Svědci z Osvětimi: hráli jsme v orchestru, sbírali bylinky na čaj, a SS s námi hráli fotbal

Přestože z německých koncetračních táborů, se zachovalo něco kolem 50 000 svědeckých výpovědí, mainstreamová média sloužící holohoaxové loby, do omrzení citují pouze ta zjevně vylhaná, pro jejichž podporu, neexistují žádné důkazy.Svědectví, ve kterých se uvádí něco jiného, než že v mnoha těchto táborech docházelo k masovému vraždění, jsou pak pochopitelně cíleně tajena, jelikož by snadno rozbila holohoaxový mýtus.S internetem se ovšem mnoho mění, jelikož ho nelze tak snadho cenzurovat jako stará masmédia  a tyto pro demokraturu nepohodlné skutečnosti, se tak dostávají z archivů, kde měly zůstat na věky, na světlo světa.

Podle výpovědí svědků v tomto videu, kteří v německých koncentračních táborech pobývali, mezi běžné aktivity patřilo hraní v táborovém orchestru, návštěvy kina a divadla, či knihovny a táborová správa SS, dokonce pořádala ještě v roce 1944 pro vězně fotbalový turnaj.Součástí tábora byla samozřejmě i nemocnice, ze které se zachovalo obrovské množství záznamů o provedených ošetřeních, včetně těch z Osvětimi a nechyběla ani sauna a plavecký bazén.Součástí byla rovněž kantýna, kde byl možný nákup zboží, za táborové peníze, která vydávala rovněž táborová správa SS.

Jelikož stav tábora Osvětim, tak jak se zachoval po “osvobození” Rudou armádou, sotva připomínal něco jako vyhlazovací tábor, kde měly být vražděny každý den tisíce osob, bylo nutno “plynovou komoru” teprve vybudovat.To že byly úpravy provedeny až po válce, potvrdili  na kameru i někteří průvodci, včetně samotného ředitele památníku.Najivním návštěvníkům, dobře zpracovaným mainstreamovou propagandou, je tak podvodně předváděná pouze dokonale zfalšovaná “historie” a stavby vydávané za plynové komory, nemají s realitou let 42-45 nic společného.

Přestože nestraníme žádným svědkům, jelikož všechny svědecké výpovědi jsou z mnoha důvodů často prokazatelně nespolehlivé a ve vědeckém zkoumání význam mají pouze forenzní důkazy, to že si mainstream vybírá pouze “svědky” vyhovující holohoaxové legendě, kteří mají nahradit důkazní vákum, zatímco tisíce ostatních  výpovědí ignoruje, či spíše přímo tají,  jasně ukazuje, jakou hodnotu mainstreamové zpravodajství má.

Advertisements

Oliver Stone: Hitler byl obětním beránkem, média ovládají Židé

Jak už jsme před nějakou dobou psali, holokaustová bajka získává v poslední době vážné trhliny, jelikož už i významné osobnosti veřejně vyslovují svoje pochybnosti o tom, jak je mainstreamem líčena historie let 1939-45, nebo alespoň kritizují inkviziční paragrafy, na základě kterých, jsou holokaustoví heretici odsuzováni.Zatímco veřejně neznámé jedince tak není problém onálepkovat jako antisemity a zastrašit, případně je poslat na pár let do kriminálu, u významných osobností už je to trochu problém a navíc přílišnou medializací těchto případů, by si holohoaxová lobby a její poskoci z mainstreamových novin a tlevizí, spíše uškodili, jelikož by mnoho lidí, mohlo začít ještě přemýšlet.A tak mainstream toto Stoneovo vyjádření, až na nějakou tu vyjímku, raději nepřipomíná.

Toto Stoneovo prohlášení, samozřejně vyvolalo spoustu negativních ohlasů, protože potrefená husa spolehlivě zakejhá a jeho tvrzení, byla mainstreamem okamžitě onálepkovaná – jak jinak, jako konspirační teorie, což je spolehlivá metoda, jak někoho nepohodlného dehonestovat, a současně tak tato média potvrdila, kdo je vlastně řídí.Nicméně dnes v době internetu, už není zase takový problém, si dohledat relevantní informace, a ověřit si tak, jestli se skutečně jedná o konspiraci, jak hlásá závislý mainstream, a nebo o realitu.

Co se tedy týká tvrzení, že americkou mediální scénu ovládají Židé, není o tom žádného sporu, jelikož vlastníci mediálních konglomerátů, se dají snadno dohledat.Asi největším z nich Walt Disney Company, ovládá Michael Eisner, tedy Žid.Židé ovládají rovněž naprostou většinu všech významnějších novin, časopisů i televizních společností, včetně CBS, NBC, ABC, FOX, CNN, přestože Židé v americké společnosti, mají pouze 2% zastoupení.Oliver Stone, tedy vůbec nepřeháněl, když tvrdil, že média manipulují Židé, když překrucují dějiny období druhé světové války a jeho tvrzení se naprosto kryjí s realitou.Nacistické Německo, jak Stone naznačil, pak bylo v čele s Hitlerem obviněno z vraždění Židů, aby vítězné lichvářské mocnosti zakryly, jak fungovala nacistická společnost bez lichvářů, což je nutné pochopitelně tajit i dnes.

Pokud by snad někdo myslel, že tento židovský mediální vliv v USA a nejen tam, je otázkou teprve nedávné doby, tak by byl na velkém omylu.Židé ovládali světový tisk, jak v USA, tak v Evropě, už počátkem 20. století.Jako důkaz toho, že tomu tak skutečně bylo, tady můžeme citovat samotného Masaryka, který byl s vlivnými Židy celý život zadobře.Masaryk pak ve svých pamětech, o tom píše naprosto otevřeně, nicméně z mainstreamu se o tom pochopitelně nic nedozvíte, jelikož pro demokraturu nepohodlné části Masarykových pamětí, jsou z oficiálních zdrojů dokonale vyretušovány, nicméně nás zachraňuje opět internet.A tak se můžeme v jeho pamětech dočíst, že:

“Všude v dohodových zemích měli Židé velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily.”

“Vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat. Žid na příklad je členem nejvyššího soudu: Brandeis, původem z Čech; toho jsem získal pro nás, má velký vliv na Wilsona osobně.”

Takže jak Masaryk referuje, už ve dvacátých letech 20. století, byl vliv Židů na sdělovací prostředky značný, a to v době, kdy neexistovala televize a i filmový průmysl byl teprve v počátcích.Oproti Masarykovým časům, je tak dnes vliv židovských kruhů ve sdělovacích prostředcích, mnohonásobně větší než jen značný.

Je tedy nade vše zjevné, že Židé jak před sto lety, tak dnes, měli a mají obrovský vliv v médiích a zoufalý mainstream se tuto skutečnsot může snažit překrucovat jak chce, kdo není negramotný, nebo úplný hlupák, těžko dnes  těmto vyčpělým médiím patřícím do propadliště dějin, ještě sedne na lep.Oliver Stone, se však  nemíní spokojit pouze s těmito prohlášeními, ale chystá se natočit celý dokumet o manipulaci těchto médií a překrucování historie, takže se dá čekat, že bude ještě veselo a bude zajímavé sledovat, jak se budou mainstreamové žumpy podporující výhradně vylhanou historii, z této pro ně prekérní situace vykrucovat.

Za popírání holohoaxu, holohoaxová turistika

Jelikož bývalý belgický poslanec Laurent Louis, se prohřešil proti takzvanému holokaustu tím, že ho zpochybňoval, byl “potrestán” belgickým soudem tak, že musí v následujících letech, navštívit pět bývalých nacistických koncentrační táborů a sepsat o tom svoje dojmy.A protože zpochybňování svatého holohoaxu, je v mnoha státech Evropy trestné, jelikož dogma, které by jinak kritickému hodnocení nebylo schopno samo odolat, musí být chráněno inkvizičním zákonem, soudy jsou nuceny ho trestat.V tomto případě, ale soudce zřejmě není úplný hlupák, ani zkorumpované hovado, a má i smysl pro humor, takže uložil “trest”, který nutně povede ještě k větším pochybnostem.Soudce belgického soudu, tak pro holohoaxovou loby vykonal současně ukázkovou medvědí službu, protože čím víc se s lejnem maže, tím víc smrdí.

Laurent Louis se kokrétně prohřešil proti svatému holohoaxu tím, že na svém blogu napsal, že „holokaust vymysleli a financovali průkopníci sionismu”, což je snadno prokazatelný fakt, jelikož sionisti o holokaustu 6 000 000 Židů ve svých článcích psali, už počátkem 20. století, kdy si ještě sotva patnáctiletý Adlolf Hitler hrál s ostatními kluky na indiány a údajný organizátor holokaustu Reinhard Heydrich, se v té době právě narodil.Podle profesora politologie Davida Sinardeta, je pak Laurent Louis obecně považován za šaška (do očí bijící ad hominem), nicméně je na rozdíl od pana profesora gramotný a odmítá tak věřit, holohoaxovým blábolům.

Pochopitelně mainstreamová média, pohotově na tento případ naroubovala antisemitismus, protože kdo v demokratuře zpochybňuje holohoaxové pohádky Elieho Wiesela a dalších rádoby očitých svědků, musí jím nutně být, takže tu opět máme staré dobré nálepkování a průhledné logické klamy, bez kterých se holohoaxová agitka samozřejmě neobejde už proto, že díky mnoho desítek let trvající masáži především v televizi, je většina populace na ně vycvičena, jako oni Pavlovovi psi, a spolehlivě tak začne slintat.

Bude tedy zajímavé sledovat, jaké hlášení Laurent Louis z osvětimského památníku a od jinud soudu podá, jelikož se zjevně nejedná o hlupáka a jistě tak ví, že to co se v Osvětimi najivním návštěvníkům předvádí, jako původní materiály a stavby, je ve skutečnosti nakašírováno až po válce a s válečnou realitou nemá nic společného, což na kameru potvrdili jak někteří  průvodci, tak samotný ředitel památníku.Celý areál tábora, ovšem není veřejnosti přístupný, protože některé opravdové dobové reálie, jako třeba plavecký bazén, by mohly idýlku údajně vyhlazovacího tábora, poněkud narušit.

Represálie v Lidicích, byly provedeny v rámci mezinárodního práva

Rok 2017, je smutným 75. výročím teroristického útoku, na Reinharda Heydricha.Tento čin, pak podle mezinárodních konvencí platných v té době, a vlastně i dnes, spadá do oblasti terorismu.Pokud má snad někdo pochybnosti o pojmu terorista, má v tomuto tématu  k dispozici bohatou literaturu, která popisuje jedince, kterého tak lze definovat.Především tedy útočí bez jakéhokoliv označení – tedy nejspíše v civilu, a do posledného okamžiku, skrývá zbraně, tedy jedná zákeřně.V tom se tedy zásadně odlišuje od ozbrojených složek, které vždy nosí pravidelnou uniformu s insigniemi a nosí zbraně viditelně.Pokud tomu tak není, nezvtahovaly se tak na tyto osoby, které by tyto základní podmínky nesplňovaly, Ženevské konvence.Co se pak týká osob, postižených následně po atentátu, nejednalo se z nacistické strany o  žádnou mstu, natož pak trest, či dokonce masakr, jak je většinou zdrojů prezentováno, nýbrž o represálie.Represálie, a stejně tak jejich rozsah, pak nebyly zavedeny nacistickou mocí, nýbrž už dávno před rokem 1939, byly běžnou součástí válečných konfliktů a byly v souladu s mezinárodními dohodami.

Ženevská úmluva z roku 1929 o zacházení s zajatci, pak represálie zakazovala pouze vůči válečným zajatcům, represálie proti civilistům během války, byly zakázány až v Ženevské úmluvě z roku 1949, tedy čtyři roky po konci druhé světové války.Pokud se pak podíváme do doby před lety 1939 – 45, nebyly represálie prováděné na zajatcích, či rukojmích žádnou vyjímkou a byly běžné u všech válčících stran.Tak například generál Sherman, nechal popravit 54 zajatců, jako odvetu za zabití svých 27 vojáků, tedy za každého dva.Ruský velitel Thessaly, nechal během rusko – turecké války v roce 1877, popravit obyvatele těch domů, z kterých se střílelo na ruské vojáky.Během druhé světové války, pak Montgomery po dobytí Benghází, nechal v důsledku mnoha nastražených pastí, zastřelit za každého zabitého britského vojáka, rovnou deset Italů.24. dubna 1945, Francouzi po zavraždění svého vojáka, nechali zastřelit v Reutlingen čtyři německé vězně.V Leutkirchenu bylo 28. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud Němec zastřelí Francouze, nebo dojde k jakémukoliv jinému incidentu, bude zapáleno 5 domů a zastřeleno 100 Němců.V Markdorfu, pak byli za jednoho zastřeleného francouzského vojáka, popraveni čtyři němečtí civilisté.V Salgau bylo 27. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud bude zabit nebo i jen zraněn francouzský voják, bude zastřeleno 20 rukojmí a vypálena příslušná městská čtvrť.

Ještě 1. července 1945, tedy dávno po ukončení bojů, spojenci vydali v Berlíně prohlášení, že každý, kdo podnikne útok na příslušníka okupačního vojska, nebo držitele veřejné funkce, strhne s sebou do propasti 50 bývalých členů nacistické strany.Budou zbaveni života zároveň se životem atentátníka či žháře.V 50. letech, tedy už po zákazu represálií vůči civilistům Ženevskou úmluvou z roku 1949, přesto francouzské jednotky dál v Indočíně represálie proti civilními obyvatelstvu prováděly.Podle výpovědí francouzských vojáků, k incidentům jako Oradour ve válečné Francii, kdy byly popraveni civilisti za zavraždění německého důstojníka bandity, tam docházelo téměř každý týden.V případě útoku teroristů na Reinharda Heydricha a následných represálií, se tak z německé strany nejednalo o nic mimořádného, co by se nějak odlišovalo od toho, co praktikovali spojenci.Německý přístup byl počtem popravených naopak spíše mírnější už vzhledem k tomu, že Heydrich byl vysoký důstojník a současně zastával nejvyšší policejní a politické funkce, navíc byl útok systematicky plánován a zákeřně proveden.Zvláště pak když přihlédneme k faktu, že Montgomery neváhal zastřelit za jednoho zabitého řadového britského vojáka, hned deset nepřátel.Přestože jsou spojenecké represálie prováděné na Němcích a jejich spojencích v letech 39 – 45 důsledně tajeny, a současně německé represálie stále přípomínány a zveličovány, přesto se občas stane, že cenzuře něco unikne a noviny přinesou objektivní informace.A tak například německé noviny Paderborner Zeitung ze  4. dubna 1992 psaly o tom, jak se Američané pomstili za smrt generála Maurice Roseho, zabitého přitom v regulérním boji, tedy nikoliv bandity, a popravili v následných represálijích, 110 nezůčastněných německých mužů.

Přestože tedy represálie prokazatelně prováděly všechny strany konfliktu a  nejednalo se v jejich případě v období let 1939 – 45 o nic, co by porušovalo mezinárodní úmluvy, byl nezanedbatelný počet německých vojáků i politiků, za ně po skončení konfliktu souzen a odsouzen.Už během posledních let války a především pak v roce 45 a letech následujíchích, tak byly narychlo vytvořeny zákony, které represálie zpětně kriminalizovaly.Tyto zákony byly samozřejmě namířeny pouze proti německé straně, z řad spojenců, nikdo nikdy za provádění represálií obviněn, natož odsouzen nebyl.Tyto zákony byly tedy aplikovány retroaktivně, což je nepřípustné, jelikož  zákon nepůsobí zpětně a retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku.Jedinou vyjímkou pro uplatnění právní retroaktivity  je situace, kdy byl uzákoněn takový právní řád, který legalizoval zločiny.To ovšem není případ represálijí, které nijak neporušovaly mezinárodní dohody a tyto mezinárodní dohody navíc pocházely z doby, kdy nacistický režim nebyl ještě u moci, takže je nijak nemohl ve svůj prospěch ovlivnit.Je tedy evidentní, že poválečné procesy vedené proti německým politikům a vojákům za smyšlené válečné zločiny, byly cíleně a dlouhodobě plánovány, a že jejich cílem nebylo potrestat údajné válečné zločince, ale především poškodit v očích světa, celý německý národ.

Jak se Hitlerovo Německo (ne)připravovalo na válku

V období výročí konce druhé světové války, dochází naprosto pravidelně k masivnímu šíření lživých tvrzení o tom, jak se mělo nacistické Německo připravovat na válku, což nakonec koncem třicátých let a následně počátkem let čtyřicátých, mělo údajně realizovat tím, že podle trapného klišé, rozpoutalo druhou světovou válku.Už jen toto tvrzení, by ovšem vzhledem k tomu, že Hitler, jako údajný diktátor, který se jím měl stát už v lednu 1933 a který měl být lačný po válce s okolními státy, současně zavedl brannou povinnost pro Němce až s dvouletým zpožděním, tedy až v roce 1935, mělo být krajně podezřelé.V důsledku toho, pak Německo mělo v roce 39, sotva čtyři vycvičené ročníky (vzhledem k absenci všech zbraní v důsledku omezení Versailské smlouvy ovšem jen papírově), zatímco ostatní mocnosti jich měly minimálně dvacet a  pochopitelně je nic v oblasti výzbroje neomezovalo.Opožděné zavedení branné povinnosti je ovšem  tím nejmenším, co současně s ostatními skutečnostmi jasně dokazuje, že Hitler se rozhodně nepřipravoval na útočnou válku, ale naopak dělal vše pro to, aby se válce vyhnul a že současně jeho prioritou nebyly přípravy na válku, ale naopak aktivity, které jednoznačně podporovaly, nikoliv politiku válečnou, nýbrž politiku mírovou.

Německo němělo žádnou politiku budování armády

Navzdory tvrzením mainstreamu, nemělo nacistické Německo celá třicátá léta a dokonce ještě na počátku let čtyřicátých, žádnou cílenou zbrojní politiku, která by zajistila vybudování adekvátní všestraně vyzbrojené armády, která by byla vzhledem k reálné síle okolních států, schopná alespoň papírově uspět.Je to opravdu vzhledem k bombastickým tvrzením dnešních historiků trapné, ale Německo pod Hitlerovým vedením, nic takového nemělo a ani žádnými zbraněmi s vyjímkou letectva, které  bylo ovšem pro ofenzivní nasazení naprosto nevhodné, ani nedisponovalo, jak si také ukážeme.Proto prvním ministrem Říšského ministerstva výzbroje a válečné produkce, nebyl jmenovám  Fritz Todt s předstihem několika let, tedy někdy v polovině třicátých let, jak by se pro přípravu války slušelo už vzhledem k tomu, že Německo nemělo ještě dlouho  po nástupu Hitlera ani jeden tank, ba ani jedno válečné letadlo, ale až v druhé polovině března 1940, tedy v době, kdy už bylo Německo více jak půl roku ve válce.Hitler tedy zjevně ještě minimálně počátkem roku 40 jaksi doufal, že se stávající situace nějak urovná a že k válce se západními spojenci nakonec nedojde.Teprve na jaře 1940, po opakovaných a ze strany spojenců odmítnutých nabídkách míru dospěl k přesvědčení, že se Německo válce nevyhne a začal podle toho jednat, což ovšem jasně ukazuje na zjevnou improvizaci, a současně jednoznačně vyvrací bajku o plánované přípravě na jakýkoliv větší válečný konflikt, minimálně do roku 1940, tedy do doby, kdy  Německo už bylo ve válce jak s Francií, tak Velkou Británií, kterou mu obě země v září 39 vyhlásily.

Dálnice vs železnice

Výmarská republika zdědila po císařském Německu velmi hustou železniční síť, která byla během let 1914 – 18, masivně využívána pro dopravu vojáků, zbraní a válečného materiálu na všechna bojiště první světové války, ať už to byla bojistě na západě či na východě.Železnice tak byla pro vedení války naprosto nezbytná a nebylo možno ji nijak nahradit, což platí víceméně i dnes.Za vybudování takto husté sítě německých železnic, pak nesl odpovědnost především německý generál Alfred von Schlieffen (1833 – 1913), který vypracoval plán mobilizace, kde železnice hrála nezastupitelnou roli.Schlieffen už tak tehdy správně rozpoznal, že rychlost mobilizace bude závislá na správně vybudované železniční infrastruktuře.Během 20. let v Německu, bylo mnoho tratí, které umožnily v roce 1914 rychlou mobilizaci a v dalších válečných letech dopravu vojska a materiálu, postupně rušeno a byly vytvořeny plány na vybudování moderní sítě dálnic pro automobily.

Po nástupu Adolfa Hitlera, se tato politika budování dálnic, nijak oproti období Výmarské republiky nezměnila, jelikož Hitler jako automobilový nadšenec, budování dálnic velmi podporoval.Německé železniční tratě, tak pokud nebyly dále rušeny, nebyly nově budovány, jelikož jednoznačnou přednost dostaly právě dálnice, v kterých Hitler viděl oproti vlakům budoucnost.To je ovšem v zásadním rozporu s oficiální bajkou o přípravě Německa na válku, jelikož dálnice jsou pro rychlou a masovou přepravu vojsk a materiálu prakticky nepoužitelné a navíc dálnice které Hitler vybudoval vedly současně “špatným” válečným směrem, a spojovaly tak především velká německá města, respektive končily daleko od hranic.Dálniční mosty pak nebyly schopny unést těžší vojenskou techniku, což využití síťě dálnic pro vojenské účely zcela znemožňovalo.Do začátku války tak bylo vybudováno 2 000 km dálnic, po nichž se prohánělo 300 000 lidových VW, které se rovněž do začátku války prodaly.Německo tak bylo v období vlády nacismu světovou automobilovou velmocí a v budování dálnic se pak pokračovalo i na nově získaných územích včetně protektorátu, což jasně dokazuje, že Hitler ještě bezprostředně před vypuknutím války, prosazoval mírové projekty.Tyto stále na mnohých místech stojící důkazy mírové Hitlerovy výstavby, přivádí některé historiky k nepříčetnosti, jelikož nedokáží nijak vysvětlit, proč Hitler, který se prý připravoval na napadení Francie, Británie a Ruska, investoval obrovské množství materiálu a pracovních sil, do výstavby dálnic pro přepravu vojenské techniky nepoužitelných, navíc zcela opačným směrem.

Nepřipravenost železniční přepravy na válku, především pak v Rusku, opět jasně dokazuje, že se s přípravou útoku na Rusko začalo nahonem v důsledku hrozící bolševické invaze a především se improvizovalo.Německá armáda tak neměla vlaky připravené na jiný rozchod kolejí, a do ruských podmínek byly německé lokomotivy nepoužitelné, takže se terprve po začátku tažení, musely navrhnout a vyrobit stroje nové.Přímo legrační je pak “vysvětlení” některých historiků, že prý Němci o odlišných rozchodech kolejí v Rusku nevěděli.Němci si tak podle nich ani po několika letech, kdy probíhala prostřednictvím železnice čilá výměna materiálu a surovin mezi Ruskem a Německem nevšimli, že ruské vlaky mají odlišný rozchod než ty německé.Skutečné vysvětlení je takové, že Němci prostě neměli čas se včas připravit a nikdy válku proti Rusku dlouhodobě nepřipravovali.Jediným “důkazem” pro to, že se Hitler chystal napadnout Rusko, tak zůstávají vágní vývody v jeho knize Mein Kampf, kterou sepsal jako bezvýznamný bavorský zkrachovalý politik v kriminále, počátkem dvacátých let.Přestože tak  Hitlerova slovní ekvilibristika z Mein Kampf, nemá s jeho politikou jako německého kancléře nic společného, současní “historici” se jí drží jako lejno košile, protože žádný relevantní argument, který by prokazoval, že se Hitler nějak připravoval na útočnou válku, kromě stupidních bajek prostě nemají.

Německé letectvo

Luftwaffe je často prezentována, jako důkaz německé přípravy na útočnou válku, jelikož v roce 1939, byla poměrně dobře vyzbrojena, za což byl odpovědný především Hermann Göring, který byl sám bývalý vyníkající letec a stíhací eso s 22 sestřely.Luftwaffe byla a je tak stále považována za smrtící a ve své době neporazitelnou sílu, což je ovšem v rozporu s fiaskem, kterým skončila bitva o Británii a které dokazuje, že přestože Charles Lindbergh o ní prohlásil, že je neporazitelná, zjevně porazitelná byla.Lindberghovo prohlášení bylo pak šířeno především Němci, i když nejen jimi, kteří tak chtěli potenciální protivníky odstrašit, jelikož si zjevně někteří z nich moc dobře uvědomovali (obzvláště Galland, měl o schopnostech stíhacího letectva vzhledem k ovládnutí kanálu  La Manche silné pochybnosti), že k Lindberghem deklarované neporazitelnosti, má ve skutečnosti hodně daleko.

Páteř německého stíhacího letectva tvořil od počátku konfliktu, až do jeho pro Německo neslavného konce v roce 1945 Bf-109, z dílen Messerschmittu.Jednalo se bezpochyby o nebezpečnou stíhačku, což dokazuje i fakt, že dva němečtí piloti, na ní dosáhli více jak 300 sestřelů.Nicméně konstrukce pocházela z ploviny 30. let a v roce 40 už pomalu oproti svým protivníkům zastarával, především co se týka komfortu pilotáže a možnosti orientace, v důsledku mizerného výhledu.Bf-109 pak byl v důsledku doletu naprosto nevhodný i pro boj v relativně blízké Británii, jelikož mu po přeletu kanálu, zbývalo palivo jen na několik málo minut boje, čehož britští piloti náležitě využívali.V ruských zimních podmínkách měl jeho řadový dvanáctiválec vážné problémy se startem, takže bylo nutno pod ním udržovat přes noc oheň.V afrických podmínkách se zase kriticky přehříval a byl citlivý na jemný pouštní písek.Jeho tvrdý a úzký podvozek měl problémy při přistání na nekvalitních letištích, kterých byla v Rusku i Africe naprostá většina, na což mnoho méně zkušených pilotů doplatilo.Jednoznačný zavěr tedy je, že Bf-109 nebyl nikdy určen pro boj dále od hranic Německa a nebyl v takových podmínkách ani testován.Už v Bitvě o Británii pak zaostával za britskými stroji jak výkonem, tak výzbrojí, takže Adolf Galland Göringovi jednou odsekl, že pokud má Británii v letecké bitvě porazit, bude potřebovat Spitfiry.Ty pochopitelně nedostal, takže němečtí piloti museli na konkurenceshopnější stíhačku čekat až do září 41, kdy se na bojiště konečně dostal Fw-190, což bylo dva roky po začátku války.Je tedy zřejmé, že Německo mělo k dispozici letoun schopný beze zbytku plnit požadované úkoly moderního boje a bez obav se postavit soupeřům, až po dvou letech bojů, a který byl současně schopen bez větších problémů narozdíl od nevhodného Bf-109, obstát i v náročných klimatických podmínkách mimo střední Evropu.

Německé bombardovací letectvo je pak úkázkou toho, že Německo s žádnou ofenzivní válkou nikdy nepočítalo.Luftwaffe totiž narozdíl od všech svých  protivníků, až do konce války nedisponovala žádným strategickým čtyřmotorovým bombardérem  (kromě několika málo kusů), zatímco všichni nepřátelé Německa, je vyráběli už před rokem 1940, a zjevně moc dobře věděli, že je v budoucnu v tisícových počtech použijí k totální destrukci Německa.A bez bombardérů s dlouhým doletem, se moderní válka úspěšně vede dost špatně.Německé dvoumotorové bombardéry, tak nebyly schopné dosáhnout ani vzdálenější cíle na Britských ostrovech za předpokladu, že se chtěly vrátit zpět na kontinent, takže protivník pohotově přesunul veškerou strategickou výrobu, mimo jejich dosah.Rovněž jejich nosnost byla nízká, takže na nějaké vážnější škody, které by protivníka srazily na kolena, mohli ve velení zapomenout.Německé bombardovací letectvo tak bylo zjevně zamýšleno pouze jako podpora pozemních jednotek a v bitvě o Británii a zvláště pak v Rusku, bylo odsouzeno pouze k zoufalé improvizaci.

V souvislosti s německým bombardovacím letectvem, nelze samozřejmě nezmínit Ju-87 Stuka, který se stal symbolem německého Blitzkriegu.Přestože se jednalo o výborný střemhlavý bombardér, na kterém Hans Ulrich Rudel zničil velkou většinu ze svých 512 tanků, vzhledem ke svým slabým výkonům a mizerné obraně, mohl efektivně operovat pouze ve stavu vzdušné nadvlády.To se v Polsku, kde se Stuka proslavila, dalo vzhledem k slabému polskému letectvu poměrně snadno zajistit.Ve Francii se situace opakovala navzdory francouzské převaze v důsledku totálního chaosu, který vznikl ve francouzském velení ve chvíli, kdy německé pancéřové hroty, začaly úspěšně pronikat “neprostupnými” Ardenami, kde je francouzští obránci ani ve snu nečekali, a bylo tak zřejmé, že s Francií to vypadá bledě.V počátcích ruského tažení, si pak piloti Stuk vychutnávali absolutní svobodu na sovětském nebi, jelikož během pár dní, sovětské letectvo přestalo prakticky existovat, když bylo z velké části zničeno na zemi na letištích, jen pár kilometrů od německých hranic, kde se připravovalo na útok na západní Evropu, takže jeho likvidace se pro německé piloty přímo nabízela.Naopak v bitvě o Británii, kde se vzdušná německá nadvláda ani nad kanálem nikdy nepodařila zajistit, zažívaly Stuky horké chvilky a zaznamenaly při náletech nad Britské ostrovy katastrofální ztráty.Je tedy zjevné, že význam Stuk se silně přeceňuje a za to že mohly často uspět, nenesly zásluhu ani tak jejich výkony, ale především hrubé chyby nepřítele, díky kterým je na nepřátelské obloze prakticky nic neohrožovalo.

Pancéřové jednotky

Pokud lze Luftwaffe označit jako nevhodnou i pro válku proti blízké Británii, německé tankové jednotky lze označit rovnou jako nepoužitelné pro válku s kterýmkoliv potenciálním nepřítelem Německa ve stavu, v jakém byly na počátku války v roce 39 a jestě v polovině roku 42.Jedinou vyjímkou z pravidla bylo Polsko, které nedisponovalo dostatečným počtem protitankových zbraní.Přestože  bylo do počátku války vyrobeno kolem 2 000 kusů jak PzKpfw I, tak i PzKpfw II, v obou případech se nemohly s nepřátelskou konkurencí rovnat a byly vhodné pouze jako demonstrace síly při vojenských přehlídkách.PzKpfw I tak nebyl vyzbrojen ani kanonem, pouze dvěma kulomety a měl tak slabé pancéřování, že za jistých okolností byla posádka ohrožena i palbou z pěchotních zbraní.PzKpfw II na tom byl o něco lépe, byl už vybavem 20 mm kanonem, který by se ovšem spíše hodil do stíhaček, než pro použití v tanku.Pokud se tak tyto tanky setkaly na bojištích ve Španělsku (1936-39) se sovětkým T-26 vyráběným už od roku 1931, který byl vybaven 45 mm kanonem, jednalo se o jednoznačnou záležitost a podobně by dopadlo setkání s britskými a francouzskými tanky té doby.Přestože si tak německé velení nemohlo dělat po těchto zkušenostech ze španělské války o kvalitách těchto tanků velké iluze, přesto byly ještě po 22. červnu 1941 při tažení v Rusku, běžnou výzbrojí německých jednotek, takže je na místě si položit otázku, jak se asi Německo připravovalo napadnout Rusko, které v té době už disponovalo mimořádnými T 34, které měly rovnou 76 mm kanon a nesrovnatelně lepší pancéřování.Pravda, byly tady ještě novější PzKpfw III s 37 mm, později vzhledem k jeho neúčinosti 50 mm kanonem, těch ale mělo Německo při tažení do Polska pouze asi 200 kusů, při tažení do Francie pak jich byl stále takový nedostatek, že Německo muselo pro toto tažení použít třetinu tanků českých, jinak by se ani nemohlo uskutečnit.V Rusku pak tyto tanky totálně selhávaly v bojích s T-34, které je jak výzbrojí, tak pancéřováním jasně převyšovaly.Rovněž PzKpfw IV, který měl sice 75 mm, nikoliv ovšem vysokorychlostní kanon, nebyl schopen ruské tanky, nijak vážněji ohrozit.

Přestože se i s touto nedostatečnou výzbrojí dařilo velmi rychle pronikat hluboko na sovětské území, bylo jasné, že to tak dlouho nepůjde, jelikož se Rudá armáda, která se celé roky připravovala na všechno možné jen ne na obranu, pomalu začínala vzpamatovávat z šoku a byla velmi rychle ze závodů odsunutých daleko na východ, mimo dosah německého letectva, dovybavována novou moderní výzbrojí, které ta německá nemohla konkurovat.Požadavek tak byl jasný, němečtí tankisté potřebovali tanky, které by byly  schopné, se  těm ruským alepoň vyrovnat.Reakcí německého průmyslu na toto zoufalé volání, se v roce 42, tedy rok po začátku války v Rusku, a téměř 3 roky od začátku všech bojů, stal střední tank Panther, s 75 mm kanonem, který se už sovětským tankům mohl směle postavit a kterých bylo celkem vyrobeno 6 000 kusů.Nicméně ještě v polovině roku 43, bylo těchto strojů k dispozici pouze 340 a byly ve významnějších počtech nasazeny až v bitvě u Kurska, nicméně stále se potýkaly s mnohými technickými potížemi, které způsobilo jejich uspěchané nasazení.

V podstatě stejnou historii pak má nasazení prvního německého těžkého tanku Tiger s 88 mm kanonem, který přestože se v propagandistický dílech objevuje v obrovských počtech, bylo jich vyrobeno pouze kolem 1 300 kusů, takže setkat se s ním na 2 000 km dlouhé ruské frontě, byla spíše rarita.Nehledě k tomu, že i západní fronta měla na tento tank požadavky, nicméně při vylodění spojenců v Normadii, tam měla německá armáda k dispozici celé čtyři kusy Panzerkampfwagen VI Tiger.Při ofenzivě v ardenách, už to bylo lepší a bylo zde nasazeno dokonce 35 těchto tanků.Tato skutečnost tak odhaluje naprostou bajkovitost oficiálního výkladu bojů druhé světové války.Rovněž v případě tankové zbraně, tak nelze ani náhodou mluvit o tom, zě se Německo na válku připravovalo, jelikož ještě v roce 1943, nemělo zdaleka dostatek tanků, schopných těm ruským konkurovat.Německému průmyslu, který obdržel zadání na výrobu těchto zbraní až někdy v roce 41, kdy bylo jasné, co ruská strana chystá a jak je vyzbrojena, pak trvalo minimálně další rok, než dokázal alespoň s ruskými zbraněmi srovnat krok.To samozřejmě nepřekvapí vzhledem k faktu, že bolševické Rusko, mnohem lépe vyzbrojené tanky vyrábělo z nějakých důvodů v obrovských počtech už počátkem 30. let a jejich výrobu plánovalo ještě mnohem dříve, kdy nacisté ještě ani nebyli u moci, natož aby Německo vlastnilo byť jen jediný tank.Takže běžná “argumentace” mainstreamových historiků, že Rusko zbrojilo, protože se obávalo Německa, je směšná.

Na Hitlera (ne)pracovala celá Evropa

Toto klišé přichází na řadu vždy, když zastáncům bajky o válcechtivém Německu dojdou všechny jejich pseudoargumenty a má tak “vysvětlit”, německé úspěchy během války.Na vycvičené posluchače a čtenáře mainstreamu ovšem paradoxně překvapivě často zabírá, jelikož se každý ve škole učil, že Hitler okupoval celou Evropu a ta pro něj vyráběla.Tak se nyní podíváme, jaká byla realita.Přestože Německo produkovalo dvojnásobek surového železa než Rusko té doby, což je taky oblíbený pseudoargument, který má dokazovat, že se Německo masivně vyzbrojovalo, na válečné produkci se to ovšem přliš neprojevilo.A tak v roce 41 činila produkce německých tanků asi 300 kusů měsíčně, a až v roce 44 se zvýšila na 1500.Moderní zbraně se totiž narozdíl od zbraní doby železné nevyrábí z surového železa a navíc jsou potřeba pro jejich výrobu specielní provozy, dostatek barevných kovů pro legování oceli, které Německo ani do konce války nemělo v dostatečném počtu, jinak by zřejmě válku vyhrálo.Tyto provozy se tak nenacházely v dostatečném počtu ani v Německu, natož aby se ve významějších počtech nacházely ve státech pod jeho kontrolou.

Navíc Británie jako součást Evropy, nebyla nikdy pod německou kontrolou, nebyla ani nijak vážně ohoržena jeho letectvem, v důsledku jeho velmi omezeného dosahu.Rovněž Švédsko a Švýcarsko, Německu nic nedávalo, ale pouze prodávalo.V Itálii pak Hitler získal jen zdroj problémů a se Španělskem to bylo podobně.Tvrzení, že celá Evropa vyráběla pro Německo je tak naprostý nesmysl a především lež, jelikož přestože Německo na územích pod svou kontrolou získalo nesporně jisté výrobní kapacity, tyto byly pro výrobu moderních těžkých zbraní a letadel, které byly pro úspěch na frontě klíčové nepoužitelné a bylo nutné je přebudovat, což se nikdy zcela, především v důsledku masivního bombardování nepodařilo.Je tedy sice faktem, že mnohé české zbrojovky dodávaly Německu dostatek určitých součástek, nicméně konečný produkt nebylo možno v důsledku nedostatku klíčových surovin a materialů produkovat v dostatečných počtech.A tak například v důsledku nedostatku provozů pro výrobu hliníku, bylo nutno některé díly letadel vyrábět ze dřeva.Současně pak s dalšími územními zisky, získalo Německo především mnoho problémů jak je zabezpečit, jelikož tato území nutně vázala nezanedbatelné vojenské zdroje, natož aby z nich Německo získalo nějaký významný benefit pro vedení války.

A co vyráběli ruští bolševici?

Jelikož výroba nebyla v bolševickém Rusku, vzhledem k možnosti odsunout výrobní závody mimo velmi omezený  dosah Luftwaffe daleko na východ, dlouhodobě omezena, během několika málo měsíců, tak  byla díky takřka nadlidskému úsilí, na které pochopitelně dohlížela sovětská tajná policie, opět obnovena.A tak tanků T 34, které “měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem” a kterých byl oproti konkurenčnímu Pantheru (6000 ks 1942-45) vyroben minimálně pětinásobek do konce konfliktu.Co se pak týká těžkých tanků, jen verze Kv-1, bylo vyrobeno od roku 38, kdy Německo nemělo nic, než lehké tančíky, více než 5 000 ks (Tiger asi 1 300ks + několik málo set kusů König Tiger) a to nemluvíme o dalších těžkých tancích.Bolševické Rusko, tak německou produkci i v tomto směru, překonávalo mnohonásobně a tyto tanky byly navrhovány a vyráběny už v době, kdy Německo žádným, ani vzdáleně podobným tankem nedisponovalo, respektive nemělo k dispozici prakticky žádnou ani vzdáleně adekvání konkurenci.

Kam se ty všechny skvělé sovětské tanky poděly?

Ačkoliv ztrátu sovětského letectva v prvních týdnech tažení, už oficiální historiografie “vysvětlila” zákeřným úderem nacistů na sovětská letiště (proč byla tak blízko německé hranice, že je doletem velmi omezená Luftwaffe mohla zasáhnout, už ovšem nikdo nevysvětluje) v případě tankových katastrofálních ztrát, žádné “vysvětlení” neexistuje.Vlastně ano, všechny tyto tisíce tanků, utrpěly poruchu, takže se staly nebojeschopné a posádky je musely opustit.Vzhledem k tomu, že palebná síla sovětských tanků, převyšovala tu německou naprosto jednoznačně, je opravdu otázkou, jakou poruchu by všechny tyto tanky musely utrpět, aby musely být opuštěny a zanechány na pospas nepříteli.A vzhledem k tomu, že Němci pohotově z těchto kořistných tanků budovali vlastní divize, které během krátké doby nasazovali do bojů (aniž by disponovali náhradními díly), je to zjevně jen hloupá výmluva, která má skrýt skutěčnost, že tyto tanky, byly prostě v důsledku totálního chaosu, bez boje a bez zjevné příčiny opuštěny.Koneckonců, tyto ztráty naprosto korespondují se “ztrátami” pěchotních zbraní, kterých bylo přes 6 000 000 a které zjevně rovněž poruchami netrpěly, jelikož je německá strana, s povděkem zařadila do vlastní výzbroje.

Závěr

Závěr je otevřený všem schopným číst a kriticky hodnotit nesmyly, které servíruje mainstreamová produkce, kopírujíce bolševicko-putinovskou bajku, o zákeřném německém útoku.Pokud se Německo připravovalo nějak významně na válku, bylo to až nejdřívě počátkem roku 41, kdy bylo zjevné, že hrozba z východu je reálná.Do té doby, a vlastně ještě dlouho potom, nedisponovalo ani vzdáleně zbraněmi, kterými by mohlo současné protivníky ohrozit, o početní převaze ani nemluvě.Německé úspěchy v prvních letech konfliktu, tak padají na bedra mimořádně schopných německých velitelů, vojáků a současně i Hitlera, bez kterého by žádná operace nemohla být uskutečněna, a neschopnosti nepřátel, reagovat na nové vojenské strategie.V případě Ruska, je pak za německý počáteční úspěch, odpovědný především chaos, který vznikl v důsledku přípravy na ofenzivu, nikoliv defenzivu.Na druhou stranu fiasko v bitvě o Británii ukazuje, že ani mimořádné schopnosti jak letců, tak velení, nedokážou nahradit materiální nedostatečnost.

Zkušenost s Ruskem, Finům brání věřit na pohádky o zlém Německu a sovětské armádě osvoboditelce

Na iDnes před pár dny vyšel článek, podle kterého jsou Finové  vůči takzvané ruské propagandě imunní.Ponechme nyní stranou, co to je ta takzvaná ruská propaganda, jelikož se ze strany závislého mainstreamu jedná především pouze o klišé.Zajímavější bude se podívat na to, co je pravým důvodem toho, že ve Finsku jakákoliv ruská agitka, může uspět jen stěží.

Finsko na rozdíl od velké části Evropy, nemasíruje především svoje občany lživou propagandou o tom, že Rusko bylo v období druhé světové války jakousi obětí Německa a následně že Evropu od nacismu osvobodilo.Finové totiž moc dobře ví, že to bylo přesně naopak a podobné povědomí panuje i v pobaltských republikách, které se rovněž staly obětí ruské agrese.Rusko tak začalo systematický útok na západní Evropu, právě pokusem o okupaci Finska, ve Finsku ovšem tvrdě narazilo a jeho armády tam zaznamenaly významné ztráty.Zimní válka, při které se Finové dokázali  i s materiální pomocí Německa Rusům bránit, je tak ve Finsku všeobecně známá a Finové jsou patřičně hrdí na to, že až na část finského území, které zločinné vítězné mocnosti na konci války ponechaly Rusku, Finsko nebylo nikdy Rusy poraženo, naopak pro ruskou armádu to byla potupa, kterou dodnes ruská propaganda raději nezmiňuje.

Ztráty Rusů ve Finsku tak byly oproti obráncům minimálně pětkrát vyšší, asi 70 tisíc oproti půl milionu na ruské straně.Rusko dále ztratilo  minimálně 600 letadel, obzvláště vysoké byly ztráty obrněné techniky, když Rusko ztratilo 3 500 tanků a obrněných vozidel, což je počet, kterého ani zdaleka nedosahovaly počty celé německé obrněné armády, ještě v létě roku 1941.Ve Finsku se tak pravidelně pořádají oslavy nezávislosti, které mají především připomenout, tuto vybojovanou zimní válku s ruskými vetřelci.Nechybí tam ani svastiky, jako symbol svobody a nezávislosti, pod jejichž prapory, se Evropa ubránila ruskému bolševizmu.

Evropské demokratury, přes tuto zkušenost Finska a pobaltských republik s ruskou rozpínavostí, přesto stále šíří rusko – bolševickou propagandu, podle které bylo tehdejší CCCP, obětí německé agrese.Přitom je dnes jednoznačně prokázáno, že Rusko se  dlouhá léta systematicky připravovalo na okupaci Evropy a nebýt Finska a především pak německého preventivního úderu, těžko si představit moc, která by ruskou, jak početně, tak kvalitativně velmi dobře vybavenou armádu zastavila.Je tedy k smíchu, když  mainstreamové závislé zdroje mluví o tom, že je třeba se ruské propagandě bránit, když tuto vyčpělou rusko – bolševickou propagandu, samy masově pomáhají šířit.Putin, který po vzoru bolševického režimu stále staví Rusko do role oběti Německa a bolševická propaganda je mu velmi blízká, má tak v západních demokraturách významné propagandistické spojence.Ve Finsku ovšem tato propaganda, ať už příchází z východu, či ze západu, nemůže po zkušensotech Finů, nikdy padnout na úrodnou půdu.

Masarykova tajná kariéra

Přestože se dlouho oficiální propaganda nové republiky vzniklé v roce 1918 usilovně snažila vykreslovat jejího prvního presidenta jako vzor ryzího češství, mnohé skutečnosti v Masarykově minulosti a současně také jeho mimořádné schopnosti, kterými oproti jeho dvoum mladším bratrům disponoval, přinutily oficiální historiografii akceptovat realitu a uznat, že Masarykovy kořeny budou sotva ty, které lze vyčísti z matričních záznamů.Přestože to pak vzhledem k prvorepublikové glorifikaci Masarykova češství působí docela trapně, a v době první republiky by to bylo něco neslýchaného, dnes se jako Masarykův biologický otec často uvádní, jeden z jeho největších nepřátel, a to samotný František Josef I., stojící v čele monarchie, která byla největší překážkou vzniku samostatného československého státu, o který Masaryk v pozdějších letech tak horlivě usiloval.

Masarykův původ, který byl vzhledem k češství od počátku velmi pochybný už jen proto, že jeho matka byla Němka Theresia Kropaczek, pocházející ze staré německé rodiny, bylo nutné zachovat alespoň slovanský původ jeho otce, kterým měl být kočí Josef Masárik, původem ze Slovenska.Původ Masarykovy matky, byl paradoxně v jeho době dobře znám, a že byla jeho matka Němka, která neuměla příliš česky, přiznával i sám Masaryk (on sám byl se znalostí češtiny taky dlouho na štíru).Její původ tak není dnes evidentně záměrně zmiňován a oficiální zdroje se tak omezují pouze na konstatování, že Masarykova matka pocházela z výrazně vyššího sociálního prostředí než jeho (oficiální) otec, a její rodné jméno se z nějakých důvodů uvádí v počeštěné formě jako Terezie Kropáčková.Zřejmě tak dnešní historiografii přijde vhodnější, původ matky vzhledem k jejím německým předkům raději nezmiňovat.O to více zarážející ovšem je, že jako biologický otec Masaryka, je dnes prezentovám Habsburg a rovněž Němec, Franz Josef.

Než se dostaneme k tomu, co nám současná oficiální legenda, těmito nepodloženými konstrukcemi chce vlastně skrýt, bude dobré poukázat na některé skutečnosti, které verzi o Franz Josefově otcovství, odhalují jako čirou a za vlasy silně přitaženou fantazii a podle které, má císařovo otcovství dokládat jakýsi údajný zápis v jeho deníku, podle kterého měl císař tuto svou údajnou avantýru vyřešit.Důkazem reálného pozadí pak má být, že se mladý císař v době otěhotnění a následného těhotenství Masarykovy matky, v oblasti Hodonína “často” vyskytoval.Jiné “důkazy” ovšem neexistují, takže celou tuto historii lze označit jako účelovou a kompletně vycucanou z prstu.Rovněž tvrzení, podle kterých Masarykovu strmou kariéru lze připsat císařskému vlivu v pozadí, mohou sotva obstát, jelikož v pozadí stály zcela jiné osoby, než ty z císařského rodu.Ránu z milosti pak císařské legendě zasazuje skutečnost, že Masaryk byl za svou velezrádnou činnost proti monarchii, odsouzen v roce 1915 v nepřítomnosti  k trestu smrti, aniž by Franz Josef proti tomu hnul prstem (zatímco vagabundovi Hilsnerovi milost udělil), a sám Franz Josef, tak poněkud narušuje masarykovsko – habsburskou rodinou idýlku.Paradoxně byl trest smrti pro Masaryka zrušen amnestií, která byla vyhlášena až po smrti Franz Josefa, a to až nástupcem jeho údajného otce, který by Masaryka zrejmě rád viděl na popravišti.

Dále se nemá touto fantasmagorickou legendou z pera mainstreamových historiků smysl zabývat, především pak proto, že vlivy skutečných osob v pozadí Masarykovy strmé kariéry byly mnohem významnější, než ty údajně císařské, a lze je narozdíl od oné pseudoromantické císařské bajky, historicky doložit.A tak Masarykovu kariéru prakticky od jejího počátku, tedy už v dobách, kdy byl ještě studentem, provází vlivy nikoliv císařské, nýbrž židovské, pochopitelně vlivy Židů významných a především pak velmi zámožných.Masaryk se tak mohl už v mládí spoléhat na podporu významné židovské rodiny Redlichů, na jejichž panství Masarykova matka dlouho pracovala a továrník Nathan Redlich, už od mládí Masaryka finančně podporoval.S jeho synem, pak měl Masaryk po celý život velmi dobré vztahy.Následně pak ve Vídni, Masaryka podporovala bankéřská rodina Schlesingerů, u které působil jako “dvorní” doučovatel, za což pobíral měsíční apanáž ve výši sta zlatých, což byla suma, která významně převyšovala i tehdejší nadprůměrné příjmy, a Masarykovi už jako studentovi umožňovala, žít si na velmi vysoké noze.Tato židovská rodina pak také umožnila svému oblíbenci dokonce bydlet v jejich rezidenci, což jasně dokládá, že zde už nešlo jen o jakousi dobročinost.Přestože pak Masaryk nepatřil na studijích sám k premiantům, nikdo z jeho stejně nadaných spolužáků, ani zdaleka takových výhod a protekcí nepožíval.Když se pak Masaryk později ucházel o profesuru na pražské univerzitě, vzhledem k jeho ne zrovna dobré pověsti, byl problém s jeho jmenováním.I toto nakonec zařídili mocní Židé v pozadí, kteří dokázali do té doby odmítavého císaře “přesvědčit”, aby Masaryka profesorem jmenoval.

Rovněž Masarykova politická kariéra, by se bez židovského vlivu sotva obešla.Jelikož ostatní strany nechtěly o Masarykovi ani slyšet, nezbylo, než založit stranu novou, kterou se stala, strana lidová, později realistická.Strana ovšem vůbec nebyla lidová, angažovali se tam především významní Židé, což ji v českých podmínkách spolehlivě zajišťovalo nevolitelnost.Strana tak získala ve své krátké historii ve volbách nejvíce dva mandáty a ten jediný a poslední získal symbolicky právě Masaryk.Pokud se pak v ní angažovaly nežidovské osobnosti, nešetřily na její adresu kritikou.A tak například Albert Pražák se vyslovil, že strana byla na jeho vkus hodně židovská.František Ladislav Riegr byl toho názoru, že strana svou nenávistí ke katolicismu vnáší do národa rozklad, což je vlastností židovskou.Otázkou pak je, jestli vůbec cílem strany byla nějaká skutečná politická činnost, nebo byla spíše založena, jen jako reklama pro Masaryka.Je mimochodem pozoruhodné, jak jsou kritické názory vůči Židům, jinak oslavovaných osobností české politiky a kultury, z oficiální historie vyretušovány.

Pikantní na celé této zmanipulované masarykovské historii je, že ačkoliv dnes, se židovská podpora “tatíčkovi” Masarykovi úzkostlivě tají, sám Masaryk o ní nepokrytě psal ve svých válečných pamětech (Světová revoluce, strana 272, PDF 195) a dokonce tam zdůrazňuje, že obzvláště za jeho “zásluhy” v době hilsneriády, se mu dostalo od židovských kruhů srdečného přijetí dokonce i v Americe:

„Jako všude, také v Americe mě podporovali Židé. A právě v Americe hilsneriáda se mi  teď, abych to tak řekl, vyplatila.Už roku 1907 uspořádali mi v New Yorku Židé ohromnou recepci; tentokrát jsem se osobně sešel s mnohými zástupci, jak směru orthodoxního, tak sionistického.”

Pokud pak tedy pisálci z iDnes píší, že Masaryk za svůj kult nemohl, nelze s nimi než souhlasit, za jeho kult nese odpovědnost především prolhaná oficiální historiografie, která lži a manipulace o Masarykovi šíří plánovitě ještě dnes.Je tedy zřejmé, že se Masaryk rozhodl do Hilsnerova případu vstoupit nikoliv proto, že Hilsnerovo odsouzení bylo pro něj morálně nepřijatelné, jak tvrdí masově šířená legenda, nýbrž z chladné vypočítavosti, jelikož si dokázal správně vykalkulovat, že přes počáteční problémy, které toto jeho angažmá v Hilsnerově případu nutně přinese, v budoucnu bude znamenat značné zúročení.Nezanedbatelnou roli, zde pak jistě hrály i jeho velmi blízké vztahy, které s mnoha Židy dlouhodobě prakticky od mládí udržoval, ač se to snaží maskovat tvrzením, že měl v mládí antisemitské sklony.Rovněž velmi hodnotná z dnešního pohledu, je na stejném místě Masarykova poznámka, že “v Americe mají Židé, jako v Evropě, veliký vliv v žurnalistice”, která legendu o protižidovském štvaní v tehdejším tisku, staví do naprosto absurdního světla, jelikož už v tehdejší Evropě, veškerý významný tisk, patřil právě židovstvu, což taky Masaryk potvrzuje:

„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé  velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo.Já jsem teprve nyní prodal toho Hilsnera.”

I další Masarykovy postřehy jsou z hlediska židovského vlivu pozoruhodné a dnes pochopitelně tajené, jinak by musel být Masaryk dnešním pokryteckým vnímáním považován za antisemitu, případně by se musel přehodnotit i údajný antisemitismus Hitlerův, který říkal to stejné co Masaryk, tedy poukazoval na nepoměrné zastoupení Židů v tisku a finančnictví, a varoval před jejich mocí.To se ovšem do dnes prezentované vylhané pseudohistorie příliš nehodí.A tak ve zprávě ministerské radě  23. prosince 1918, Masaryk referuje za přítomnosti ministrů o tom, že:

“Vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat. Žid na příklad je členem nejvyššího soudu: Brandeis, původem z Čech; toho jsem získal pro nás, má velký vliv na Wilsona osobně.Vůbec jsem se snažil všude získat Židy pro nás a to se mi dost snadno dařilo – hilsneriáda nesla teď ovoce.“

Dnes, kdy je jakákoliv zmínka o vlivu Židů v USA či jinde odbyta frází o konspirační teorii, Masaryk by tedy musel být označen jako konspirátor par excellence, když otevřeně mluví o obrovském vlivu Židů v USA a dokonce se chlubí, že Žid Brandeis původem z Čech, kterého získal pro nás, ovlivňuje rozhodování samotného prezidenta USA, čímž jasně naznačuje, kdo vlastně v USA drží moc v rukách.Je pak nesporné, že tento židovský vliv, se významně podílel na vzniku československého státu, ná úkor států okolních.

Pokud se pak vrátíme znovu k Masarykovu původu, na základě zde uvedených skutečností není rozhodně nepravděpodobné, že Masaryk byl spřízněn s židovskou rodinou Redlichů, která byla  jedním z nejstarších židovských rodů v Hodoníně.V každém případě, je to pravděpodobnější, než že byl spřízněm s Habsburky.Tak či onak, je pozoruhodné, jak se mainstreamové zdroje snaží za každou cenu odvést pozornost od skutečnosti, že Masaryk byl celý svůj život podporovám významnými Židy, aniž by tito k tomu měli kromě toho, že byl Masaryk také jejich krve, jakýkoliv jiný důvod.Sám Masaryk, se pak za židovstvo bil do krve i v situacích, kdy to zdánlivě nedávalo příliš smysl.Celé pozadí Masarykovy kariéry, je pak zjevně pro dnešní demokraturu natolik citlivé, že je nutné ho ještě po téměř sto letech skrývat za přihlouoplé a ničím podložené teorie a vytvářet tak vylhanou “historii”.Jelikož ať byl Masarykovým otcem Žid, nebo Habsburg, nebyl Masaryk “tatíčkem” ani tak národa českého, ale spíše “tatíčkem” národa židovského.