Extremismus v duchu “ultrapravicové ideologie” zázračně z mainstreamu vymizel

Nemusíme ani nějak urputně sledovat dění na politické scéně a potažmo ani v manipulačních médiích, aby jsme si nevšivli jevu, který je opravdu pozoruhodný, nicméně mainstreamová media ho ignorují.Není to ovšem ani tak o tom, že by “ultrapravicoví extremisti” fyzicky vymizeli, jelikož nikdy nic takového neexistovalo v rozsahu, který by stál za řeč, a celá takzvaná ultrapravicová scéna, byla pouze dílem propagandy a když bude třeba, nebude problém těchto “extremistů” zase pár “vyrobit”  .Podstatné je, že tito jedinci, jaksi vymizeli jak z policejních statistik, i navzdory stále gumovějším paragrafům, jak jsme už dřívě doložili, ale dokonce i z mainstreamových hlásných trub, které pravidelně hlásají bludy na objednávku demokratury.

Přestože tedy tito “ultras” ještě před pár lety, byli pro demokraturu “vážný problém”, a zaplňovali pravidelně “zpravodajství” všech TV stanic i tištěných médií, dnes se jasně ukazuje, že jejich počet nijak výzmamně ani podle policejních statistik neroste a je především stále bezvýznamný.Demokratura si už především toto “strašidlo” na ovčany nemůže dovolit, jelikož má nyní za humny reálného  a především násobně reálně početnějšího nepřítele ve formě cizácké masové imigrace a cizáckého terorizmu, takže všechna ta více jak dvacet let trvajícící komedie kolem údajného pravicového extremismu, byla nyní až na další uložena k ledu.Pokud by jsme pak měli přece jen zmínit nebezpečí ze strany domácích uskupení, není to rozhodně jakási virtuální ultrapravicová scéna, ale především k levici se hlásící masa anarchistických bezmozků, mezi kterou se nachází rovněž velký počet vítačů imigrantů, a která nám svoje představy u budoucnosti Evropy, názorně předvedla před pár dny v německém Hamburku.Metody “práce” této lůzy jsou pak naprosto shodné s metodami přivandrovalců, kteří rovněž neumí nic jiného, než ničit a zapalovat všechno, co někdo jiný vytvořil.

Na jednu stranu jsme tak rádi, že se konečně vládní složky zaměřují nikoliv pouze na uměle vytvořené slaměné strašáky, ale na reálné nebezpěčí, kterým imigrace neevropských ras reálně je, na druhou stranu máme stále pochybnosti o tom, jestli tito politici, kteří ještě nedávno toto reálné nebezpečí bagatelizovali a naopak virtuální rizika naopak absurdně zveličovali, mají skutěčně zájem, tuto tristní situaci v Evropě řešit a ne pouze sbírat politické body.Především je zde ale jasný signál všem, kteří ještě dokáží racionálně uvažovat, že není třeba občany strašit virtuálními hrozbami, jelikož čelní politici, mají zjevně co dělat, s hrozbami ultra reálnými, což je významný a klíčový poznatek a dokazuje, že se i do nedávna zdánlivě nedotknutelní politici, když dojde na lámání chleba, bojí taky o svoje zadky.

A tak jak i Dalibora nouze naučila housti, naučila to i některé politické darmožrouty a darmošlapy, kteří jaksi pochopili, že lhát sice ano, ale všechno má svoje meze a hlavně pak v případě, že už jde o držku a potažmo i o koryta.To vzhledem k cizáckemu (statisícovému) nebezpečí pár kilometrů za hranicemi, chápe už nejspíše každý omezenec.Kdo to ale jaksi nechápe, jsou stále autority v evropském parlametu, které nutí postkomunistickým zemím, které nejsou ještě za pouhých 25 let zjevně dostatečně zmasírovány pseudo “korektní” plolitikou, přijímat imigranty, kteří nejen přivedli do záhuby svoji zem, ale úspěšně se jim to daří už i v některých zemích Evropy, které nyní doplácí na svou najivitu a především pak na idiocii, či přímo zločinnou politiku vlastních vlád.Lze tedy jen doufat, že alespoň ve zbytku staré dobré Evropy, nepokročilo vymývání mozků tak daleko, aby vedlo k podobným koncům jako v zemích, které vstřícnou politiku k přivandrovalým cizáckým masám přijaly za svou.

Demokratura DOWN, Kajínek FREE

Je opravdu mimořádně zajímavé sledovat, jak se prostituti, převlečení za politiky, vůči propuštění údajného vraha Jiřího Kajínka vymezují.A tak zatímco jsme mohli do dnešních dnů jejich kriplovskou povahu jen tušit, v souvislosti s jeho omilostněním, se nám tyto rádoby politici, odhalili v celé nahotě.A tak třeba Kalousek, označuje Kajínka za sprostého vraha a je mu prý z něho nevolno, a  Sobotka si zase stěžuje, že se z vraha, stává celebrita.Především by si tito dva političtí prostituti ovšem měli uvědomit, že celebritu z Kajínka udělal především zkorumpovaný soudní a policejní systém demokratury, jehož jsou oni dva už dlouhá léta nedílnou součástí a na jehož fungování mají zjevně svůj podíl, jinak si lze sotva vysvětlit, tyto jejich “protikajínkovské” filipiky, jelikož Jiří Kajínek, si za  vraždy, které mu nebyly nikdy prokázány, už odseděl téměř čtvrt století.

Ať tak či tak, je každému i pologramotnému jedinci jasné, že odsouzení Kajínka smrdí na sto honů, a že jediným “důkazem” proti němu, je jeho slovy, pouze svědectví jednoho smradlavého cigána, navíc s bohatou trestní minulostí.A tak jeho kritici  jen tupě opakují svoje mantry, že soudy několikrát přehodnotily rozsudek nad Kajínkem a došly vždy ke stejnému závěru.To ale asi sotva může překvapit, že soudy, které se opakovaně staví rozsudky pouze na základě svědectví pochybných existencí, soudí stále stejně, a bylo by naopak velmi překvapující, pokud by z ničeho nic změnily názor, obzvláště v situaci, kdy se osoba Jiřího Kajínka, notorického útěkáře a recidivisty, takto nabízela.Demokratura si ovšem tímto zdánlivě ideálním obětním beránkem vykonala medvědí službu, a tak ji stíny tohoto zmanipulovaného procesu, po více jak dvaceti letech dostihly.

Pokud se pak vrátíme k samotnému policejnímu vyšetřování dvojnásobné vraždy a pokusu o třetí v Borských serpentinách a následnému soudnímu procesu, těžko by jsme hledali jiný příklad, takto mimořádně odfláknuté práce jak policie, tak soudu.Nebyla tak provedena rekognice, která se provádí i u běžných případů přepadení, kde ani nedojde ke střelbě, natož k usmrcení.Jak a kdy k provedení rekognice přistupovat, pak jasně stanoví zákon v paragrafu § 93 odst. 2 trestního řádu, takže se nikdo u policie nemůže vymlouvat, že došlo k nedopatření, či opomenutí.Zákon tak jasně říká, že “k provedení rekognice se přistoupí, pokud je pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Trestní řád stanoví požadavek, aby se k provádění rekognice vždy přibrala alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněná.”Nic takového ovšem policie neprovedla, přestože je ze zákona naprosto zřejmé, že ji měla provést a jak ji měla provést.K “ztotožnění” Kajínka jako pachatele, pak došlo údajnými svědky až během samotného soudního jednání, kdy seděl sám v poutech na lavici obžalovaných, takže tyto výpovědi jsou naprosto bezcené, což ovšem soudcům překvapivě nevadilo, ačkoliv je tento postup v zásadním rozporu s tím, co stanoví zákon.

Policie neprovedla ani rekonstrukci na místě činu, která se rovněž provádí běžně u mnohem méně závažných trestných činů, než je dvojnásobná vražda.Rekonstrukce je pak důkazní prostředek spočívající v obnovení situace a okolností, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah.Jedná se současně o prověření výpovědí podezřelého, obviněného nebo poškozeného/svědka.Je tedy zřejmé, že rekonstrukce měla být neodkladně provedena, nic takového se ovšem nestalo.Dodatečnou rekonstrukci nepožadovaly ani soudy, které případ opakovaně přezkoumávaly, přestože několik ministrů spravedlnosti i předseda nejvyššího ústavního soud Pavel Rychetský vyslovili vážné pochybnosti o tom, že k činu došlo tak, jako ho líčí svědci.Korunu pak tomu všemu nasadila mluvčí soudu, který Kajínka odsoudil k doživotí, když na otázku, proč nebyla provedena rekonstrukce odpověděla, že provedena nebyla proto, jelikož Kajínek odmítal vypovídat, takže prý nedávala smysl.Soud tak tedy zjevně a opakovaně ignoruje znění zákona, který jasně říká, že při rekonstrukci se jedná o prověření výpovědí podezřelého, obviněného nebo poškozeného/svědka, nikoliv tedy pouze obžalovaného, jak se nám snaží nalhat mluvčí soudu.

Jako zcela absurdní lze pak označit skutečnost, že přestože Kajínek měl podle policie i soudu vraždit na objednávku, údajný objednavatel vražd, plzeňský podnikatel Vlasák byl sproštěn viny a jiný nebyl nikdy dohledán, respektive se ho ani nikdo dohledat nesnažil.Soud se prostě spokojil s tím, že Kajínek vraždil na čísi objednávku, celé pozadí toho případu ale v klidu ignoroval, přestože bylo vzhledem k osobě zavražděného vyděrače Štefana Jandy jasné, že na jeho smrti mohlo mít zájem velké množství osob, které policii nebyly rozhodně neznámé.Soud i policie rovněž ignorovala indicie a svědectví, které mohly Kajínkovi pomoci, přestože na ně bylo opakovaně upozorňováno i ve sdělovacích prostředcích, takže policie se jimi měla povinnost zabývat, což neučinila.Tato svědectví tehdejších vězňů nedaleké věznice, však byla v zásadním rozporu s tím co vypověděl Pokoš, takže moc nepřekvapí, že jsou ještě dnes policií i soudy ignorována.

Rovněž podezřelé jednání některých policistů, konkrétně Kronďáka, jak uvedla Jandova manželka ve své výpovědi, bylo soudem ignorováno.Kronďák tak podle její výpovědi znal cestu na místo činu, které v té chvíli znát nemohl, což on ovšem popřel.Rovněž to byl policista Kronďák, který Jandovi a jeho bodyguardům “poradil”, aby v následujících dnech kdy došlo k vraždám, nenosili zbraně, které jinak všichni nosili.Navzdory těmto zásadním zjištěním, nebyl nikdy Kronďák vyšetřován, natož aby byl obviněn.Poslední Jandova slova pak zněla, “mám tady svýho policajta” a zjevně ho tam měl, v tom se nemýlil.Přestože pak Janda a Julian Pokoš byli zlikvidováni naprosto profesionálně několika ranami do hlavy i těla, druhý z Pokošů následně po tom, co zůstal ležet postřelen na zemi, nebyl doražen jak by se dalo čekat rovněž ranou do hlavy, ale z nějakého důvodu střelen z bezprostřední blízkosti do zadku.Je tedy otázkou, prož by měl mít Kajínek zájem na tom, aby jediný svědek jeho zločinu přežil.

Kajínkův případ je tak plný hrubých procesních chyb – pokud ovšem ještě takovéto ignoranství lze vůbec označit za chybu, rozporuplných výpovědí, podivného chování policie a dokonce i soudů, které otevřeně ignorují znění zákona a samotná mluvčí soudu pak rovnou drze lže.Pokud pak Sobotka, Kalousek a další obhajují tuto policejní a soudní frašku, jsou buď notně omezení, nebo mají z nějakého důvodu enormní zájem na tom, aby k řádnému vyšetření Kajínkova případu, nikdy nedošlo.

“Modrá velryba” je hoax, přesto s ním policejní složky demokratuty děsí veřejnost

Tento týden někdy ve středu, TV Nova odvysílala ve svém “zpravodajství” informaci, že se do česka dostala nebezpečná hra “Modrá velryba”, která má mít údajně za cíl, navádět děti k sebepoškozování a následně k sebevraždě.Přestože jsme byli od počátku k reálnému pozadí tohoto tvrzení notně skeptičtí, počkali jsme si na to, jak se situace vyvine a současně jsme zkoumali, jestli vůbec něco takového, jako hra “Modrá velryba” existuje.

A jako první nás překvapivě napadlo, zadat tento textový řetěz do Google, ale především do alternatiních vyhledaváčů, jako je třeba DuckDuckGo, který není zatížen reklamou a především špiclováním ze strany samotného provozovatele.Výsledek byl samozřejmě nula, s vyjímkou odkazů, které tento hoax do omrzení generovaly.Mezi ně se pak překvapivě zařadily i zdroje samotné policie, takže je opravdu zábavné, že policie, která má v heslu “pomáhat a chránit”, šíří hoaxy, s kterými přichází kdejaká bulvární televize, specielně Nova, která neváhá odvysílat v celostátním vysílání jakýkoliv nesmysl, který si její ředitel vyčte někde na ruském fake webu, odkud prý má tato hra pocházet.V tomto kontextu je pak dvojnásobně zábavné, co vlastně dělá ministerstvo pravdy, které stejně jako policie spadá pod státní instituce, že na tento blábol šířený policií včas neupozornilo, jako na naprostý fake news, na které se údajně zaměřuje.Zjevně tak všechny fake news, nejsou podle parametrů ministerstva pravdy stejně fake, jako některé jiné.

Pokud jde o informační žumpy, které na mediálním trhu působí a které si tímto a podobným hnojem zvyšují významně u svých polotupých diváků sledovanost, jedná se o místní folklor a především pak o soukromé subjekty, i když je zarážející, že je odpovědné instituce stále tolerují.V případě státní policie je ovšem tristní, že čerpá informace z těchto pofiderních zdrojů, které jsou tím, že šíří s železnou pravidelností nesmysly, notoricky známé.Policie nám tak tímto příkladem názorně předvádí, že velmi ochotně přebírá informace z bulvárních zdrojů, aniž by se vůbec namáhala takto získané informace jakkoliv prověřit, což je v době internetu, kdy je každý s přístupem k němu schopen v řádu minut takto hloupý hoax odhalit, docela bizarní přístup a především tak šíří onu takzvanou ruskou propagandu, před kterou nás má ministerstvo pravdy chránit.

Zkušenost s Ruskem, Finům brání věřit na pohádky o zlém Německu a sovětské armádě osvoboditelce

Na iDnes před pár dny vyšel článek, podle kterého jsou Finové  vůči takzvané ruské propagandě imunní.Ponechme nyní stranou, co to je ta takzvaná ruská propaganda, jelikož se ze strany závislého mainstreamu jedná především pouze o klišé.Zajímavější bude se podívat na to, co je pravým důvodem toho, že ve Finsku jakákoliv ruská agitka, může uspět jen stěží.

Finsko na rozdíl od velké části Evropy, nemasíruje především svoje občany lživou propagandou o tom, že Rusko bylo v období druhé světové války jakousi obětí Německa a následně že Evropu od nacismu osvobodilo.Finové totiž moc dobře ví, že to bylo přesně naopak a podobné povědomí panuje i v pobaltských republikách, které se rovněž staly obětí ruské agrese.Rusko tak začalo systematický útok na západní Evropu, právě pokusem o okupaci Finska, ve Finsku ovšem tvrdě narazilo a jeho armády tam zaznamenaly významné ztráty.Zimní válka, při které se Finové dokázali  i s materiální pomocí Německa Rusům bránit, je tak ve Finsku všeobecně známá a Finové jsou patřičně hrdí na to, že až na část finského území, které zločinné vítězné mocnosti na konci války ponechaly Rusku, Finsko nebylo nikdy Rusy poraženo, naopak pro ruskou armádu to byla potupa, kterou dodnes ruská propaganda raději nezmiňuje.

Ztráty Rusů ve Finsku tak byly oproti obráncům minimálně pětkrát vyšší, asi 70 tisíc oproti půl milionu na ruské straně.Rusko dále ztratilo  minimálně 600 letadel, obzvláště vysoké byly ztráty obrněné techniky, když Rusko ztratilo 3 500 tanků a obrněných vozidel, což je počet, kterého ani zdaleka nedosahovaly počty celé německé obrněné armády, ještě v létě roku 1941.Ve Finsku se tak pravidelně pořádají oslavy nezávislosti, které mají především připomenout, tuto vybojovanou zimní válku s ruskými vetřelci.Nechybí tam ani svastiky, jako symbol svobody a nezávislosti, pod jejichž prapory, se Evropa ubránila ruskému bolševizmu.

Evropské demokratury, přes tuto zkušenost Finska a pobaltských republik s ruskou rozpínavostí, přesto stále šíří rusko – bolševickou propagandu, podle které bylo tehdejší CCCP, obětí německé agrese.Přitom je dnes jednoznačně prokázáno, že Rusko se  dlouhá léta systematicky připravovalo na okupaci Evropy a nebýt Finska a především pak německého preventivního úderu, těžko si představit moc, která by ruskou, jak početně, tak kvalitativně velmi dobře vybavenou armádu zastavila.Je tedy k smíchu, když  mainstreamové závislé zdroje mluví o tom, že je třeba se ruské propagandě bránit, když tuto vyčpělou rusko – bolševickou propagandu, samy masově pomáhají šířit.Putin, který po vzoru bolševického režimu stále staví Rusko do role oběti Německa a bolševická propaganda je mu velmi blízká, má tak v západních demokraturách významné propagandistické spojence.Ve Finsku ovšem tato propaganda, ať už příchází z východu, či ze západu, nemůže po zkušensotech Finů, nikdy padnout na úrodnou půdu.

Skutečná historie novodobé cenzury

Dnes se stále častěji objevují tendence cenzurovat informace, které jsou pro vládnoucí nomenklatury nepohodlné.Převládá ovšem mylná představa, že to je jakýsi nový trend, který se objevuje především v důsledku nekontrolovatelného šíření informací prostřednictvím internetu.Skutečnost je ovšem taková, že rádoby demokratické síly, které měly – jak tvrdí oficiální legenda, Evropu osvobodit před nacismem, zavedly po jeho pádu v Německu nejtužší cenzuru ve známých dějinách lidstva.

banned-booksHistorie cenzury je dlouhá a každý režim v dějinách bez vyjímky, ve větší, či menší míře, nehodící se informace cenzuroval, nebo stále ještě dodnes cenzuruje.Podle současných mainstreamových zdrojů a podle oficiální legendy, byly největšími cenzory v historii komunistické režimy a především pak samozřejmě nacistické Německo.To v jakém rozsahu pak zavedly v poválečném Německu cenzuru vítězné mocnosti, se opět důsledně tají, jelikož její záběr násobně překonává vše ostatní, snad jen s vyjímkou cenzury stalinistického Ruska, kterému může ovšem tato spojenecká cenzura směle konkurovat už jen proto, že ochotně bolševická pravidla cenzury přebírala a uváděla v praxi.

Jak už bylo zmíněno, podle dnešní překroucené historie, zavedlo nejtvrdší cenzuru v dějinách nacisitcké Německo.Skutečnost je ovšem taková, že Hitlerovo Německo, bylo proti tomu, co nastalo po obsazení Německa vítěžnými mocnostmi, úplným břídilem.Německo bylo ve 30. letech za  zavedení kryté měny, což bankstery na Wall Street rozpálilo do běla, a svůj hospodářský zázrak, který byl trnem v oku tehdejším méně úspěšným mocnostem  pod neustálým tlakem a čelilo opakovaným výhružkám.Už krátce po jmenování Hitlera kancléřem, tak Německo muselo čelit hrozbě bojkotu svého zboží na světových trzích, ze strany židovského kongresu a není tedy překvapující, že bylo nutností, šíření protiněmeckých štvavých autorů omezit.

Na seznam nežádoucích knih v Německu, se tak dostalo velké množství titulů, které často útočily nikoliv na režim, nýbrž přímo na německý národ.Vyjímkou z pravidla, se stala paradoxně kniha amerického Žida Theodora N. Kaufmana Německo musí zhynout, která otevřeně doporučovala genocidu celého německého národa a kterou Goebbelsova propaganda s oblibou předváděla, jako ukázku toho, jaké mají s Německem spojenci do budoucna plány.Ačkoliv všechny Kaufmanovy plány s Německem a Němci se nerealizovaly, přesto Goebbelsova propaganda příliš nepřeháněla a devastaci německých měst, průmyslu, i velké části německého národa spojenci provedli plánovitě a dokonale.Sterilizace Němců podle Kaufmana už tak nebyla nutná, jelikož mnoho milionů německých civilistů, především žen a dětí, bylo v důsledku skutečného spojeneckého holokaustu, sterilizováno upálením za živa.

Další autoři, jako například básník židovského původu Heinrich Heine, jejichž díla byla cenzurována, nebyli cenzurováni ani tak pro svůj židovský původ, nýbrž pro své útoky proti křesťanství, které Heine přirovnává k rozšlápnuté smradlavé štěnici, jenž prý Židům už tisíc let zamořuje vzduch, což silně připomíná filipiky, obsažené v Protokolech sionských mudrců.Rovněž skutečnost, že židovské noviny Judische Rundschau, které vycházely v Německu až do roku 1938, a paradoxně ve více jak dvojnásobně vyšších nákladech, než v období Výmarské republiky před nástupem Hitlera k moci, něco vypovídá o cenzuře v Německu té doby.Celkově tak v nacistickém Německu bylo během 12 let jeho trvání, z toho  šesti let válečných, cenzurováno kolem 10 000 titulů – udává se i o něco vyšší počet.Tyto “zakázané” tiuly ovšem nebyly ničeny, což se často lživě uvádí, jako důkaz údajného nacistického barbarství, jen nebyly dostupné v knihkupectvích, z knihoven a archivů ovšem nezmizely, takže se jednalo o cenzuru jaksi jen na půl.Masovými paliči knih, se stali až vítězní spojenci.Zatímco tak nacisté ve 30. letech demonstrativně spálili asi 25 000 knih, spojenci zkonfiskovali a zničili knih miliony.

Po pádu nacistického režimu, vítězné mocnosti zdaleka tak benevolentní jako nacistická cenzura k nehodícím se dílům nebyly.Spojenecká cenzura tak dosáhla monstrózních rozměrů, když bylo cenzurováno bez mála 35 tisíc knih, což nacistickou pseudocenzuru překonalo v počtech zakázaných titulů rovnou trojnásobně.Byly rovněž zakázány všechny německé učebnice vydané v letech 33 – 45.Spojenci se ovšem narozdíl od nacistů nespokojili pouze s omezením dostupnosti, a tak v letech 46 – 52, sovětská okupační moc vydala čtyři seznamy knih určených k likvidaci, z nichž  3/4 titulů, bylo podle těchto bolševických seznamů cenzurováno a nakonec fyzicky likvidováno, i v britské, francouzské a americké okupačních zóně.Pokud by vás pak zajímalo, jaké tituly byly spojencům v poválečném období  tak nebezpečné, kompletní seznam lze najít na webu org.censor.Lze tam tak objevit i zcela nepolitické a neutrální tituly, dokonce a nebo právě proto i tituly technické, včetně knih autorů jako byl von Clausewitz, který žil na přelomu 16. a 17. století a mohl tak mít s nacismem sotva co společného.Je tak zřejmé, že nešlo o jakousi proklamovanou denacifikaci Německa, ale o cílenou degradaci vědomostí a schopností německého národa, v duchu protiněmeckých plánů Kaufmana a Hootona.

K cenzurování knih a nejen jich, ale i video a audio nosičů a jejich následné konfiskaci, docházi v nemalé míře i v dnešní německé demokratuře.Jelikož cenzorské zákony se v Německu stále zpřísňují, dochází tak k situacím, že mnohá vydání knih, se tak stávají ze dne na den nezákoná a jsou masově knihkupcům a dalším distributorů, či přímo tiskárnám zabavována, pochopitelně retroaktivně a aniž by tito měli nárok na jakoukoliv náhradu, naopak můžou být ještě rádi, pokud vyváznou bez trestu.Následně jsou tyto zabavené materiály likvidovány napůl tajně ve spalovnách.Jelikož se inkviziční systém touto aktivitou příliš nechlubí, není zcela jisté o jaké množství spálených knih a dalšího materiálu se jedná, zcela jistě ovšem německá demokratura, už dávno mnohonásobně překonala oněch 25 000 knih spálených nacisty a nezdá se, že by v těchto praktikách likvidace informací, chtěla německá demokratura skončit.Zatímco pak v nacistickém Německu, nebyl problém tyto “spálené” tituly běžně získat v archivech, či knihovnách, dnešní demokratura, se pídí po každé jedné kopii pro ni nebezpečného díla s cílem ji zlikvidovat, takže jsou tato díla volně dostupná pouze na internetu.

Demokratury tedy mají v masivním cenzurování a ničení knih bohaté zkušenosti, dnes jim ovšem jejich taktiku v likvidaci knih, narušil neuchopitelný internet a novodobým paličům knih, tak vznikl poměrně velký problém, jak informace v nich obsažené a volně se šířící internetem zlikvidovat.

Proč se demokratury bojí svastiky

Už dlouho klesající počty takzvaných extremistických činů, které ovšem ve skutečnosti nikdy neexistovaly jinde než na papíře, nutí policejní stát, disponující obludnými více jak 40 000 policajty, vytvářet další kauzy s rádoby extrémistickým podtextem.A tak je tento evergreen opět zpět, tentokrát si prý přebujelý policejní aparát mohl udělat další zářez v boji s “extremismem”, když se mu podařilo odhalit “neonacistu”, který vyráběl nášivky se svastikami i dalšími runami a následně je prodával, což je pro demokraturu činnost mimořádně nebezpečná, jelikož narušuje vylhaná dogmata, na kterých demokratura stojí.

svastV dnešních dnech, kdy se do Evropy valí každým dnem stovky islamistů, vyznávající pro evropskou kulturu a hodnoty vůbec, otevřeně nepřátelskou ideologii jakou Islám je, je opravdu bizarní, že se policejní složky věnují přednostně pátrání po těch, kteří vyrábí nášivky se svastikami a dalšími podobnými tradičními symboly, které se všude ve světě užívají tisíce let a ve většině světa je tomu tak i dnes.A tak například v buddhismu, hinduismu i v džinismu, je svastika mnohoznačným symbolem, obecně chápaným jako symbol štěstí, nicméně podobně je, nebo byla vnímána mnoha dalšími kulturami, včetně těch které již zanikly, během celé lidské historie.Pouze několik málo bizarních režimů v dnešní Evropě, má ze svastiky panickou hrůzu a veřejné nošení tohoto symbolu štěstí, se v těchto demokraturách trestá i mnohaletým kriminálem.

Demokratury pochopitelně mají pro to, proč symbol hákového kříže zakazují a trestají, pohotové “vysvětlení”, které  je ovšem kompletně vylhané.Nacisté, tedy respektive Hitler, prý svastiku zneužili ke svým dobyvačným cílům, prostřednictvím vedení agresivní války.Toto tvrzení pak má dokazovat směšná legenda o agresivním, rasistickém nacististickém Německu, které prý rozpoutalo druhou světovou válku, přestože skutečnost byla přesně opačná a které má původ u norimberského tribunálu.Cílem tohoto loutkového tribunálu, který více než cokoliv jiného, připomínal stalinistické procesy, pak nebylo odsoudit skutečné viníky, ale pouze najít obětní beránky a vytvořit především alternativní historii a agresivní spojenecké plány tak na dlouhá desetiletí zakamuflovat.Nacismus tedy rozhodně nebyla žádná agresivní ideologie a cílem nacismu bylo především udržení míru v Evropě a svastika tak byla v souvislosti s nacismem, především symbolem boje za svobodu, jak proti agresivním západním mocnostem, jejichž cílem bylo zničení německé ekonomické síly, tak proti ruskému bolševismu, usilujícímu o okupaci rovnou celé Evropy.

Hitler tedy svastiku nijak nezneužil, ani nepošpinil, naopak vedl politiku, která  nikdy nebyla v rozporu s tím, co svastika už dlouhá tisíciletí symbolizuje.Svastika je tak dnes nepohodlná jen těm, kteří usilují o manipulaci historické skutečnosti a to co svastika symbolizuje, je těmto zločincům v čele evropských demokratur trnem v oku, jelikož jejich politika, je narozdíl od nacismu postavena pouze na vylhaných dogmatech a vybájené “historii”.

NPD prý ohrožuje německou ústavu která neexistuje

Přestože Německý ústavní soud, prozatím odmítl NPD zakázat, nezapoměl konstatovat, že NPD je hrozbou pro demokracii, a přestože v Německu a ve většině Evropy demokracie dávno neexistuje, NPD ji prý nějakým záhadným způsobem ohrožuje.Strana prý taky prosazuje protiústavní myšlenky, což je opravdu bizarní a především drzé tvrzení, jelikož žádná ústava v Německu od konce druhé světové války nebyla vytvořena, natož ratifikována a supluje je ji jen Grundgesetz, který se jako skutečná ústava jen tváří a je za ni taky lživě označován.

npdGrundgesetz tak není žádnou německou ústavou už z toho důvodu, že byl zaveden v roce 1948 pod vedením amerických vojenských okupačních sil a byl původně určen pouze k aplikaci v západní části Německa pod americkou kontrolou, což se paradoxně přiznává.Jeden z jeho článků pak  dokonce říká, že má být nahrazen německou ústavou, tedy ústavou, která bude vytvořena samotnými Němci a nikoliv jako Grundgesetz, který je spojeneckým, respektive americkým diktátem.Nic takového ovšem v prostředí poválečné spojenecké diktatury nenastalo a jeho platnost byla následně rozšířena i na další okupační zóny v poválečném Německu.Naprosto absurdní situace pak nastala po rozpadu NDR a sjednocení Německa v roce 1990, když namísto toho, aby byla konečně vytvořena samotnými Němci skutečná německá ústava, byla namísto toho platnost amerického diktátu z roku 1948 rozšířena i na území bývalého NDR, tedy celého Německa.Jelikož pak ani neexistuje žádná mírová dohoda mezi Německem a spojenci, německá suverenita je ohrožena a zdaleka nejsilnější ekonomika Evropy je vlastně kolonií USA, se všemi důsledky, které to má pro celou současnou Evropu.

V každém případě, Grundgesetz, který je neúplný a rozporuplný a proto nemůže sloužit jako ústava, už jen proto, že nebyl ratifikován svobodným hlasováním.Všechny německé vlády, které vládnou na základě Grundgesetz, jsou tak nezákonné, a nic z toho, co dělají, nemá žádnou oporu v zákoně.Němci a vlastně ani ostatní občané EU, si tak nejsou vědomi toho, že v Německu vlastně vládne stále 70 let po válce okupační moc, jelikož sdělovací prostředky jsou ovládány kruhy, kterým situace, kdy je Německo stále v právním stavu který panoval v době okupace spojenci, pochopitelně vyhovuje.Této situace pak náležitě s pomocí evropské nomenklatury využívají, a snaží se podmínky vládnoucí v Německu rozšířit i na ostatní státy UE, což například dokladá snaha o omezení přístupu ke zbraním, po vzoru okupačních mocností v krátce poválečném Německu, které taky Němcům zabavovaly zbraně, které díky nacistické politice měli v držení.Přestože tedy Grundgesetz byl prosazen americkou okupační mocí a měl být podobou americké ústavy, tedy především zárukou svobody, jeho autoři jaksi “zapoměli” na druhý dodatek ústavy americké, který americkým občanům zaručuje ústavní právo nosit zbraně bez jakéhokoliv omezení.Je tedy zřejmé, že bez tohoto práva, které v době nacistické moci bylo Němcům až na malé vyjímky zaručeno, se v případě poválečného Grundgesetz jedná pouze o parodii na svobodu, která bez tohoto práva, může existovat jen na papíře a reálně se jedná jen o umě skrytou diktaturu – demokraturu.

To že pak NPD podle německého ústavního soudu ohrožuje ústavu, je jen krásná ukázka toho, že Grundgesetz vytvořený pod spojeneckým diktátem, je pro evropskou diktaturu mimořádně důležitý právě proto, že se o žádnou ústavu nejedná a proto tak zločincům vládnoucím evropským národům, mimořádně vyhovuje.Jeho vznik, který byl diktátem, se tak podezřele podobá vzniku “evropské ústavy”, o které bylo evropským národům také znemožněno hlasovat a která jim byla stejně jako Grundgesetz Německu vnucena.