Represálie v Lidicích, byly provedeny v rámci mezinárodního práva


Rok 2017, je smutným 75. výročím teroristického útoku, na Reinharda Heydricha.Tento čin, pak podle mezinárodních konvencí platných v té době, a vlastně i dnes, spadá do oblasti terorismu.Pokud má snad někdo pochybnosti o pojmu terorista, má v tomuto tématu  k dispozici bohatou literaturu, která popisuje jedince, kterého tak lze definovat.Především tedy útočí bez jakéhokoliv označení – tedy nejspíše v civilu, a do posledného okamžiku, skrývá zbraně, tedy jedná zákeřně.V tom se tedy zásadně odlišuje od ozbrojených složek, které vždy nosí pravidelnou uniformu s insigniemi a nosí zbraně viditelně.Pokud tomu tak není, nezvtahovaly se tak na tyto osoby, které by tyto základní podmínky nesplňovaly, Ženevské konvence.Co se pak týká osob, postižených následně po atentátu, nejednalo se z nacistické strany o  žádnou mstu, natož pak trest, či dokonce masakr, jak je většinou zdrojů prezentováno, nýbrž o represálie.Represálie, a stejně tak jejich rozsah, pak nebyly zavedeny nacistickou mocí, nýbrž už dávno před rokem 1939, byly běžnou součástí válečných konfliktů a byly v souladu s mezinárodními dohodami.

Ženevská úmluva z roku 1929 o zacházení s zajatci, pak represálie zakazovala pouze vůči válečným zajatcům, represálie proti civilistům během války, byly zakázány až v Ženevské úmluvě z roku 1949, tedy čtyři roky po konci druhé světové války.Pokud se pak podíváme do doby před lety 1939 – 45, nebyly represálie prováděné na zajatcích, či rukojmích žádnou vyjímkou a byly běžné u všech válčících stran.Tak například generál Sherman, nechal popravit 54 zajatců, jako odvetu za zabití svých 27 vojáků, tedy za každého dva.Ruský velitel Thessaly, nechal během rusko – turecké války v roce 1877, popravit obyvatele těch domů, z kterých se střílelo na ruské vojáky.Během druhé světové války, pak Montgomery po dobytí Benghází, nechal v důsledku mnoha nastražených pastí, zastřelit za každého zabitého britského vojáka, rovnou deset Italů.24. dubna 1945, Francouzi po zavraždění svého vojáka, nechali zastřelit v Reutlingen čtyři německé vězně.V Leutkirchenu bylo 28. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud Němec zastřelí Francouze, nebo dojde k jakémukoliv jinému incidentu, bude zapáleno 5 domů a zastřeleno 100 Němců.V Markdorfu, pak byli za jednoho zastřeleného francouzského vojáka, popraveni čtyři němečtí civilisté.V Salgau bylo 27. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud bude zabit nebo i jen zraněn francouzský voják, bude zastřeleno 20 rukojmí a vypálena příslušná městská čtvrť.

Ještě 1. července 1945, tedy dávno po ukončení bojů, spojenci vydali v Berlíně prohlášení, že každý, kdo podnikne útok na příslušníka okupačního vojska, nebo držitele veřejné funkce, strhne s sebou do propasti 50 bývalých členů nacistické strany.Budou zbaveni života zároveň se životem atentátníka či žháře.V 50. letech, tedy už po zákazu represálií vůči civilistům Ženevskou úmluvou z roku 1949, přesto francouzské jednotky dál v Indočíně represálie proti civilními obyvatelstvu prováděly.Podle výpovědí francouzských vojáků, k incidentům jako Oradour ve válečné Francii, kdy byly popraveni civilisti za zavraždění německého důstojníka bandity, tam docházelo téměř každý týden.V případě útoku teroristů na Reinharda Heydricha a následných represálií, se tak z německé strany nejednalo o nic mimořádného, co by se nějak odlišovalo od toho, co praktikovali spojenci.Německý přístup byl počtem popravených naopak spíše mírnější už vzhledem k tomu, že Heydrich byl vysoký důstojník a současně zastával nejvyšší policejní a politické funkce, navíc byl útok systematicky plánován a zákeřně proveden.Zvláště pak když přihlédneme k faktu, že Montgomery neváhal zastřelit za jednoho zabitého řadového britského vojáka, hned deset nepřátel.Přestože jsou spojenecké represálie prováděné na Němcích a jejich spojencích v letech 39 – 45 důsledně tajeny, a současně německé represálie stále přípomínány a zveličovány, přesto se občas stane, že cenzuře něco unikne a noviny přinesou objektivní informace.A tak například německé noviny Paderborner Zeitung ze  4. dubna 1992 psaly o tom, jak se Američané pomstili za smrt generála Maurice Roseho, zabitého přitom v regulérním boji, tedy nikoliv bandity, a popravili v následných represálijích, 110 nezůčastněných německých mužů.

Přestože tedy represálie prokazatelně prováděly všechny strany konfliktu a  nejednalo se v jejich případě v období let 1939 – 45 o nic, co by porušovalo mezinárodní úmluvy, byl nezanedbatelný počet německých vojáků i politiků, za ně po skončení konfliktu souzen a odsouzen.Už během posledních let války a především pak v roce 45 a letech následujíchích, tak byly narychlo vytvořeny zákony, které represálie zpětně kriminalizovaly.Tyto zákony byly samozřejmě namířeny pouze proti německé straně, z řad spojenců, nikdo nikdy za provádění represálií obviněn, natož odsouzen nebyl.Tyto zákony byly tedy aplikovány retroaktivně, což je nepřípustné, jelikož  zákon nepůsobí zpětně a retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku.Jedinou vyjímkou pro uplatnění právní retroaktivity  je situace, kdy byl uzákoněn takový právní řád, který legalizoval zločiny.To ovšem není případ represálijí, které nijak neporušovaly mezinárodní dohody a tyto mezinárodní dohody navíc pocházely z doby, kdy nacistický režim nebyl ještě u moci, takže je nijak nemohl ve svůj prospěch ovlivnit.Je tedy evidentní, že poválečné procesy vedené proti německým politikům a vojákům za smyšlené válečné zločiny, byly cíleně a dlouhodobě plánovány, a že jejich cílem nebylo potrestat údajné válečné zločince, ale především poškodit v očích světa, celý německý národ.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s