením Hilsnera neměl co dělat, ze své pozice mohl ovlivnit pouze výši odškodného pro rodinu oběti.

Nález pozůstaků Marie Klímové

Jako by už všech těch nesmyslů, mystifikací i lží nebylo dost, tvůrci filmu přišli ještě s další.Podle filmu, byly pozůstatky Marie Klímové, která zmizela 17. července 1898, nalezeny až v roce 1899 a to až po prvním soudu s Hilsnerem.Ve skutečnosti byly její pozůstatky nalezeny už 27. října 1898, tedy celých pět měsíců před vraždou Anežky Hrůzové.Není nám zcela jasné, proč se tvůrci k této mystifikaci uchýlili, ale nejspíše jim nalezení pozůstatků Klímové až o rok později, něž se stalo ve skutečnosti, lépe zapadá do celé této vylhané “historie” polenského případu.V době objevení pozůstatků Klímové v říjnu 1898 i v období jejího zmizení v létě téhož roku, tedy ještě před smrtí Hrůzové, se Hilsner jako místní vagabund neustále pohyboval v této lokalitě, aniž bylo proti němu jako Židovi pojato jakékoliv podezření ze strany obyvatelstva, či úřadů, což příliš nezapadá do legendy, podle které, šlo o protižidovské spiknutí, a kterou šířil i Masaryk.Podezření na něj padlo teprve po nálezu mrtvoly druhé zavražděné, jelikož teprve po něm, si svědci dali do souvislosti obě vraždy a Hilsnerovu opakovanou přítomnost v lese Březina a jeho okolí.Proto nejspíše z těchto důvodů, tvůrci filmu, objevení pozůstaků Klímové, posunuli pro tuto vybájenou legendu o protižidovském spiknutí do vhodnější doby, jelikož skutečnost svědčí o pravém opaku, tedy že Hilsnera navzdory jeho židovskému původu, a jeho výskytu v místech  a době spáchání obou vražd, paradoxně dlouhou dobu nikdo nepodezíral.

Závěr

Snahou této dvoudílné filmové fikce, především pak jejího druhého dílu, je vyvolat v divákovi dojem, že za vraždou stojí rodina Hrůzova, což také ve svém pochybeném spisku, zastával Masaryk.Paradoxně indicie které by tuto verzi podporovaly neexistují, vše naopak svědčí pro jejich nevinu a proto si chybějící indicie, Masaryk musel vycucat z prstu a podpořit je pochybnými posudky, které vycházely jen z domněnek a nikoliv z vyšetřování na místě nálezu oběti, ani ohledání oběti samotné, což je nezbytnou podmínkou každého seriozního vyšetřování.Masaryk, kterému šlo údajně o spravedlnost, tak neměl problém obvinit z vraždy Anežčiny příbuzné bez jakýchkoliv důkazů, jen na základě svých hypotéz, čeho si musel být při svém vzdělání a inteligenci vědom.Zatímco tedy v případě Žida Hilsnera bylo jeho odsouzení pro Masaryka morálně nepřijatelné, v případě obvinění neŽidů, to už pro něj žádný morální problém nebyl.

Klíčový kompletní  dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, na webu právnické fakulty.Scénař filmu, tento materiál přirozeně ignoruje, jako by neexistoval, protože nekompromisně odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře

Film Zločin v Polné – další historická lež na scéně

Film Zločin v Polné, který měl nedávno premiéru v televizi, (recenze druhého dílu) je další ukázkou toho, jak se vytváří vylhaná “historie”.Jelikož většina populace neumí číst, tedy přesněji řečeno, není schopna přelouskat text delší než pár stran, což je v případě materiálů, jako je přepis soudního jednání s Leopoldem Hilsnerem, čítajícím stovky stran, docela problém, prostor tak v takové situaci dostáva filmová tvorba, která je díky své typické zkratkovitosti, ideálním prostředkem k manipulaci.

ritual

Tento film je tak dílem, které se snaží tvářit, že vychází z historických faktů, ve skutečnosti fakta, která se někomu, kdo natočení filmu inicioval, nehodí do krámu, prostě vynechává a divákovi se tak cíleně lže.Jedná se tak zjevně o materiál jednoznačně propagandistický, nikoliv historický.V úvodu filmu se pak tvrdí, že “Většina vět pronesených v soudních síních byla řečena doslovně”.Ve skutečnosti, mnohé nebylo z nějakých důvodů, řečeno vůbec.

Přestože tak zápis ze soudního jednání čítá stovky stran, ve filmu je z jejich obsahu, využito sotva několik procent.Výpovědi znalců jsou neúměrně zkráceny a je dán naopak nepřiměřeně velký prostor Hilsnerovu obhájci, dr. Auředníčkovi.Je pochopitelné, že film nemůže zobrazit celý proces, nicméně to že jsou vynechána klíčová svědectví a výpovědi znalců, je důkazem, že se jedná o manipulaci.Přitom film nemá rozhodně nějakou zanedbatelnou stopáž, aby se podstatným skutečnostem, nemohlo dát více prostoru, když navíc film obsahuje pasáže, které jsou pro případ vraždy v Polné zcela bezcenné, ovšem z propagandistického hlediska, jsou velmi hodnotné.

Ve filmu se tak například tvrdí, že žádost obhájce, aby byla provedena rekonstrukce, která by prověřila, zda svědci mohli na jimi uváděnou vzdálenost Hislnera rozpoznati, byla zamítnuta.To je ovšem lež.Obhájce ve skutečnosti žádal, aby se soud odebral na místo a tam to prověřil.To sice bylo soudem zamítnuto, nicméně soud rozhodl, vyslat na místo pověřenou osobu, což se také stalo.Bylo tak prokázáno, že v danou denní dobu, kdy svědci měli Hilsnera pozorovati, ho na tuto vzdálenost rozeznat mohli a dokonce bylo možné si i ověřit čas na hodinách, jak také tvrdili, což se obhajoba snažila usilovně zpochybnit.O těchto “detailech” vyšetřování, se ovšem ve filmu pochopitelně nic nedovíte.

Hilsnera pak v den vraždy vidělo se po městě poflakovat hned několik svědků a to v doprovodu dvou dalších osob, dle jejich vzhledu židovského původu ve městě neznámých, a viděli je jít v inkriminovanou dobu, spěšně směrem k místu činu.Hilsner ovšem o těchto osobách, které zjevně dobře znal, odmítl v průběhu soudního líčení cokoliv bližšího sdělit a dohledat tyto osoby, se soudu nepodařilo.O tom se ve filmu taky decentně mlčí.

Kromě svědků, pak proti Hilsnerovi svědčily jeho potřísněné kalhoty.Tyto kalhoty byly nalezeny skryté v synagoze v bedně a byly ještě vhlké, jak se je někdo pokoušel prát a dostatečne je nevysušil.V této podstatné věci se tak ve filmu také lže, když je četníci údajně našli u Hilsnera doma.Hilsner pak přiznal, že jsou jeho a dosvědčili to i svědci kteří je Hilsnerově matce darovali, i jeho matka.Současně dosvědčili, že na kalhotách žádné skvrny původně nebyly, že je tedy Hilsner nedostal už se skvrnami, jak se nám opět snaží tvůrci filmu rafinovaně podsunout.

Jelikož v té době ještě nebyly dostupné metody prokázání lidské krve se stoprocentní jistotou, znalci se vyslovili, že se jedná o lidskou krev s vysokou pravděpodobností.Co ovšem nemohli na 100% potvrdit znalci, potvrdil sám Hilsner, když se závěr znalců, podle kterého skvrny nejspíše pochází od krve lidské, snažil u soudu vysvětlit tím, že si kalhoty potřísnil svou vlastní krví, když se zranil při práci na trati.K jeho smůle, přítomní svědci ale vyvrátili, že by u Hilsnera došlo k takovému zranění, které by způsobilo tak silné krvácení a že šlo jen o povrchovou odřeninu, která vůbec nekrvácela.V každém případě tak Hilsner tímto nepřímo přiznal, že skvrny na jeho kalhotách, pochází od krve lidské.Toto klíčové tvrzení Hilsnera, ja také ve filmu zamlčeno.

Mohli by jsme ještě uvést další fakta, která byla klíčová a která film ignoruje jako nepohodlná, ale tyto příklady jsou jistě dostačující na to, aby dokázaly, že se v případě tohoto filmu nejedná o žádnou historickou rekonstrukci, ale o ryzí propagandu, která má za cíl diváky manipulovat a předkládá tak široké veřejnosti zfalšovaný obraz této historické události.

Jsme samozřejmě daleci toho, aby jsme bez existence přímých důkazů tvrdili, že byl Hilsner pachatelem této vraždy, skutečnost je ovšem taková, že všechny indicie nasvědčují, že jí byl přítomen, nebo se nacházel blízko místa činu, v době jejího spáchání.Demokratura by se pak namísto natáčení filmů na objednávku, plných propagandistických lží o bezmála 120 let starém případu, měla soustředit na svoje vlastní zprzněné procesy z nedávné doby, jako je případ Kajinka, Kramného a nebo Šafránka, v kterých došlo k odsouzení jen na základě pochybných svědectví, spekulací a nebo dokonce i přesto, že důkazy svědčily ve prospěch obžalovaného, ale soud je prostě ignoroval.Ve srovnání s těmito případy, vyšetřovatelé polenské vraždy, odvedli  v rámci možností své doby, mnohem lepší práci, než více jak o sto let později současná justice, která má navíc k dispozici, techniky moderní vědy.

V konečné konfrontaci filmové mystifikace s historickými fakty, se tak paradoxně  všem schopným ještě kriticky myslet, v celé nahotě odhaluje tristní stav současné justice, která ve srovnání s justicí C. k. mocnářství, může obstát jen stěží.

Demokratura chce trestat údajně negativní postoj k Židům

Jihlavští kriminalisté zahájili úkony trestního řízení a obvinili Adama Bartoše a jeho spolustraníka Ladislava Zemánka, kteří se měli  provinit tím, že u hrobu Anežky Hrůzové, kterou zavraždil Leopold Hilsner, který byl židovského původu, zanechali ceduli s její fotografií, k níž mimo jiné napsali: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“  

Untitled

Za tento údajně protižidovský text, tak na ně bylo podáno trestní oznámení, což silně připomíná frašku.Podle policie z tohoto textu jasně vyplývá, jejich negativní postoj k Židům.V demokratuře tedy stačí, vyslovit se pro řešení otázky nějakého etnika, či národnosti, a jste obviněni z toho, že k němu máte negativní postoj a následně i z jeho hanobení.Jak snadné.Zvláštní ovšem je, že například Klára Samková napsala o řešení romské otázky celý článek a žádné pozornosti policie se jí nedostalo.Je tedy zjevné, že policie pracuje jaksi selektivně a na něčí objednávku.Pochopitelně je zde dlouhodobě patrná snaha, vyrobit uměle demokratuře nepřátelsky laděné “extremisty”, kterých se zoufale nedostává.

Nejspíše tak zde policie nově aplikuje novou metodu, jak vyrábět “extremisty” a to “komplementaritu s koncepty hate crimes (tj. trestných činů z nenávisti, trestných činů z předpojatosti nebo trestných činů s kolektivní předsudečnou motivací”, jak už v minulosti ministerstvo vnitra varovalo.Podle tohoto mustru, tak lze prakticky jeden výrok vnímat jako neškodný a jiný identický, na základě něčí potřeby, kriminalizovat.To že jsou pak oba výroky významově prakticky totožné, není žádný problém.Jak řešit romskou otázku tak není nic závadného, u řešení otázky židovské, už ale jde o hanobení národa.

Celá tato komedie je o to pikantnější, že Adam Bartoš na svém webu, už dlouhé měsíce nabízí knihu Germara Rudolfa Přednášky o holocaustu, nicméně o této knize, která totálně boří celou holocaustovou legendu, se ještě v mainstreamu neobjevila ani čárka a stejně tak policie a další inkviziční složky demokratury, vytrvale setrvávají v pozici mrtvého brouka.Adam Bartoš se tak paradoxně dočkal obvinění za banální a vágní výrok umístěný u hrobu Anežky Hrůzové.Je pochopitelné, že inkvizičním složkám, se tak do konfrontace s Rudolfovou logickou argumentací, podpořenou vědeckými znalostmi chemie, moc nechce, jelikož by se tak mohly snadno zesměšnit a ještě této publikaci udělat zdarma reklamu, což je to poslední, co potřebují.Mnohem snazší je tak pro demokraturu, aplikovat na nějaký Bartošův vágní výrok, některý z gumových pragrafů, kterými demokratura disponuje, v míře přebohaté.