Krvavé základy Masarykovy republiky


Přestože se Masarykův výtvor dnes zkorumpovanými historiky prezentuje jako vzor demokracie a současně vzor národostní politiky, realita především v prvních letech existence republiky, byla diametrálně odlišná.Masaryk se tak jakýkoliv odpor menšin proti začlenění do hranic nového československého státu neštítil brutálně potlačit prostřednictvím armády, což mělo za následek nemálo mrtvých.

Obsazování pohraničních území československým vojskem, zhusta obývaných národnostními menšinami, které Masaryk a Beneš podvodně vyhandlovali na konferenci ve Versailles, se tak na mnohých místech setkalo s protesty, proti nimž armáda nekompromisně zakročila a výsledkem na mnoha místech tak bylo mnoho zraněných, nezřídka i mrtvých.Už v roce 1918 tak došlo při střelbě do neozbrojených civilistů v Mostě, Duchcově, Litvínově a Kaplicích, i na některých místech Moravy k obětem na životech Němců, celkem se udává počet 21 mrtvých.V Šumperku a Chebu bylo dokonce vyhrožováno použitím těžkých zbraní, pokud bude kladen odpor.

V březnu 1919 během generální stávky došlo opět k nepokojům v Chebu, Kadani, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře, které se rovněž neobešly bez střelby do civilistů, při níž zahynulo 54 Němců, mezi nimi děti a mladiství.V Kadani armáda dokonce použila kulomet, výsledkem bylo 20 mrtvých.Přestože se pochopitelně Masarykova politická garnitura snažila tyto masakry ututlat, zcela se to nezdařilo a už 5. 3. se vyslovil Lloyd George proti rozšiřování dalších území na úkor cizojazyčného obyvatelstva.Je tedy zřejmé, že západní mocnosti, měly vážné výhrady proti tomuto druhu české “národnostní politiky”, už v prvních letech po vzniku republiky.

Rovněž v roce 1920, si nepokoje vyžádaly v Jihlavě několik obětí a i v řadě dalších německých měst docházelo k nepokojům.K násilí se Masarykova vláda uchýlila i v říjnu 1921, když se v Maďarsku císař Karel pokusil sáhnout po maďarské koruně a bylo mobilizováno několik ročníků.V Kraslicích tekla opět při demonstracích proti mobilizaci krev, když bylo zabito 12 Němců a cs armáda zde proti demonstrantům dokonce použila nikoliv poprvé střely dum-dum.Mobilizace ovšem byla fiaskem, když v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35, v Brně 31, v Bratislavě 28, a v Chomutově dokonce 62 % vojáků.Němečtí branci běžně před mobilizací utíkali do Bavor.Aby toho nebylo málo, čeští Legionáři strhli sochu Marie Terezie v Bratislavě a bylo opět nemálo mrtvých, tentokrát především na straně slovenských Maďarů.

Tento stručný výčet zdaleka ne všech protinárodnostních akcí Masarykovy vlády jasně dokládá, že národnostní nepokoje nebyly produktem nacistického režimu, který se dostal k moci až ve 30. letech, nýbrž dokazuje, že národnostní nepokoje a krvavé zásahy proti nim, republiku provázely od jejího vzniku.Rovněž protesty z řad západních politiků dokazují, že zejména Británie, neměla moc důvodů udržovat při životě státní útvar, který národnostní neshody opakovaně “urovnával” hlavněmi pušek.

Závěr je tedy ten, že současně prezentovaná verze historie, podle které Němci a Hitler republiku s pomocí západu v roce 1938 rozbili je kompletně vylhaná, jelikož brutální protinárodnostní politika se stovkami mrtvých byla Masarykově republice od počátku vlastní, což muselo nutně vést k pro československou republiku neslavnému konci.Současně v těchto souvislostech může sotva udivit, že alespoň část sudetských Němců, německé vojsko v Sudetech nadšeně vítala, jelikož když nic jiného to znamenalo, konec české protiněmecké brutality.

Advertisements

Československo rozbil Beneš, Chamberlain a Hitler mu pouze sekundovali


Jak se blíží 80. výročí Mnichovské konference, mainstreamová média včetně veřejnoprávní televize i rozhlasu, zahájila masivní propagandistickou kampaň, která má udržet při životě mýtus, že o rozbití Českonslovenska v roce 1938, se v Mnichově zasloužil Adolf Hitler a západní velmoci.Skutečnost je ovšem taková, že jako první s návrhy na odstoupení území Německu přišel prezident Beneš a československá vláda následně jeho návrhy odsouhlasila dlouho před konferencí v Mnichově.

Na začátek nebude na škodu si krátce připomenout historii vzniku Československa, což byl Masarykův a Benešův fantasmagorický projekt předem odsouzený k zániku.Předně tento státní útvar, který vznikl v roce 1918 díky Masarykovým kontaktům v amerických židovských kruzích, které měly podle Masaryka v USA obrovský vliv a to i na samotného presidenta Wilsona, spíše než cokoliv jiného, připomínal Rakousko-Uhersko, které se právě rozpadlo a při jehož rozpadu sehrály významnou roli, právě odstředivé naconální síly.Přesto Masaryk jaksi věřil, že jeho výtvor, který byl míchanicí Čechů, Němců, Slováků, Maďarů, Poláků a Rusínů, bude mít lepší budoucnost.Jak se ovšem ukázalo, Masarykovo dílo, se nakonec v původním stavu nedožilo ani dvaceti let a mocné národnostní síly, ho v předvečer dvacátého výročí roztrhaly.

Podobně jako v Masarykem nenáviděném C. k. mocnářství, kde dominovali Němci, se Masaryk rozhodl, že v Československu budou dominovat Češi a Slováci a další milionové “menšiny”, budou odstaveny na vedlejší kolej.Menšiny, které v Československu menšinami ovšem nebyly, ba spíše naopak, měly sice na papíře zajištěno právo na sebeurčení, nicméně jaká bude nastolena rovnost v nověvzniklém státě, už jasně naznačoval jeho bizarní název.Přestože Čechů bylo v republice nejvíce – nikoliv však většina, Slováků byla sotva desetina, stejný počet Maďarů a především pak přes 3 miliony Němců.Aby byla tedy alespoň na oko deklarována rovnost národů, nový stát se měl jmenovat Českoněmeckoslovenskomaďarsko.Masaryk se ovšem arogantně ve víře v slovanskou soudržnost, rozhodl polovinu občanů republiky prostě ignorovat.Masaryk totiž věřil panslovanské legendě, podle které jsou Češi a Slováci slovanského původu, nicméně podle genetického zkoumání, jsou z většiny původu germánského, což ovšem věděl například už Hitler.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rasový mischung, který si Masaryk u Wilsona díky svým židovským kontaktům prosadil, byl sudem prachu a už v prvních letech musela československá armáda zasahovat kvůli demonstracím menšin proti začlenění do tohoto konglomerátu, což se bohužel pro republiku neobešlo bez mnoha mrtvých.Nová republika tak nezahájila svou existenci zrovna šťastně a mezi menšinami to zanechalo hořkou pachuť, i když se nakonec dočasně s existencí v cizím státě smiřily.Bylo ovšem jisté, že tyto národnodtní bouře utopené československou armádou v krvi, nebudou nikdy zapomenuty a že československá republika, bude muset jednou za svůj krvavý zrod tvrdě zaplatit.Masarykovi se pak přes mnohé problémy, dařilo v tomto národostně neklidném prostředí nějak lavírovat a dožít se tak konce své politické kariéry, aniž by musel sledovat rozpad svého veledíla a republika ho nakonec i o jeden rok přežila.

S příchodem Beneše, který se charismatem nemohl Masarykovi rovnat, přišly ovšem zlé časy.Beneš samozřejmě nebyl sám na vině, problémy zdědil z Masarykovy éry, nicméně se začaly projevoat až v době jeho vlády a západní mocnosti mu dávaly jasně najevo, že národnostní situaci bude nutné řešit už v době, kdy se Hitler o německou menšinu v Sudetech ještě vůbec nezajímal.Problémy zde tedy byly bez ohledu na Hitlerův nacistický režim a eskalovaly by jak s Htlerem tak bez něho.Beneš ovšem podobně jako Masaryk odmítal uznat, že v československoněmeckomaďarskopolské míchanici, může nastat jakýkoliv problém a rozhodl se nechávat situaci pomalu vyhnít.

Beneš si neúnosnost situace konečně připustil v září 1938 a začíná jednat.15. září posílá ministra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. září jednal francouzskými politiky, a 17. září s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by byla Německu a Maďarsku odstoupena města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod.Beneš tedy jako první přichází oficiálně s návrhem na odstoupení problematických území, což je v zásadním rozporu s šířenou legendou.Podmínkou ovšem bylo, že Německo současně přijme 1,5 až 2 miliony Němců z českých zemí, jelikož zdaleka ne všichni, se nacházeli na odstupovaných uzemích.Obzvláště tato podmínka musí být dodnes tajena, jelikož významně koresponduje s poválečným odsunem německého obyvatelstva a dokazuje, že Beneš chtěl Němce Německu ještě před Mnichovem s pomocí západních mocností přímo vnutit, přičemž to mělo být podle oficiální verze historie přesně naopak.

Následně 21. září po mnoha diplomatických tanečcích, Hodžova vláda postoupení okresů s více než 50 procenty německých obyvatel Německu přijala.Více než týden před zahájením Mnichovské dohody, Československo samo dobrovolně odstupuje svá pohraniční území s německým obyvatelstvem Německu.Následná Mnichovská konference, tak na programu jednání o odstoupení jakéhokoliv československého území nikdy neměla, jednalo se pouze o způsobech, jakými má být odstoupení provedeno.Celá legenda o zradě západních mocností v Mnichově a Hitlerově vydírání je tak kompletně vylhaná, Československo zradil a rozbil Beneš, který, jak píše i britský historik Zbyněk Zeman, měl od určitého okamžiku pravděpodobně sám pochybnosti o životaschopnosti Československa a Hodžova vláda, která Benešovy návrhy přijala, tak dala  Československu ránu z milosti.

Svědecké výpovědi ve světle vědy


Přestože je dnes jednoznačně vědeckými pokusy prokázáno, že svědecké výpovědi jsou mimořádně nespolehlivé a že svědky lze rovněž velmi snadno manipulovat, velká část rozsudků dnešní justice je často postavena v důsledku nedostatku forenzních důkazů, právě pouze na svědeckých výpovědích.Stejně tak mainstreamová historiografie si v případě neexistujících důkazů, velmi často tendenčně vypomáhá svědeckými výpověďmi, nezřídka založených i na mnoho desítek let starých vzpomínkách.Je tedy zřejmé, že hodnota svědků, kteří byli současně desítky let manipulováni cílenou propagandou, nemůže být jiná než nulová.

Institut svědecké výpovědi je stejně starý jako lidstvo samo a v dobách kdy byla věda ještě v počátcích, měl pochopitelně velmi dlouho nezastupitelné postavení.Rovněž v důsledku neznalosti toho, jak vlastně lidská paměť funguje a co ji především ovlivňuje, a která je k podání objektivního svědectví klíčová, byl institut svědecké výpovědi nenahraditelný.Dnes, kdy lze ve velkém množství případů nahradit nespolehlivá svědectví forezními důkazy, je ovšem na svědecké výpovedi nutno nahližet pouze jako na dávno překonanou fosilii, podobně jako dnes v době nanotechnologií, nahlížíme na technologie raného středověku.

Kromě inkvizičního soudnictví a zmanipulované historiografie, které staví s oblibou na svědectvích vycucaných z prstu, existují ovšem i oblasti, které si luxus svědeckých výpovědí nemohou dovolit.Proto také například vyšetřovatelé leteckých havárií pohlíží na svědky velmi skepticky a pokud už je nutné je vyslechnout, drží se pravidla, vyslechnout svědka co nejdříve po dané události a předeším pak před tím, než se událost dostane do sdělovacích prostředků.Vyšetřovatelé totiž moc dobře ví, že později už svědci nevypovídají podle toho co zažili, ale podle toho co uslyší a uvidí v televizi a taková výpověď je pochopitelně bezcenná.Svědek má tak jistou hodnotu jen za podmínky, že je ihned izolován od okolí a vyslechnut ideálně v řádu několika málo hodin, jelikož po delší době už nelze nezávislost jeho výpovědi zajistit.

Kdo chce tedy seriozně pracovat se svědky, musí tyto podmínky dodržet, v opačném případě jsou výpovědi ovlivněny jak emocemi každého jedince, tak především vlivem okolí a takové svědectví je horší než svědectví vůbec žádné .Pokud tedy někdo pracuje se svědky, jejichž vzpomínky jsou staré několik let, či dokonce desetiletí a současně byl svědek pod vlivem okolí a především pak sdělovacích prostředků, nejedná se o nic víc, než čiré fantazie.A tím se dostáváme k psycholožce Elizabeth F. Loftus , která institut svědectví odhalila jako naprosto nespolehlivý.

Elizabeth F. Loftus je psycholožka židovského původu a prvotním podnětem, který ji vedl k pochybnostem o spolehlivosti mnoha svědectví, byly paradoxně výpovědi “očitých svědků” údajného holokaustu.Loftus tak ve svých pracech a pokusech prokázala, jak je velmi snadné během velmi krátké doby u vybrané osoby vytvořit vzpomínku, která se liší od toho, co se skutečně stalo.Samotní svědci si tak ani nemusí uvědomovat, že jejich svědectví neodpovídá reálné události a dokonce si tak často myslí, že si něco pamatují jednoduše pouze proto, že si to tak představovali, nebo tak o věci přemýšleli.Pokusy dále prokázaly, že i malé děti jsou ovlivnitelné informacemi následujícími až po události.

Profesorka Loftus v roce 1991 konstatovala, že svědectví týkající se údajných nacistických zločinů, jsou vzhledem k vysoké emocionalitě z mnoha důvodů méně hodnověrná než prakticky jakékoliv jiné svědectví.Dále doba, která uplynula od konce druhé světové války, nevyhnutelně významně přispívá k ochabování paměti.Publicita ve sdělovacích prostředcích vedla rovněž k tomu, že svědci udajné pachatele znali a obličeje obžalovaných se běžně zveřejňovaly, takže svědci si je předem zafixovali v paměti.Dlouhodobá propaganda obžalované líčila jako ztělesnění zla, kteří mučili, vraždili a byli zodpovědní za vraždy matek, otců, bratrů, sester, manželek a dětí svědků.Loftus, jako Židovka popsala svůj vlastní zážitek, kdy jí falešný pocit loajality k vlastnímu dědictví, národu a „rase“, jak to označuje, zabránil vystoupit proti očividně lživým svědectvím jejích židovských souvěrců. S jistotou tak lze mít za to, že to je mezi Židy rozšířený společný reflex.Současně je třeba zdůraznit, že pochybovat o některých věcech ohledně holokaustu je mnohdy i trestné a je tak na svědky vyvíjen silný společenský i právní tlak, aby si na určité věci vzpomínali a na jiné zase zapomínali.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že podobné procesy, které jsou v evropských demokraturách poměrně běžné a v nichž hlavní roli hrají pouze výpovědi svědků, zatímco důkazy absentují a argumenty obhajoby nejsou už vůbec připuštěny, jsou pouze ukázkou toho, jak soudní jednání nemá vypadat a nemají příliš daleko ke stalinským procesům ve 30. letech, či k procesům inkvizičním.Vědecké práce profesorky Loftus tak odhalují, že tyto procesy jsou fraškou a v mainstreamu tak o těchto souvislostech najdete sotva zmínku, což opět dokazuje, že v evropských demokraturách vládne tmářství typické pro inkvizici.

Pervitin jako vítězná nacistická droga?Jen hloupá mainstreamová legenda


Jelikož se mainstreamová “historiografie” zabývající se obdobím druhé světové války, dostává velmi často do vážných problémů, protože prokazatelná fakta se dostávají do zásadního rozporu s oficiálním výkladem, musí si mainstreamoví rádoby historici často vypomáhat smyšlenými legendami.Jednou z nich, která má být vysvětlením pro počáteční jinak údajně nevysvětlitelný německý úspěch, je legenda pervitinová, podle které za úspěšnými německými taženími počátku 40. let, stál především prý tento dnes už dobře známý metamfetamin.

Navzdory skutečnosti, že mnozí nacističtí vojáci měli amfetaminy k dispozici, vysvětlovat tímto německý úspěch při západním tažení je k smíchu, nicméně bývá tato lživá propaganda v případě naivních jedinců často úspěšná.Mainstreamová média se nás tak snaží šokovat tím, že pěchota Wehrmachtu, za den urazila až 60 km, což prý je něco mimořádného a musela za tím být nějaká tajná nacistická droga, proto prý i britský tisk upozornil, že „Němci užívají nějakou zázračnou pilulku“.Autoři těchto nesmyslů tak zjevně nikdy neslyšeli o pochodu Praha – Prčice, jehož trasa má rovnou 70 km a jeho účastníci jsou ji schopni urazit i za denního světla, tedy i za méně jak celý den, i když se nejedná o pěchotu, která je na dlouhé pochody dlouhodobě připravována.Závislý mainstream tak svoje čtenáře považuje zjevně za pologramotné pitomce, když jim předkládá tyto stupidní báchorky.

To že pak německá pěchota byla schopna za den urazit během válečného konfliktu na území nepřítele celých 60 km, není zvláštní ani tak vzhledem k výdrži německého vojáka, nýbrž vzhledem k faktu, že německé pěchotě, bylo spojenci vůbec umožněno, urazit bez větších problémů mnoho desítek kilometrů za den.Tato skutečnost tak především odhaluje, že obránci se během tažení nacházeli v těžké defenzivě a nebyli v důsledku totálního chaosu po té, co německé pancéřové hroty pronikly Ardenami, už schopni jakéhokoliv smysluplného odporu.Vysvětlením relativně snadného postupu Wehrmachtu tak není zázračná pilulka, ale prostý fakt, že spojenci byli německou taktitkou, navzdory své početní i materiální převaze totálně zaskočeni.

Mainstreamová pervitinová legenda si paradoxně současně odporuje, když přiznává, že amfetaminy mohly při delším užívání způsobovat šílenství, což se ovšem zjevně na německé straně nedělo, jelikož tažení na západ bylo vedeno disciplinovaně s maximální rozvahou a o nějakém šílenství jak na straně běžných vojáků, tak ani velitelů nelze mluvit, což dokazuje i poměr ztrát 27 verzus 135 tisíc.Německé ztráty tak byly 5x nižší než spojenecké, takže to spíše vypadá, že na Pervitinu jeli spojenci, protože vzhledem k jejich jak početní, tak kvalitativní převaze, je tento poměr ztrát více než mimořádný.Rovněž jednání Hitlera, který měl být podle mainstreamu pervitinový pološílenec nenasvědčuje tomu, že by byl Pervitinem jeho úsudek nějak ovlivněn.

Hitlerovy rozkazy, tak naopak dokazují, že nebyl v žádné pervitinové euforii, ale právě jeho rozkazy rychle postupující pancéřové jednotky Guderiana, Hotha a Romela měly snahu brzdit z obavy, aby tyto rychle postupující hroty nepadly do spojenecké léčky a zjevně tak nějakým přehnaným pervitinovým sebevědomím, ani připraveností nést vysoké riziko netrpěl.Tito generálové ovšem naprosto správně na základě rozboru situace rozhodli Hitlerovy rozkazy nerespektovat, jelikož spojenecké jednotky byly zjevně v naprostém rozkladu a na místě tak bylo zřejmé, že jejich cílem je nikoliv spřádání obranných plánů, ale pouze zoufalá snaha o repatriaci za kanál.

Rovněž tragikomické je tvrzení údajného bývalého německého pilota, že prý by bez stimulace drogou, piloti německých bombardérů nevydrželi 4 hodiny trvající let a mohli by bez ní usnout.Tady už člověk opravdu neví, jestli se smát, nebo plakat a nutně si musí klást otázku, jak to asi dělali piloti spojeneckých bombardérů při náletech hluboko nad území Německa, které trvaly mnohem déle.Stejně tak výkony německých leteckých es nenasvědčují tomu, že by tito piloti nějak zneužívali amfetaminy, jelikož jejich monohaletá kariéra dokazuje především maximální disciplínu a vyrovnané výkony, jinak by těžko mohli dosáhnout stovek sestřelů a dožít se konce konfliktu.To že pak mnozí z nich nepřežili, nebude ani tak důsledkem previtinového šílenství, nýbrž důsledkem mnohonásobné spojenecké převahy během velké časti konfliktu.

Samozřejmě že se z mainstreamu v rámci této protiněmecké propagandy už nedozvíte, že pro spojence amfetaminy nebyly žádnou záhadnou a tajnou nacistickou drogou jak se nám snaží sugerovat, jelikož jejich historie sahá až do 19. století a syntetizovat metamfetamin se podařilo čínským vědcům už v roce 1893 a jeho vlastnosti tak byly známy už desítky let před druhou světovou válkou, což mohlo spojencům jen sotva uniknout.Přesto se tendenčně píše pouze o německém výzkumu, jako by jinde amfetaminy nevyráběli.Skutečnost je pak taková, že spojenci rovněž amfetaminy vojákům distribuovali, což není nic překvapivého, takže v nejlepším případě si obě strany konfliktu neměly co vyčítat.Spojenci pak amfetaminy vojákům dávali i dlouho po skončení války, přestože se už dostaly na seznam zakázaných látek.

Nacistická pervitinová legenda, je tak pouze další ubohou snahou, jak překrucovat fakta s cílem dehonestovat německé vojenské úspěchy proti mnohem silnějším protivníkům a mainstream tím pouze opakovaně dokazuje, že bez stupidních lží se jen sotva může obejít a démonizace Pervitinu v nacistických rukách, je tak jen ukázkou přihlouplé propagandy mířící na nemyslící čtenáře mainstreamu.

Konspiracím prý odzvonilo, Hitler zemřel v bunkru.Opravdu?


Ačkoliv nejsme žádnými velkými zastánci teorie, že se Adolfu Hitlerovi podařilo uniknou z obklíčeného Berlína, rovněž máme jisté pochybnosti o tom, že v dubnu 1945 v Berlíně zemřel údajně vlastní rukou.Ani pro jednu z těchto hypotéz totiž neexistují žádné důkazy, takže obě je nutné přijímat jako možné.Mainstreamoví “historici” ovšem opět potvrdili, že je nějaké ty důkazy příliš nezajímají a proto se na scéně objevilo další údajné “definitivní potvrzení”, že Hitler skutečně zemřel v Berlíně.

Přestože je celkem nepodstatné, jestli Hitler v Berlíně zemřel, či nikoliv, mainstreamová historiografie, se ovšem z nějakého důvodu urputně a neúspěšně snaží o to dokázat, že tomu tak skutečně bylo už téměř třičtvrtě století.A tak je tu další tentokrát francouzská rádoby studie, která to má dokazovat.Tato studie ovšem nepracuje ani tak s fakty, jako spíše s dojmy a legendami, takže její hodnota je mizerná a v důsledku vlastně vyvrací to, co se pokouší komplikovaně dokázat.

Její autoři se tak odvolávají na krátce poválečné svědectví zdravotní sestry zubaře Adolfa Hitlera a Evy Braun, která měla potvrdit, že nalezené fragmenty chrupu, patří skutečně Hitlerovi.Výpověď Käthe Heusermann, kterou učinila před sovětskými vyšetřovateli, se ovšem nedá brát příliš vážně, jelikož je notoricky známo, jak všichni z Hitlerova okolí v této situaci vypovídali.Jednoduše tak, že potvrdili vše, co chtěli bolševičtí vyšetřovatelé slyšet, což ovšem nepřekvapuje.Podobně prý měl spojencům později potvrdit pravost tohoto fragmentu i Hitlerův dentista Blaschke, nicméně i v jeho případě se dá o jeho výpovědi silně pochybovat, jelikož je rovněž dobře doloženo, jak spojenci zacházeli s německými zajatci, pokud jim nepotvrdili to co chtěli a hodnota těchto svědectví je tak velmi pochybná.

Dále se autoři studie odvolávají na fragmenty lebeční kosti uložené stále v Moskvě, které prý mají podle Hitlerových rentgenů odpovídat Hitlerově lebce, nicméně zde je ten menší problém, že tyto fragmenty byly už v roce 2009 podrobeny testům DNA, podle kterých tyto úlomky patřily mladší ženě, takže sotva mohly patřit muži Hitlerova věku a dále pátrat po tom komu patřily už nemělo smysl.Tyto závěry testů DNA, ošem autoři studie klidně ignorují a pouštějí se raději do ničím nepodložených spekulací.

Hlavním a rádoby klíčovým argumentem pro to, že zubní fragmenty patřily skutečně Hitlerovi, má pak být konstatování, že se na nich nenašly stopy po konzumaci masa, co prý potvrzuje, že byl Hitler vegetarián, což je ukázkový logický klam argumentace kruhem, kdy je předpoklad použit jako argument.Hitler totiž navzdory masově šířené legendě, měl k vegetariánství hodně daleko.Hitler tak nebyl vegetariánem od narození, nebyl jím ani v dětství, dokonce ani v mládí a podle vlastních slov i mnoha svědectví, běžně maso konzumoval, i když ne pravidelně, ještě ve svém pokročilém středním věku, tedy minimálně do svých čtyřicetipěti let.Teprve pak v důsledku problémů se zažíváním konzumaci masa ještě více omezil, nicméně úplným vegetariánem se nikdy nestal.

Tuto skutečnost tak dokládají mnohá svědectví přímo z Hitlerova nejbližšího okolí, včetně například jeho velmi blízkého a dlouholetého spolupracovníka Alberta Speera, či Ilse Hess, manželky Rudolfa Hesse, podle kterých Hitler konzumoval poměrně často například bavorské klobásy a šunku a v oblibě míval i kaviár.Notoricky známý byl rovněž pojídáním tradičních bavorských koláčů, které mají vzhledem k vysokému obsahu živočišných tuků, k vegetariánské stravě také na míle daleko.Významné pak je rovněž svědectví slavné kuchařky Dione Lucas, která pracovala během třicátých let v Hotelu v Hamburku, který navštěvoval jak píše i pan Hitler a pravidelně si zde k obědu objednával jeho oblíbené nadívané holuby.

Legendy o Hitlerově vegetariánství tak nejspíše pochází od osob, které sice měly příležitost s ním stolovat v době jeho vegetariánských diet, které v průběhu válečných let bývaly poměrně časté, nicméně ho tyto osoby blíže neznaly, což jim ovšem nebránilo v poválečných letech tyto vzpomínky na něj knižně vydat a zamořit tak trh bláboly o Hitlerovi, zhusta vycucanými z prstu.Hitler k těmto legendám sám přispěl svými poznámkami, kdy o masovém vývaru u stolu hovoříval jako o čaji z mrtvol, zřejmě aby spolustolovníkům znechutil to, co si on právě dopřát nemůže a vytvářel tak obraz sama sebe, jako zapřísáhlého odmítače masné stravy.

Pokud tedy odborníci z oboru stomatologie došli nyní k závěru, že na nalezených fragmentech chrupu nebyly objeveny žádné stopy po konzumaci masa, paradoxně to dokazuje pouze to, že Hitlerovi patřit nemohly, protože Hitler maso velkou většinu jeho známého života běžně konzumoval, i když ne v množstvích běžných pro dnešní obžerství a konzumoval ho v menších množstvích, jako například ve formě masových knedlíčků (Leberknödel) v polévce až do roku 1945, jelikož se přes mnohé proklamace vegetariánem nikdy nestal.

Mainstream opět lže a tají Hitlerův Haavara pakt, který byl základem pro vznik Izraele


To že závislý mainstrem systematicky fabrikuje historii období první poloviny dvacátého století je známá věc a jak právě v dalších článcích předvedlo iDnes (1), (2), rozhodně se nejedná o náhodu, či neznalost, jelikož materiály které pojednávají o Hitlerově masivní podpoře budování budoucího židovského státu v Palestině jsou běžně dostupné a článek pojednávající o nacisticko – sionistické spolupráci lze dokonce nalézt i na Wikipedii.

To ovšem presstitutům z iDnes píšícím zjevně v zájmu kruhů, jejichž zájmem je historii manipulovat, nikoliv objasňovat nebrání, aby toto významné období spolupráce nacistického režimu a židovských sionistů usilujících o vznik židovského státu v Palestině dále ignorovali.Historie masivní podpory sionistů a židovské imigrace z Německa do Palestiny datující se už do počátku nacistického režimu, tak jako by neexistovala a oficiální historiografie musí tuto část historie v oficiálním výkladu tohoto období vynechat, jinak by se legenda o systematickém a plánovaném  nacistickém pronásledování Židů, zhroutila jako domek z karet.A jelikož jak už psal Voltaire, historie je lež, na níž jsme se shodli, demokratura se této zásady drží zuby nehty.

Aby pak presstituti na iDnes mohli tuto vylhanou historii před svými čtenáři obhájit, musí opravdu krkolomně žonglovat s fakty.Z článků na iDnes, se tak čtenář dozví, že nacisté vyhlásili už 1. dubna 1933 bojkot židovských obchodů, bank, lékařů a právníků.Nedozví se ovšem už, že již v březnu 33 vyhlásilo světové židovstvo v čele s mnohými židovskými osobnostmi, spolu s mohutnými mezinárodními židovskými finančními vlivy bojkot Německa a německého zboží, s jasným záměrem zmrzačit ještě nejistou německou ekonomiku v naději, že zničí nový Hitlerův režim.Důvodem k tomuto bojkotu byla finanční opatření, která Hitler zavedl s cílem zajistit Německu stabilní krytou měnu a vymanit Německo z úvěrového sevření.Tato opatření pochopitelně zasáhla především lichváře a bankovní domy žíjící z lichvy a dluhových pastí, takže netrvalo dlouho a potrefená husa se ozvala, jelikož nejen v Německu, se na těchto finančních machinacích podílely především mezinárodní židovské rodinné klany.

Přestože se v článcích na iDnes dále uvádí, že ve třicátých letech přicestovalo do Palestiny 145 tisíc lidí, Haavara dohoda, která vedla k mnohaleté a velmi úspěšné spolupráci mezi nacistickým režimem a sionisty, a díky které do Palestiny z Německa přicestovalo minimálně 60 tisíc Židů i s jejich majetky, není vůbec zmíněna.To že pak tito židovští imigranti v Palestině pozvedávali zemědělství, obchod a průmysl na vyšší úroveň, jak se v článku rovněž píše, je taktéž zásluha pouze nacistického režimu v čele s Hitlerem, jelikož tato imigrace Židů do Palestiny byla neoddělitelně spojena s budováním zázemí pro jejich novou existenci, kterou zajišťovaly finance uvolněné právě nacisty.To bylo v té době něco naprosto mimořádného, jelikož ostatní Židé migrující do Palestiny z Ruska i odjinud mimo Haavara pakt, přicházeli pouze s holými zadky a nebyli tak pro sionisty žádným velkým přínosem, ba spíše komplikací a už proto byla nacistická spolupráce s sionisty pro budoucí židovský stát naprosto klíčová.

Tímto ovšem mystifikace nekončí, znovu se zde nápad přesunout Židy na Madagaskar podsouvá nacistům a Hitlerovi, přičemž to byl samozřejmě původní nápad samotného duchovního otce Izraele Theodora Herzla už z počátku dvacátého století, kdy ještě nacistická strana neexistovala a většina nacistických politiků ani ještě nebyla na světě. Rovněž mnozí Herzlovi sionističtí nástupci, tuto eventualitu prosazovali, takže aktivita nacistů umožnit židovskou emigraci na Madagaskar, byla pouze snahou vyhovět sinostickým cílům, když imigrace do Palestiny díky britskému odporu dočasně zkrachovala.

Tím se vracíme k další mystifikaci, podle které v důsledku britského omezení židovské imigrace do Palestiny, prý Británie vyřkla rozsudek smrti nad statisíci Židů, kteří nemohli uprchnout z Evropy před nacismem.Toto tvrzení je pak přímo komické už vzhledem k faktu, že nacistické Německo právě umožnilo emigrovat během třícátých let desítkám tisíc Židů a že jich nebylo více bylo pouze zásluhou britských obstrukcí.Pokud by pak měla Židům přece jen hrozit smrt, mohla Británie umožnit židovskou imigraci na už zmíněný Madagaskar, kterou nacistický režim navrhoval, nicméně k ničemu takovému v důsledku britského nezájmu nikdy nedošlo.

Další bláboly jako že měl Hitler antisemitismus ve svém programu, nebo že Hitler už v létě 1941 rozhodl Židy nakonec nikam nestěhovat, ale rovnou je likvidovat, nemá prakticky smysl komentovat, jelikož se jedná o typické holohoaxové fantasmagorie, které nemají žádnou oporu v realitě.Bude tak pouze stačit konstatovat, že nacistická strana nic o Židech ani antisemitismu v programu nikdy neměla a vůbec antisemitismus byl už v dobách vrcholícího boje o moc před rokem 1933 pouze marginálním tématem a Hitler se o Židech ve svým projevech téměř nezmiňoval.Rovněž pro tvrzení, že Hitler už v létě 1941 rozhodl o likvidaci Židů neexistuje jediný důkaz a paradoxně je toto tvrzení i v zásadním rozporu s dalším tvrzením holokaustové loby, podle kterého se o likvidaci židovského etnika mělo rozhodnout až v roce 1942 na konferenci ve Wannsee.

Presstituti z iDnes tak pouze jako tradičně vyfabrikovali další paskvil, plný mystifikací, manipulací a demagogie, jehož cílem je manipulovat historii a především pak udržet co nejdéle při životě pomalu skomírající holohoaxovou legendu.

Demokratura se chystá zakázat Bartošovu Národní demokracii


To že Adam B. Bartoš leží demokratuře dlouhodobě v žaludku je dobře známo (1), (2).Nově se ovšem inkviziční soudy demokratury snaží zakázat i Bartošovu politickou stranu Národní demokracie zřejmě v domění, že tím šíření pro demokraturu nebezpečných myšlenek zamezí.O tom se dá ovšem s úspěchem pochybovat, jelikož nežijeme už ve středověké inkvizici, kdy se v době ještě před vynálezem knihtisku informace šířily dosti obtížně, nýbrž v době internetu, kdy se šíření informací nedá prakticky zabránit.

Inkviziční soudy demokratury, tak Bartoše zjevně na objednávku s vydatnou pomocí gumových paragrafů viní z antisemitismu, popírání holokaustu, podněcování nenávisti a dokonce xenofobie.Atisemitismem se Bartoš provinil především proto, že převzal termím “konečné řešení židovské otázky“, které pochází od duchovního otce státu Izrael Theodora Herzla, čímž soudy především prokázaly svou nekonečnou stupiditu.Popírání holokaustu je pak osvědčený paragraf, podle kterého je zakázáno jeho zpochybňování, takže se už nutně nejedná o historickou událost, nýbrž o holokaustové náboženství, jelikož všechny běžné světské teorie bez vyjímky zpochybňování z principu podléhají a v rámci vědeckého přístupu podléhat musí.Otázkou ovšem je, jak lze holokaust, který je slovy soudkyně nezpochybnitelný a nacházející se tedy nutně mimo realitu, vlastně zpochybnit.Nově se na seznamu Bartošových hříchů objevuje i xenofobie, která zatím trestná není, ale nejspíše brzo bude, jelikož být vůči cizákům apriori nedůvěřivý, narušuje plynulou imigraci pologramotných primitivních ras do Evropy.

Aby soudkyně podtrhla závažnost Bartošových nenávistných projevů, tak se prý dokonce pustila do rozsáhlého historického exkurzu o holokaustu, což zní sice docela nadějně, ale brzo zjistíte, že oním rozsáhlým exkurzem je opět pouze papouškování holokaustových dogmat, která od sebe všichni oficiální “historici” holokaustu vzorně opisují a to především bajek z pera Elieho Wiesela, kterého si Bartoš dovolil označit za lháře.Soudkyně se tak zase pouze zesměšnila, když označuje na základě Wieselových fantasií Buchenwald jako vyhlazovací tábor, přestože Buchenwald jím ve skutečnosti ani podle mainstreamové historiografie nikdy nebyl, a byl jím jen ve Wieselových “svědectvích” vycucaných z prstu.Soudkyně nám tak svým exkurzem názorně předvedla, jakou mají holkoaustová svědectví, na nichž celý holokaust vrávorá vlastně hodnotu.

Bartošovi musela demokratura rovněž spočítat jeho kritiku přivandrovalých muslimských mas, které se skládají z pologramotů a muslimských elit z velké části zasažených incestem a polygamií, což v důsledku vede k jejich degeneraci a čímž se kruh islám – incest – polygamie – degenerace uzavírá.Tyto skutečnosti pochopitelně nelze beztrestně zveřejňovat, jelikož to opět ohrožuje plánovanou imigraci těchto pologramotů do Evropy, která aby podle evropských vládnoucích politiků nezdegenerovala, potřebuje těmito imigranty obohatit.Ve skutečnosti je tak celá tato soudní tragikomedie krásnou ukázkou lží jdoucích ruku v ruce s nekonečnou tupostí, a je urážkou každé ještě myslící bytosti.