Represálie v Lidicích, byly provedeny v rámci mezinárodního práva

Rok 2017, je smutným 75. výročím teroristického útoku, na Reinharda Heydricha.Tento čin, pak podle mezinárodních konvencí platných v té době, a vlastně i dnes, spadá do oblasti terorismu.Pokud má snad někdo pochybnosti o pojmu terorista, má v tomuto tématu  k dispozici bohatou literaturu, která popisuje jedince, kterého tak lze definovat.Především tedy útočí bez jakéhokoliv označení – tedy nejspíše v civilu, a do posledného okamžiku, skrývá zbraně, tedy jedná zákeřně.V tom se tedy zásadně odlišuje od ozbrojených složek, které vždy nosí pravidelnou uniformu s insigniemi a nosí zbraně viditelně.Pokud tomu tak není, nezvtahovaly se tak na tyto osoby, které by tyto základní podmínky nesplňovaly, Ženevské konvence.Co se pak týká osob, postižených následně po atentátu, nejednalo se z nacistické strany o  žádnou mstu, natož pak trest, či dokonce masakr, jak je většinou zdrojů prezentováno, nýbrž o represálie.Represálie, a stejně tak jejich rozsah, pak nebyly zavedeny nacistickou mocí, nýbrž už dávno před rokem 1939, byly běžnou součástí válečných konfliktů a byly v souladu s mezinárodními dohodami.

Ženevská úmluva z roku 1929 o zacházení s zajatci, pak represálie zakazovala pouze vůči válečným zajatcům, represálie proti civilistům během války, byly zakázány až v Ženevské úmluvě z roku 1949, tedy čtyři roky po konci druhé světové války.Pokud se pak podíváme do doby před lety 1939 – 45, nebyly represálie prováděné na zajatcích, či rukojmích žádnou vyjímkou a byly běžné u všech válčících stran.Tak například generál Sherman, nechal popravit 54 zajatců, jako odvetu za zabití svých 27 vojáků, tedy za každého dva.Ruský velitel Thessaly, nechal během rusko – turecké války v roce 1877, popravit obyvatele těch domů, z kterých se střílelo na ruské vojáky.Během druhé světové války, pak Montgomery po dobytí Benghází, nechal v důsledku mnoha nastražených pastí, zastřelit za každého zabitého britského vojáka, rovnou deset Italů.24. dubna 1945, Francouzi po zavraždění svého vojáka, nechali zastřelit v Reutlingen čtyři německé vězně.V Leutkirchenu bylo 28. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud Němec zastřelí Francouze, nebo dojde k jakémukoliv jinému incidentu, bude zapáleno 5 domů a zastřeleno 100 Němců.V Markdorfu, pak byli za jednoho zastřeleného francouzského vojáka, popraveni čtyři němečtí civilisté.V Salgau bylo 27. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud bude zabit nebo i jen zraněn francouzský voják, bude zastřeleno 20 rukojmí a vypálena příslušná městská čtvrť.

Ještě 1. července 1945, tedy dávno po ukončení bojů, spojenci vydali v Berlíně prohlášení, že každý, kdo podnikne útok na příslušníka okupačního vojska, nebo držitele veřejné funkce, strhne s sebou do propasti 50 bývalých členů nacistické strany.Budou zbaveni života zároveň se životem atentátníka či žháře.V 50. letech, tedy už po zákazu represálií vůči civilistům Ženevskou úmluvou z roku 1949, přesto francouzské jednotky dál v Indočíně represálie proti civilními obyvatelstvu prováděly.Podle výpovědí francouzských vojáků, k incidentům jako Oradour ve válečné Francii, kdy byly popraveni civilisti za zavraždění německého důstojníka bandity, tam docházelo téměř každý týden.V případě útoku teroristů na Reinharda Heydricha a následných represálií, se tak z německé strany nejednalo o nic mimořádného, co by se nějak odlišovalo od toho, co praktikovali spojenci.Německý přístup byl počtem popravených naopak spíše mírnější už vzhledem k tomu, že Heydrich byl vysoký důstojník a současně zastával nejvyšší policejní a politické funkce, navíc byl útok systematicky plánován a zákeřně proveden.Zvláště pak když přihlédneme k faktu, že Montgomery neváhal zastřelit za jednoho zabitého řadového britského vojáka, hned deset nepřátel.Přestože jsou spojenecké represálie prováděné na Němcích a jejich spojencích v letech 39 – 45 důsledně tajeny, a současně německé represálie stále přípomínány a zveličovány, přesto se občas stane, že cenzuře něco unikne a noviny přinesou objektivní informace.A tak například německé noviny Paderborner Zeitung ze  4. dubna 1992 psaly o tom, jak se Američané pomstili za smrt generála Maurice Roseho, zabitého přitom v regulérním boji, tedy nikoliv bandity, a popravili v následných represálijích, 110 nezůčastněných německých mužů.

Přestože tedy represálie prokazatelně prováděly všechny strany konfliktu a  nejednalo se v jejich případě v období let 1939 – 45 o nic, co by porušovalo mezinárodní úmluvy, byl nezanedbatelný počet německých vojáků i politiků, za ně po skončení konfliktu souzen a odsouzen.Už během posledních let války a především pak v roce 45 a letech následujíchích, tak byly narychlo vytvořeny zákony, které represálie zpětně kriminalizovaly.Tyto zákony byly samozřejmě namířeny pouze proti německé straně, z řad spojenců, nikdo nikdy za provádění represálií obviněn, natož odsouzen nebyl.Tyto zákony byly tedy aplikovány retroaktivně, což je nepřípustné, jelikož  zákon nepůsobí zpětně a retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku.Jedinou vyjímkou pro uplatnění právní retroaktivity  je situace, kdy byl uzákoněn takový právní řád, který legalizoval zločiny.To ovšem není případ represálijí, které nijak neporušovaly mezinárodní dohody a tyto mezinárodní dohody navíc pocházely z doby, kdy nacistický režim nebyl ještě u moci, takže je nijak nemohl ve svůj prospěch ovlivnit.Je tedy evidentní, že poválečné procesy vedené proti německým politikům a vojákům za smyšlené válečné zločiny, byly cíleně a dlouhodobě plánovány, a že jejich cílem nebylo potrestat údajné válečné zločince, ale především poškodit v očích světa, celý německý národ.

Jak se Hitlerovo Německo (ne)připravovalo na válku

V období výročí konce druhé světové války, dochází naprosto pravidelně k masivnímu šíření lživých tvrzení o tom, jak se mělo nacistické Německo připravovat na válku, což nakonec koncem třicátých let a následně počátkem let čtyřicátých, mělo údajně realizovat tím, že podle trapného klišé, rozpoutalo druhou světovou válku.Už jen toto tvrzení, by ovšem vzhledem k tomu, že Hitler, jako údajný diktátor, který se jím měl stát už v lednu 1933 a který měl být lačný po válce s okolními státy, současně zavedl brannou povinnost pro Němce až s dvouletým zpožděním, tedy až v roce 1935, mělo být krajně podezřelé.V důsledku toho, pak Německo mělo v roce 39, sotva čtyři vycvičené ročníky (vzhledem k absenci všech zbraní v důsledku omezení Versailské smlouvy ovšem jen papírově), zatímco ostatní mocnosti jich měly minimálně dvacet a  pochopitelně je nic v oblasti výzbroje neomezovalo.Opožděné zavedení branné povinnosti je ovšem  tím nejmenším, co současně s ostatními skutečnostmi jasně dokazuje, že Hitler se rozhodně nepřipravoval na útočnou válku, ale naopak dělal vše pro to, aby se válce vyhnul a že současně jeho prioritou nebyly přípravy na válku, ale naopak aktivity, které jednoznačně podporovaly, nikoliv politiku válečnou, nýbrž politiku mírovou.

Německo němělo žádnou politiku budování armády

Navzdory tvrzením mainstreamu, nemělo nacistické Německo celá třicátá léta a dokonce ještě na počátku let čtyřicátých, žádnou cílenou zbrojní politiku, která by zajistila vybudování adekvátní všestraně vyzbrojené armády, která by byla vzhledem k reálné síle okolních států, schopná alespoň papírově uspět.Je to opravdu vzhledem k bombastickým tvrzením dnešních historiků trapné, ale Německo pod Hitlerovým vedením, nic takového nemělo a ani žádnými zbraněmi s vyjímkou letectva, které  bylo ovšem pro ofenzivní nasazení naprosto nevhodné, ani nedisponovalo, jak si také ukážeme.Proto prvním ministrem Říšského ministerstva výzbroje a válečné produkce, nebyl jmenovám  Fritz Todt s předstihem několika let, tedy někdy v polovině třicátých let, jak by se pro přípravu války slušelo už vzhledem k tomu, že Německo nemělo ještě dlouho  po nástupu Hitlera ani jeden tank, ba ani jedno válečné letadlo, ale až v druhé polovině března 1940, tedy v době, kdy už bylo Německo více jak půl roku ve válce.Hitler tedy zjevně ještě  minimálně počátkem roku 40 jaksi doufal, že se stávající situace nějak urovná a že k válce nakonec nedojde.Teprve na jaře 1940, po opakovaných a ze strany spojenců odmítnutých nabídkách míru dospěl k přesvědčení, že se Německo válce nevyhne a začal podle toho jednat, což ovšem jasně ukazuje na zjevnou improvizaci, a současně jednoznačně vyvrací bajku o plánované přípravě na jakýkoliv válečný konflikt, minimálně do roku 1940, tedy do doby, kdy  Německo už bylo ve válce jak s Francií, tak Velkou Británií, kterou mu obě země v září 39 vyhlásily.

Dálnice vs železnice

Výmarská republika zdědila po císařském Německu velmi hustou železniční síť, která byla během let 1914 – 18, masivně využívána pro dopravu vojáků, zbraní a válečného materiálu na všechna bojiště první světové války, ať už to byla bojistě na západě či na východě.Železnice tak byla pro vedení války naprosto nezbytná a nebylo možno ji nijak nahradit, což platí víceméně i dnes.Za vybudování takto husté sítě německých železnic, pak nesl odpovědnost především německý generál Alfred von Schlieffen (1833 – 1913), který vypracoval plán mobilizace, kde železnice hrála nezastupitelnou roli.Schlieffen už tak tehdy správně rozpoznal, že rychlost mobilizace bude závislá na správně vybudované železniční infrastruktuře.Během 20. let v Německu, bylo mnoho tratí, které umožnily v roce 1914 rychlou mobilizaci a v dalších válečných letech dopravu vojska a materiálu, postupně rušeno a byly vytvořeny plány na vybudování moderní sítě dálnic pro automobily.

Po nástupu Adolfa Hitlera, se tato politika budování dálnic, nijak oproti období Výmarské republiky nezměnila, jelikož Hitler jako automobilový nadšenec, budování dálnic velmi podporoval.Německé železniční tratě, tak pokud nebyly dále rušeny, nebyly nově budovány, jelikož jednoznačnou přednost dostaly právě dálnice, v kterých Hitler viděl oproti vlakům budoucnost.To je ovšem v zásadním rozporu s oficiální bajkou o přípravě Německa na válku, jelikož dálnice jsou pro rychlou a masovou přepravu vojsk a materiálu prakticky nepoužitelné a navíc dálnice které Hitler vybudoval vedly současně “špatným” válečným směrem, a spojovaly tak především velká německá města, respektive končily daleko od hranic.Dálniční mosty pak nebyly schopny unést těžší vojenskou techniku, což využití síťě dálnic pro vojenské účely zcela znemožňovalo.Do začátku války tak bylo vybudováno 2 000 km dálnic, po nichž se prohánělo 300 000 lidových VW, které se rovněž do začátku války prodaly.Německo tak bylo v období vlády nacismu světovou automobilovou velmocí a v budování dálnic se pak pokračovalo i na nově získaných územích včetně protektorátu, což jasně dokazuje, že Hitler ještě bezprostředně před vypuknutím války, prosazoval mírové projekty.Tyto stále na mnohým místech stojící důkazy mírové Hitlerovy výstavby, přivádí některé historiky k nepříčetnosti, jelikož nedokáží nijak vysvětlit, proč Hitler, který se prý připravoval na napadení Francie, Británie a Ruska, investoval obrovské množství materiálu a pracovních sil, do výstavby dálnic, navíc zcela opačným směrem.

Nepřipravenost železniční přepravy na válku, především pak v Rusku, opět jasně dokazuje, že se s přípravou útoku na Rusko začalo nahonem v důsledku hrozící bolševické invaze a především se improvizovalo.Německá armáda tak neměla vlaky připravené na jiný rozchod kolejí, a do ruských podmínek byly německé lokomotivy nepoužitelné, takže se terprve po začátku tažení, musely navrhnout a vyrobit stroje nové.Přímo legrační je pak “vysvětlení” některých historiků, že prý Němci o odlišných rozchodech kolejí v Rusku nevěděli.Němci si tak podle nich ani po několika letech, kdy probíhala prostřednictvím železnice čilá výměna materiálu a surovin mezi Ruskem a Německem nevšimli, že ruské vlaky mají odlišný rozchod než ty německé.Skutečné vysvětlení je takové, že Němci prostě neměli čas se včas připravit a nikdy válku proti Rusku dlouhodobě nepřipravovali.Jediným “důkazem” pro to, že se Hitler chystal napadnout Rusko, tak zůstávají vágní vývody v jeho knize Mein Kampf, kterou sepsal jako bezvýznamný bavorský zkrachovalý politik v kriminále, počátkem dvacátých let.

Německé letectvo

Luftwaffe je často prezentována, jako důkaz německé přípravy na útočnou válku, jelikož v roce 1939, byla poměrně dobře vyzbrojena, za což byl odpovědný především Hermann Göring, který byl sám bývalý vyníkající letec a stíhací eso s 22 sestřely.Luftwaffe byla a je tak stále považována za smrtící a ve své době neporazitelnou sílu, což je ovšem v rozporu s fiaskem, kterým skončila bitva o Británii a které dokazuje, že přestože Charles Lindbergh o ní prohlásil, že je neporazitelná, zjevně porazitelná byla.Lindberghovo prohlášení bylo pak šířeno především Němci, i když nejen jimi, kteří tak chtěli potenciální protivníky odstrašit, jelikož si zjevně někteří z nich moc dobře uvědomovali (obzvláště Galland, měl o schopnostech stíhacího letectva vzhledem k ovládnutí kanálu  La Manche silné pochybnosti), že k Lindberghem deklarované neporazitelnosti, má ve skutečnosti hodně daleko.

Páteř německého stíhacího letectva tvořil od počátku konfliktu, až do jeho pro Německo neslavného konce v roce 1945 Bf-109, z dílen Messerschmittu.Jednalo se bezpochyby o nebezpečnou stíhačku, což dokazuje i fakt, že dva němečtí piloti, na ní dosáhli více jak 300 sestřelů.Nicméně konstrukce pocházela z ploviny 30. let a v roce 40 už pomalu oproti svým protivníkům zastarával, především co se týka komfortu pilotáže a možnosti orientace, v důsledku mizerného výhledu.Bf-109 pak byl v důsledku doletu naprosto nevhodný i pro boj v relativně blízké Británii, jelikož mu po přeletu kanálu, zbývalo palivo jen na několik málo minut boje, čehož britští piloti náležitě využívali.V ruských zimních podmínkách měl jeho řadový dvanáctiválec vážné problémy se startem, takže bylo nutno pod ním udržovat přes noc oheň.V afrických podmínkách se zase kriticky přehříval a byl citlivý na jemný pouštní písek.Jeho tvrdý a úzký podvozek měl problémy při přistání na nekvalitních letištích, kterých byla v Rusku i Africe naprostá většina, na což mnoho méně zkušených pilotů doplatilo.Jednoznačný zavěr tedy je, že Bf-109 nebyl nikdy určen pro boj dále od hranic Německa a nebyl v takových podmínkách ani testován.Už v Bitvě o Británii pak zaostával za britskými stroji jak výkonem, tak výzbrojí, takže Adolf Galland Göringovi jednou odsekl, že pokud má Británii v letecké bitvě porazit, bude potřebovat Spitfiry.Ty pochopitelně nedostal, takže němečtí piloti museli na konkurenceshopnější stíhačku čekat až do září 41, kdy se na bojiště konečně dostal Fw-190, což bylo dva roky po začátku války.Je tedy zřejmé, že Německo mělo k dispozici letoun schopný beze zbytku plnit požadované úkoly moderního boje a bez obav se postavit soupeřům, až po dvou letech bojů, a který byl současně schopen bez větších problémů narozdíl od nevhodného Bf-109, obstát i v náročných klimatických podmínkách mimo střední Evropu.

Německé bombardovací letectvo je pak úkázkou toho, že Německo s žádnou ofenzivní válkou nikdy nepočítalo.Luftwaffe totiž narozdíl od všech svých  protivníků, až do konce války nedisponovala žádným strategickým čtyřmotorovým bombardérem  (kromě několika málo kusů), zatímco všichni nepřátelé Německa, je vyráběli už před rokem 1940, a zjevně moc dobře věděli, že je v budoucnu v tisícových počtech použijí k totální destrukci Německa.A bez bombardérů s dlouhým doletem, se moderní válka úspěšně vede dost špatně.Německé dvoumotorové bombardéry, tak nebyly schopné dosáhnout ani vzdálenější cíle na Britských ostrovech za předpokladu, že se chtěly vrátit zpět na kontinent, takže protivník pohotově přesunul veškerou strategickou výrobu, mimo jejich dosah.Rovněž jejich nosnost byla nízká, takže na nějaké vážnější škody, které by protivníka srazily na kolena, mohli ve velení zapomenout.Německé bombardovací letectvo tak bylo zjevně zamýšleno pouze jako podpora pozemních jednotek a v bitvě o Británii a zvláště pak v Rusku, bylo odsouzeno pouze k zoufalé improvizaci.

V souvislosti s německým bombardovacím letectvem, nelze samozřejmě nezmínit Ju-87 Stuka, který se stal symbolem německého Blitzkriegu.Přestože se jednalo o výborný střemhlavý bombardér, na kterém Hans Ulrich Rudel zničil velkou většinu ze svých 512 tanků, vzhledem ke svým slabým výkonům a mizerné obraně, mohl efektivně operovat pouze ve stavu vzdušné nadvlády.To se v Polsku, kde se Stuka proslavila, dalo vzhledem k slabému polskému letectvu poměrně snadno zajistit.Ve Francii se situace opakovala navzdory francouzské převaze v důsledku totálního chaosu, který vznikl ve francouzském velení ve chvíli, kdy německé pancéřové hroty, začaly úspěšně pronikat “neprostupnými” Ardenami, kde je francouzští obránci ani ve snu nečekali, a bylo tak zřejmé, že s Francií to vypadá bledě.V počátcích ruského tažení, si pak piloti Stuk vychutnávali absolutní svobodu na sovětském nebi, jelikož během pár dní, sovětské letectvo přestalo prakticky existovat, když bylo z velké části zničeno na zemi na letištích, jen pár kilometrů od německých hranic, kde se připravovalo na útok na západní Evropu, takže jeho likvidace se pro německé piloty přímo nabízela.Naopak v bitvě o Británii, kde se vzdušná německá nadvláda ani nad kanálem nikdy nepodařila zajistit, zažívaly Stuky horké chvilky a zaznamenaly při náletech nad Britské ostrovy katastrofální ztráty.Je tedy zjevné, že význam Stuk se silně přeceňuje a za to že mohly často uspět, nenesly zásluhu ani tak jejich výkony, ale především hrubé chyby nepřítele, díky kterým je na nepřátelské obloze prakticky nic neohrožovalo.

Pancéřové jednotky

Pokud lze Luftwaffe označit jako nevhodnou i pro válku proti blízké Británii, německé tankové jednotky lze označit rovnou jako nepoužitelné pro válku s kterýmkoliv potenciálním nepřítelem Německa ve stavu, v jakém byly na počátku války v roce 39 a jestě v polovině roku 42.Jedinou vyjímkou z pravidla bylo Polsko, které nedisponovalo dostatečným počtem protitankových zbraní.Přestože  bylo do počátku války vyrobeno kolem 2 000 kusů jak PzKpfw I, tak i PzKpfw II, v obou případech se nemohly s nepřátelskou konkurencí rovnat a byly vhodné pouze jako demonstrace síly při vojenských přehlídkách.PzKpfw I tak nebyl vyzbrojen ani kanonem, pouze dvěma kulomety a měl tak slabé pancéřování, že za jistých okolností byla posádka ohrožena i palbou z pěchotních zbraní.PzKpfw II na tom byl o něco lépe, byl už vybavem 20 mm kanonem, který by se ovšem spíše hodil do stíhaček, než pro použití v tanku.Pokud se tak tyto tanky setkaly na bojištích ve Španělsku (1936-39) se sovětkým T-26 vyráběným už od roku 1931, který byl vybaven 45 mm kanonem, jednalo se o jednoznačnou záležitost a podobně by dopadlo setkání s britskými a francouzskými tanky té doby.Přestože si tak německé velení nemohlo dělat po těchto zkušenostech ze španělské války o kvalitách těchto tanků velké iluze, přesto byly ještě po 22. červnu 1941 při tažení v Rusku, běžnou výzbrojí německých jednotek, takže je na místě si položit otázku, jak se asi Německo připravovalo napadnout Rusko, které v té době už disponovalo mimořádnými T 34, které měly rovnou 76 mm kanon a nesrovnatelně lepší pancéřování.Pravda, byly tady ještě novější PzKpfw III s 37 mm, později vzhledem k jeho neúčinosti 50 mm kanonem, těch ale mělo Německo při tažení do Polska pouze asi 200 kusů, při tažení do Francie pak jich byl stále takový nedostatek, že Německo muselo pro toto tažení použít třetinu tanků českých, jinak by se ani nemohlo uskutečnit.V Rusku pak tyto tanky totálně selhávaly v bojích s T-34, které je jak výzbrojí, tak pancéřováním jasně převyšovaly.Rovněž PzKpfw IV, který měl sice 75 mm, nikoliv ovšem vysokorychlostní kanon, nebyl schopen ruské tanky, nijak vážněji ohrozit.

Přestože se i s touto nedostatečnou výzbrojí dařilo velmi rychle pronikat hluboko na sovětské území, bylo jasné, že to tak dlouho nepůjde, jelikož se Rudá armáda, která se celé roky připravovala na všechno možné jen ne na obranu, pomalu začínala vzpamatovávat z šoku a byla velmi rychle ze závodů odsunutých daleko na východ, mimo dosah německého letectva, dovybavována novou moderní výzbrojí, které ta německá nemohla konkurovat.Požadavek tak byl jasný, němečtí tankisté potřebovali tanky, které by byly  schopné, se  těm ruským alepoň vyrovnat.Reakcí německého průmyslu na toto zoufalé volání, se v roce 42, tedy rok po začátku války v Rusku, a téměř 3 roky od začátku všech bojů, stal střední tank Panther, s 75 mm kanonem, který se už sovětským tankům mohl směle postavit a kterých bylo celkem vyrobeno 6 000 kusů.Nicméně ještě v polovině roku 43, bylo těchto strojů k dispozici pouze 340 a byly ve významnějších počtech nasazeny až v bitvě u Kurska, nicméně stále se potýkaly s mnohými technickými potížemi, které způsobilo jejich uspěchané nasazení.

V podstatě stejnou historii pak má nasazení prvního německého těžkého tanku Tiger s 88 mm kanonem, který přestože se v propagandistický dílech objevuje v obrovských počtech, bylo jich vyrobeno pouze kolem 1 300 kusů, takže setkat se s ním na 2 000 km dlouhé ruské frontě, byla spíše rarita.Nehledě k tomu, že i západní fronta měla na tento tank požadavky, nicméně při vylodění spojenců v Normadii, tam měla německá armáda k dispozici celé čtyři kusy Panzerkampfwagen VI Tiger.Při ofenzivě v ardenách, už to bylo lepší a bylo zde nasazeno dokonce 35 těchto tanků.Tato skutečnost tak odhaluje naprostou bajkovitost oficiálního výkladu bojů druhé světové války.Rovněž v případě tankové zbraně, tak nelze ani náhodou mluvit o tom, zě se Německo na válku připravovalo, jelikož ještě v roce 1943, nemělo zdaleka dostatek tanků, schopných těm ruským konkurovat.Německému průmyslu, který obdržel zadání na výrobu těchto zbraní až někdy v roce 41, kdy bylo jasné, co ruská strana chystá a jak je vyzbrojena, pak trvalo minimálně další rok, než dokázal alespoň s ruskými zbraněmi srovnat krok.To samozřejmě nepřekvapí vzhledem k faktu, že bolševické Rusko, mnohem lépe vyzbrojené tanky vyrábělo z nějakých důvodů v obrovských počtech už počátkem 30. let a jejich výrobu plánovalo ještě mnohem dříve, kdy nacisté ještě ani nebyli u moci, natož aby Německo vlastnilo byť jen jediný tank.Takže běžná “argumentace” mainstreamových historiků, že Rusko zbrojilo, protože se obávalo Německa, je směšná.

Na Hitlera (ne)pracovala celá Evropa

Toto klišé přichází na řadu vždy, když zastáncům bajky o válcechtivém Německu dojdou všechny jejich pseudoargumenty a má tak “vysvětlit”, německé úspěchy během války.Na vycvičené posluchače a čtenáře mainstreamu ovšem paradoxně překvapivě často zabírá, jelikož se každý ve škole učil, že Hitler okupoval celou Evropu a ta pro něj vyráběla.Tak se nyní podíváme, jaká byla realita.Přestože Německo produkovalo dvojnásobek surového železa než Rusko té doby, což je taky oblíbený psedoargument, který má dokazovat, že se Německo masivně vyzbrojovalo, na válečné produkci se to ovšem přliš neprojevilo.A tak v roce 41 činila produkce německých tanků asi 300 kusů měsíčně, a až v roce 44 se zvýšila na 1500.Moderní zbraně se totiž narozdíl od zbraní doby železné nevyrábí z surového železa a navíc jsou potřeba pro jejich výrobu specielní provozy, dostatek barevných kovů pro legování oceli, které Německo ani do konce války nemělo v dostatečném počtu, jinak by zřejmě válku vyhrálo.Tyto provozy se tak nenacházely v dostatečném počtu ani v Německu, natož aby se ve významějších počtech nacházely ve státech pod jeho kontrolou.

Navíc Británie jako součást Evropy, nebyla nikdy pod německou kontrolou, nebyla ani nijak vážně ohoržena jeho letectvem, v důsledku jeho velmi omezeného dosahu.Rovněž Švédsko a Švýcarsko, Německu nic nedávalo, ale pouze prodávalo.V Itálii pak Hitler získal jen zdroj problémů a se Španělskem to bylo podobně.Tvrzení, že celá Evropa vyráběla pro Německo je tak naprostý nesmysl a především lež, jelikož přestože Německo na územích pod svou kontrolou získalo nesporně jisté výrobní kapacity, tyto byly pro výrobu moderních těžkých zbraní a letadel, které byly pro úspěch na frontě klíčové nepoužitelné a bylo nutné je přebudovat, což se nikdy zcela, především v důsledku masivního bombardování nepodařilo.Je tedy sice faktem, že mnohé české zbrojovky dodávaly Německu dostatek určitých součástek, nicméně konečný produkt nebylo možno v důsledku nedostatku klíčových surovin a materialů produkovat v dostatečných počtech.A tak například v důsledku nedostatku provozů pro výrobu hliníku, bylo nutno některé díly letadel vyrábět ze dřeva.Současně pak s dalšími územními zisky, získalo Německo především mnoho problémů jak je zabezpečit, jelikož tato území nutně vázala nezanedbatelné vojenské zdroje, natož aby z nich Německo získalo nějaký významný benefit pro vedení války.

A co vyráběli ruští bolševici?

Jelikož výroba nebyla v bolševickém Rusku, vzhledem k možnosti odsunout výrobní závody mimo velmi omezený  dosah Luftwaffe daleko na východ, dlouhodobě omezena, během několika málo měsíců, tak  byla díky takřka nadlidskému úsilí, na které pochopitelně dohlížela sovětská tajná policie, opět obnovena.A tak tanků T 34, které “měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem” a kterých byl oproti konkurenčnímu Pantheru (6000 ks 1942-45) vyroben minimálně pětinásobek do konce konfliktu.Co se pak týká těžkých tanků, jen verze Kv-1, bylo vyrobeno od roku 38, kdy Německo nemělo nic, než lehké tančíky, více než 5 000 ks (Tiger asi 1 300ks + několik málo set kusů König Tiger) a to nemluvíme o dalších těžkých tancích.Bolševické Rusko, tak německou produkci i v tomto směru, překonávalo mnohonásobně a tyto tanky byly navrhovány a vyráběny už v době, kdy Německo žádným, ani vzdáleně podobným tankem nedisponovalo, respektive nemělo k dispozici prakticky žádnou ani vzdáleně adekvání konkurenci.

Kam se ty všechny skvělé sovětské tanky poděly?

Ačkoliv ztrátu sovětského letectva v prvních týdnech tažení, už oficiální historiografie “vysvětlila” zákeřným úderem nacistů na sovětská letiště (proč byla tak blízko německé hranice, že je doletem velmi omezená Luftwaffe mohla zasáhnout, už ovšem nikdo nevysvětluje) v případě tankových katastrofálních ztrát, žádné “vysvětlení” neexistuje.Vlastně ano, všechny tyto tisíce tanků, utrpěly poruchu, takže se staly nebojeschopné a posádky je musely opustit.Vzhledem k tomu, že palebná síla sovětských tanků, převyšovala tu německou naprosto jednoznačně, je opravdu otázkou, jakou poruchu by všechny tyto tanky musely utrpět, aby musely být opuštěny a zanechány na pospas nepříteli.A vzhledem k tomu, že Němci pohotově z těchto kořistných tanků budovali vlastní divize, které během krátké doby nasazovali do bojů (aniž by disponovali náhradními díly), je to zjevně jen hloupá výmluva, která má skrýt skutěčnost, že tyto tanky, byly prostě v důsledku totálního chaosu, bez boje a bez zjevné příčiny opuštěny.Koneckonců, tyto ztráty naprosto korespondují se “ztrátami” pěchotních zbraní, kterých bylo přes 6 000 000 a které zjevně rovněž poruchami netrpěly, jelikož je německá strana, s povděkem zařadila do vlastní výzbroje.

Závěr

Závěr je otevřený všem schopným číst a kriticky hodnotit nesmyly, které servíruje mainstreamová produkce, kopírujíce bolševicko-putinovskou bajku, o zákeřném německém útoku.Pokud se Německo připravovalo nějak významně na válku, bylo to až nejdřívě počátkem roku 41, kdy bylo zjevné, že hrozba z východu je reálná.Do té doby, a vlastně ještě dlouho potom, nedisponovalo ani vzdáleně zbraněmi, kterými by mohlo současné protivníky ohrozit, o početní převaze ani nemluvě.Německé úspěchy v prvních letech konfliktu, tak padají na bedra mimořádně schopných německých velitelů, vojáků a současně i Hitlera, bez kterého by žádná operace nemohla být uskutečněna, a neschopnosti nepřátel, reagovat na nové vojenské strategie.V případě Ruska, je pak za německý počáteční úspěch, odpovědný především chaos, který vznikl v důsledku přípravy na ofenzivu, nikoliv defenzivu.Na druhou stranu fiasko v bitvě o Británii ukazuje, že ani mimořádné schopnosti jak letců, tak velení, nedokážou nahradit materiální nedostatečnost.

Zkušenost s Ruskem, Finům brání věřit na pohádky o zlém Německu a sovětské armádě osvoboditelce

Na iDnes před pár dny vyšel článek, podle kterého jsou Finové  vůči takzvané ruské propagandě imunní.Ponechme nyní stranou, co to je ta takzvaná ruská propaganda, jelikož se ze strany závislého mainstreamu jedná především pouze o klišé.Zajímavější bude se podívat na to, co je pravým důvodem toho, že ve Finsku jakákoliv ruská agitka, může uspět jen stěží.

Finsko na rozdíl od velké části Evropy, nemasíruje především svoje občany lživou propagandou o tom, že Rusko bylo v období druhé světové války jakousi obětí Německa a následně že Evropu od nacismu osvobodilo.Finové totiž moc dobře ví, že to bylo přesně naopak a podobné povědomí panuje i v pobaltských republikách, které se rovněž staly obětí ruské agrese.Rusko tak začalo systematický útok na západní Evropu, právě pokusem o okupaci Finska, ve Finsku ovšem tvrdě narazilo a jeho armády tam zaznamenaly významné ztráty.Zimní válka, při které se Finové dokázali  i s materiální pomocí Německa Rusům bránit, je tak ve Finsku všeobecně známá a Finové jsou patřičně hrdí na to, že až na část finského území, které zločinné vítězné mocnosti na konci války ponechaly Rusku, Finsko nebylo nikdy Rusy poraženo, naopak pro ruskou armádu to byla potupa, kterou dodnes ruská propaganda raději nezmiňuje.

Ztráty Rusů ve Finsku tak byly oproti obráncům minimálně pětkrát vyšší, asi 70 tisíc oproti půl milionu na ruské straně.Rusko dále ztratilo  minimálně 600 letadel, obzvláště vysoké byly ztráty obrněné techniky, když Rusko ztratilo 3 500 tanků a obrněných vozidel, což je počet, kterého ani zdaleka nedosahovaly počty celé německé obrněné armády, ještě v létě roku 1941.Ve Finsku se tak pravidelně pořádají oslavy nezávislosti, které mají především připomenout, tuto vybojovanou zimní válku s ruskými vetřelci.Nechybí tam ani svastiky, jako symbol svobody a nezávislosti, pod jejichž prapory, se Evropa ubránila ruskému bolševizmu.

Evropské demokratury, přes tuto zkušenost Finska a pobaltských republik s ruskou rozpínavostí, přesto stále šíří rusko – bolševickou propagandu, podle které bylo tehdejší CCCP, obětí německé agrese.Přitom je dnes jednoznačně prokázáno, že Rusko se  dlouhá léta systematicky připravovalo na okupaci Evropy a nebýt Finska a především pak německého preventivního úderu, těžko si představit moc, která by ruskou, jak početně, tak kvalitativně velmi dobře vybavenou armádu zastavila.Je tedy k smíchu, když  mainstreamové závislé zdroje mluví o tom, že je třeba se ruské propagandě bránit, když tuto vyčpělou rusko – bolševickou propagandu, samy masově pomáhají šířit.Putin, který po vzoru bolševického režimu stále staví Rusko do role oběti Německa a bolševická propaganda je mu velmi blízká, má tak v západních demokraturách významné propagandistické spojence.Ve Finsku ovšem tato propaganda, ať už příchází z východu, či ze západu, nemůže po zkušensotech Finů, nikdy padnout na úrodnou půdu.

Masarykova tajná kariéra

Přestože se dlouho oficiální propaganda nové republiky vzniklé v roce 1918 usilovně snažila vykreslovat jejího prvního presidenta jako vzor ryzího češství, mnohé skutečnosti v Masarykově minulosti a současně také jeho mimořádné schopnosti, kterými oproti jeho dvoum mladším bratrům disponoval, přinutily oficiální historiografii akceptovat realitu a uznat, že Masarykovy kořeny budou sotva ty, které lze vyčísti z matričních záznamů.Přestože to pak vzhledem k prvorepublikové glorifikaci Masarykova češství působí docela trapně, a v době první republiky by to bylo něco neslýchaného, dnes se jako Masarykův biologický otec často uvádní, jeden z jeho největších nepřátel, a to samotný František Josef I., stojící v čele monarchie, která byla největší překážkou vzniku samostatného československého státu, o který Masaryk v pozdějších letech tak horlivě usiloval.

Masarykův původ, který byl vzhledem k češství od počátku velmi pochybný už jen proto, že jeho matka byla Němka Theresia Kropaczek, pocházející ze staré německé rodiny, bylo nutné zachovat alespoň slovanský původ jeho otce, kterým měl být kočí Josef Masárik, původem ze Slovenska.Původ Masarykovy matky, byl paradoxně v jeho době dobře znám, a že byla jeho matka Němka, která neuměla příliš česky, přiznával i sám Masaryk (on sám byl se znalostí češtiny taky dlouho na štíru).Její původ tak není dnes evidentně záměrně zmiňován a oficiální zdroje se tak omezují pouze na konstatování, že Masarykova matka pocházela z výrazně vyššího sociálního prostředí než jeho (oficiální) otec, a její rodné jméno se z nějakých důvodů uvádí v počeštěné formě jako Terezie Kropáčková.Zřejmě tak dnešní historiografii přijde vhodnější, původ matky vzhledem k jejím německým předkům raději nezmiňovat.O to více zarážející ovšem je, že jako biologický otec Masaryka, je dnes prezentovám Habsburg a rovněž Němec, Franz Josef.

Než se dostaneme k tomu, co nám současná oficiální legenda, těmito nepodloženými konstrukcemi chce vlastně skrýt, bude dobré poukázat na některé skutečnosti, které verzi o Franz Josefově otcovství, odhalují jako čirou a za vlasy silně přitaženou fantazii a podle které, má císařovo otcovství dokládat jakýsi údajný zápis v jeho deníku, podle kterého měl císař tuto svou údajnou avantýru vyřešit.Důkazem reálného pozadí pak má být, že se mladý císař v době otěhotnění a následného těhotenství Masarykovy matky, v oblasti Hodonína “často” vyskytoval.Jiné “důkazy” ovšem neexistují, takže celou tuto historii lze označit jako účelovou a kompletně vycucanou z prstu.Rovněž tvrzení, podle kterých Masarykovu strmou kariéru lze připsat císařskému vlivu v pozadí, mohou sotva obstát, jelikož v pozadí stály zcela jiné osoby, než ty z císařského rodu.Ránu z milosti pak císařské legendě zasazuje skutečnost, že Masaryk byl za svou velezrádnou činnost proti monarchii, odsouzen v roce 1915 v nepřítomnosti  k trestu smrti, aniž by Franz Josef proti tomu hnul prstem (zatímco vagabundovi Hilsnerovi milost udělil), a sám Franz Josef, tak poněkud narušuje masarykovsko – habsburskou rodinou idýlku.Paradoxně byl trest smrti pro Masaryka zrušen amnestií, která byla vyhlášena až po smrti Franz Josefa, a to až nástupcem jeho údajného otce, který by Masaryka zrejmě rád viděl na popravišti.

Dále se nemá touto fantasmagorickou legendou z pera mainstreamových historiků smysl zabývat, především pak proto, že vlivy skutečných osob v pozadí Masarykovy strmé kariéry byly mnohem významnější, než ty údajně císařské, a lze je narozdíl od oné pseudoromantické císařské bajky, historicky doložit.A tak Masarykovu kariéru prakticky od jejího počátku, tedy už v dobách, kdy byl ještě studentem, provází vlivy nikoliv císařské, nýbrž židovské, pochopitelně vlivy Židů významných a především pak velmi zámožných.Masaryk se tak mohl už v mládí spoléhat na podporu významné židovské rodiny Redlichů, na jejichž panství Masarykova matka dlouho pracovala, následně pak ve Vídni bankéřské rodiny Schlesingerů, u které působil jako “dvorní” doučovatel, za co pobíral měsíční apanáž ve výši sta zlatých, což byla suma, která násobně převyšovala i tehdejší nadprůměrné příjmy, což Masarykovi už jako studentovi umožňovalo, žít si na velmi vysoké noze.Tato židovská rodina pak také umožnila svému oblíbenci dokonce bydlet v jejich rezidenci, což jasně dokládá, že zde už nešlo jen o jakousi dobročinost.Přestože pak Masaryk nepatřil na studijích sám k premiantům, nikdo z jeho stejně nadaných spolužáků, ani zdaleka takových výhod a protekcí nepožíval.Když se pak Masaryk později ucházel o profesuru na pražské univerzitě, vzhledem k jeho ne zrovna dobré pověsti, byl problém s jeho jmenováním.I toto nakonec zařídili mocní Židé v pozadí, kteří dokázali do té doby odmítavého císaře “přesvědčit”, aby Masaryka profesorem jmenoval.

Rovněž Masarykova politická kariéra, by se bez židovského vlivu sotva obešla.Jelikož ostatní strany nechtěly o Masarykovi ani slyšet, nezbylo, než založit stranu novou, kterou se stala, strana lidová, později realistická.Strana ovšem vůbec nebyla lidová, angažovali se tam především významní Židé, což ji v českých podmínkách spolehlivě zajišťovalo nevolitelnost.Strana tak získala ve své krátké historii ve volbách nejvíce dva mandáty a ten jediný a poslední získal symbolicky právě Masaryk.Pokud se pak v ní angažovaly nežidovské osobnosti, nešetřily na její adresu kritikou.A tak například Albert Pražák se vyslovil, že strana byla na jeho vkus hodně židovská.František Ladislav Riegr byl toho názoru, že strana svou nenávistí ke katolicismu vnáší do národa rozklad, což je vlastností židovskou.Otázkou pak je, jestli vůbec cílem strany byla nějaká skutečná politická činnost, nebo byla spíše založena, jen jako reklama pro Masaryka.Je mimochodem pozoruhodné, jak jsou kritické názory vůči Židům, jinak oslavovaných osobností české politiky a kultury, z oficiální historie vyretušovány.

Pikantní na celé této zmanipulované masarykovské historii je, že ačkoliv dnes, se židovská podpora “tatíčkovi” Masarykovi úzkostlivě tají, sám Masaryk o ní nepokrytě psal ve svých válečných pamětech (Světová revoluce, strana 272, PDF 195) a dokonce tam zdůrazňuje, že obzvláště za jeho “zásluhy” v době hilsneriády, se mu dostalo od židovských kruhů srdečného přijetí dokonce i v Americe:

„Jako všude, také v Americe mě podporovali Židé. A právě v Americe hilsneriáda se mi  teď, abych to tak řekl, vyplatila.Už roku 1907 uspořádali mi v New Yorku Židé ohromnou recepci; tentokrát jsem se osobně sešel s mnohými zástupci, jak směru orthodoxního, tak sionistického.”

Pokud pak tedy pisálci z iDnes píší, že Masaryk za svůj kult nemohl, nelze s nimi než souhlasit, za jeho kult nese odpovědnost především prolhaná oficiální historiografie, která lži a manipulace o Masarykovi šíří plánovitě ještě dnes.Je tedy zřejmé, že se Masaryk rozhodl do Hilsnerova případu vstoupit nikoliv proto, že Hilsnerovo odsouzení bylo pro něj morálně nepřijatelné, jak tvrdí masově šířená legenda, nýbrž z chladné vypočítavosti, jelikož si dokázal správně vykalkulovat, že přes počáteční problémy, které toto jeho angažmá v Hilsnerově případu nutně přinese, v budoucnu bude znamenat značné zůročení.Nezanedbatelnou roli, zde pak jistě hrály i jeho velmi blízké vztahy, které s mnoha Židy dlouhodobě prakticky od mládí udržoval, ač se to snaží maskovat tvrzením, že měl v mládí antisemitské sklony.Rovněž velmi hodnotná z dnešního pohledu, je na stejném místě Masarykova poznámka, že “v Americe mají Židé, jako v Evropě, veliký vliv v žurnalistice”, která legendu o protižidovském štvaní v tehdejším tisku, staví do naprosto absurdního světla, jelikož už v tehdejší Evropě, veškerý významný tisk, patřil právě židovstvu, což taky Masaryk potvrzuje:

„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé  velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo.Já jsem teprve nyní prodal toho Hilsnera.”

I další Masarykovy postřehy jsou z hlediska židovského vlivu pozoruhodné a dnes pochopitelně tajené, jinak by musel být Masaryk dnešním pokryteckým vnímáním považován za antisemitu, případně by se musel přehodnotit i údajný antisemitismus Hitlerův, který říkal to stejné co Masaryk, tedy poukazoval na nepoměrné zastoupení Židů v tisku a finančnictví, a varoval před jejich mocí.To se ovšem do dnes prezentované vylhané pseudohistorie příliš nehodí.A tak ve zprávě ministerské radě  23. prosince 1918, Masaryk referuje za přítomnosti ministrů o tom, že:

“Vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat. Žid na příklad je členem nejvyššího soudu: Brandeis, původem z Čech; toho jsem získal pro nás, má velký vliv na Wilsona osobně.Vůbec jsem se snažil všude získat Židy pro nás a to se mi dost snadno dařilo – hilsneriáda nesla teď ovoce.“

Dnes, kdy je jakákoliv zmínka o vlivu Židů v USA či jinde odbyta frází o konspirační teorii, Masaryk by tedy musel být označen jako konspirátor par excellence, když otevřeně mluví o obrovském vlivu Židů v USA a dokonce se chlubí, že Žid Brandeis původem z Čech, kterého získal pro nás, ovlivňuje rozhodování samotného prezidenta USA, čímž jasně naznačuje, kdo vlastně v USA drží moc v rukách.Je pak nesporné, že tento židovský vliv, se významně podílel na vzniku československého státu, ná úkor států okolních.

Pokud se pak vrátíme znovu k Masarykovu původu, na základě zde uvedených skutečností není rozhodně nepravděpodobné, že Masaryk byl spřízněn s židovskou rodinou Redlichů, která byla  jedním z nejstarších židovských rodů v Hodoníně.V každém případě, je to pravděpodobnější, než že byl spřízněm s Habsburky.Tak či onak, je pozoruhodné, jak se mainstreamové zdroje snaží za každou cenu odvést pozornost od skutečnosti, že Masaryk byl celý svůj život podporovám významnými Židy, aniž by tito k tomu měli kromě toho, že byl Masaryk také jejich krve, jakýkoliv jiný důvod.Sám Masaryk, se pak za židovstvo bil do krve i v situacích, kdy to zdánlivě nedávalo příliš smysl.Celé pozadí Masarykovy kariéry, je pak zjevně pro dnešní demokraturu natolik citlivé, že je nutné ho ještě po téměř sto letech skrývat za přihlouoplé a ničím podložené teorie a vytvářet tak vylhanou “historii”.Jelikož ať byl Masarykovým otcem Žid, nebo Habsburg, nebyl Masaryk “tatíčkem” ani tak národa českého, ale spíše “tatíčkem” národa židovského.

Hilsneriáda a Masarykovo bizarní angažmá

Jelikož se na různých rádoby seriozně a historicky korektně tvářících se webech, mezi které také patří web, honosící se názvem Masarykova společnost, stále objevují dezinformace ohledně Masarykovy úlohy během takzvané Hilsneriády, byl sepsán jako dodatek k tématu Hilsneriády (1), (2), tento kratší doplňující text, který báchorky mající za cíl glorifikaci Masarykovy osoby a propagaci jeho údajně přísně vědeckého přístupu k případu v Polné, uvádí na pravou míru.

ritualDnes nelze zcela po více jak sto letech, s jistotou odhalit skutečné Masarykovy motivy, které ho vedly k tomu, aby se aktivně a svévolně zapojil do “zkoumání” okolností polenského případu, jisté je, že jeho cílem nebylo rozhodně jejich objektivní posouzení, nýbrž snaha řádné vyšetřování svými cílenými manipulacemi negativně ovlivnit, či přímo znemožnit.

Podle dnes šířené legendy, i slov jeho samotného, se Masaryk po počátečním nezájmu o případ v Polné (což je v pozoruhodném rozporu s jeho pozdější hektickou aktivitou), rozhodl aktivně a především veřejně ovlivňovat vyšetřování vraždy v Polné, údajně na žádost jeho bývalého žáka a tehdejšího historika a sociologa Sigmunda Münze, který si stěžoval, na antisemitský postoj českého tisku.Masaryk se tak tedy rozhodl  vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.Toto je velmi důležitý poznatek, jelikož Masaryk později nevystupoval pouze proti  nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, nýbrž se cíleně snažil ovlivnit a především zpochybnit vyšetřování, i celý následný proces s Hilsnerem.Jelikož pak ani v jednom procesu, nebyl Hilsner obviněn a ani následně odsouzen na základě nějakých nesmyslných pověr, či falešného mysticismu, ale na základě výpovědí svědků, nepřímých důkazů a znaleckých posudků, je zřejmé, že Masaryka vedly naprosto odlišné motivy, než údajné vystoupení proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.

Masaryk se tedy rozhodl konat a potom co prý podrobně studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, následně vydal tiskem onu brožuru “Nutnost revidovati process Polenský”, která je dnes mainstreamovými pseudohistoriky označována jako vědecké dílo, které mělo údajně vyvrátit závěry lékařů, kteří provedli pitvu mrtvoly Anežky Hrůzové, i závěry vyšetřovatelů.Hlavním cílem jeho brožury ovšem nebylo bojovat proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, jak hned zpočátku Masaryk deklaroval, ale především zpochybnit závěry pitevního protokolu a dalších posudků, kde ovšem po nějakých pověrách, či mysticismu nebylo ani stopy.To vše s cílem zpochybnit, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly, nýbrž “v obydlí” a tím přenést podezření z Hilsnera, který byl dobře známý, že se v těchto místech pravidelně poflakoval, na blízké příbuzné oběti.

Ke smůle Masaryka, státní zastupitelství distribuci jeho brožury zakázalo a vydané výtisky nechalo zkonfiskovat.Podle legendy, za tímto zákazem měly stát antisemitské síly, ovšem důvod jejího zákazu byl mnohem prozajičtější.Masaryk tímto jejím vydáním otevřeně zasahoval do vyšetřování a dokonce se uchýlil k nelegálním praktikám, když se mu jako neoprávněné osobě, nějakým způsobem podařilo získat předmět doličný, který byl součástí vyšetřování, což bylo hrubé porušení zákona, a čímž se nezapoměl v brožuře chytře pochlubit.Masaryk si tak neměl na co stěžovat, naopak mohl být rád, že neskončil ve vězení, ale byl potrestán pouze nízkou pokutou.To současně dokazuje, že zastupitelství neovládaly žádné antisemitské síly, protože pak by s Masarykem státní zastupitelství jinak zatočilo a je vlastně s podivem, že z této šlamastiky, nakonec tak snadno vyvázl.Masarykova brožura se tak nikdy nedostala do širšího povědomí, a Masaryk se tak díky tomu před celým národem ještě více neznemožnil.

Následně po tom, co byla Masarykova rádoby vědecká brožura zkonfiskována, přijal Masaryk roli oběti, které bylo temnými silami v pozadí údajného protižidovského spiknutí znemožněno, vydáním jeho brožury, podle něj špatně vedené vyšetřování, založené podle něj na rovněž chybných posudcích ovlivnit.Vzhledem k faktu, že se Masaryk hrubě a dokonce protizákoně pletl do práce úřadům, aniž byl o to kýmkoliv z oficiálních míst žádán, zní jeho nářky opravdu komicky.Z jeho reakcí je cítit ukřivděnost, což je zarážející už jen proto, že nedisponoval v oblasti kriminalistiky, ani fyziologie potřebným vzděláním, ani znalostmi, a jak  sám uvádí, musel se v těchto oblastech teprve rychlostudiem dovzdělat.To se mu ovšem, jak dokládá jeho brožura, kterou spíchnul včetně onoho studia za pouhé dva měsíce příliš nepovedlo, nicméně mu to nebránilo v tom, aby v ní jako samouk bez jakékoliv praxe, poučoval vystudované osoby s mnohaletými zkušenostmi v oboru.

Naprosto k neuvěření jsou pak Masarykovy stížnosti, v nichž běduje, že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat, a svou kritiku procesu polenského, se dokonce odvažuje označovat za vědeckou práci.Masaryk se ani nestydí drze připomínat, že se v rámci svého údajného pátrání dokonce vypravil osobně do Polné na místo činu, zapomíná už však dodat, že to bylo až dlouho po sepsání jeho pavědecké brožury a více jak půl roku po vraždě, kdy už byla oběť dávno pohřbena, aniž by ji tedy vůbec kdy viděl, ať už na místě činu, či kdekoliv jinde, nebo alespoň vyslechl některé svědky.Masaryk si přesto dovoluje stěžovat, že mu bylo bráněno v jeho údajně vědecké práci na případu, ve skutečnosti se ovšem o možnost vědecky případ zpracovat připravil sám svým počátečním nezájmem, a začal do něj nezákoně fušovat až v době, kdy byly ostatky oběti dávno v zemi a to navíc pouze doma od psacího stolu, jelikož si zjevně nedostatečně nastudoval, ony kriminalistické postupy.Evidentně si tak pletl, exaktní forenzní kriminalistické metody, s prací romanopisce.

Tímto fiaskem s Masarykovou brožurou, po kterém následovalo její zabavení a trest pro Masaryka, ovšem jeho bizarní role v Hilsneriádě neskončila.Už v roce 1900 Masaryk vydává brožuru druhou, jako reakci na odpověď lékařů, nazvanou tentokrát Význam processu polenského na pověru rituelní.Předně se v ní snažil vysvětlit, jak bylo možné, že soudce zpřístupnil předmět doličný neoprávněným osobám a přišel opravdu s chytrou výmluvou.Podle zákona, je totiž soudce povinen každého přijmout, kdo by vyšetřování mohl nějak objasnit.Otázkou ovšem je, jak by mohl Masarykův přítel dr. Bulova a jeho žena, která kdysi vedla kursy šití, objasnit vyšetřování, když nikdo z nich včetně Masaryka, nebyl vzdělán v kriminalistice, ani nemohli přispět žádným svědectvím.Tato Masarykova argumentace, se tak jeví jako účelová, už vzhledem k tomu, že v první brožuře se o tomto postupu nezmiňuje a ani v soudních spisech o této události není ani zmínka, takže soudce jednal nezákoně, když postupoval neoficiálně.

V tomto novém spisu, ovšem Masaryk znatelně přibrzdil a svoje útoky na lékaře a jejich zprávu přehodnotil.Podle znalce, s kterým se prý radil, pitva nebyla provedena špatně, měla ovšem jisté nedostatky, vzhledem k tomu, že oba lékaři nemají dostatečné zkušenosti v soudním lékařství.To je ovšem významný obrat oproti první brožuře, podle které byla pitevní zpráva vyloženě špatná a podle filmu Zločin v Polné, dokonce naprosto bezcená.Autoři scénáře, se tak s Masarykovým poopraveným názorem, dostávají do zásadního rozporu.Tento obrat je nejspíše důsledkem toho, že si Masaryk později uvědomil, že pokud by se mu přece jen podařilo pitevní zprávu znevěrohodnit, jediným řešením by bylo provést pitvu novou a tedy přikročit k exhumaci těla.Přestože v první brožuře, se Masaryk vyslovuje, že exhumace by v některých věcech mohla přinést světlo, nikdy ani on, ani obhájce Hilsnera o nic takového nežádali.I když by nová pitva exhumovaného těla odhalila nějaké nesrovnalosti, bylo naprosto nepodstatné, jestli řez byl obyčejný, nebo neobyčejný, jak neustále spekuloval Masaryk, jelikož na odsouzení Hilsnera, by to nemělo žádný vliv.Naopak by se Masaryk a ti co ho do případu zatáhli, mohli spíše obávat, že zkušený patolog, by mohl odhalit skutečnosti, které by Masarykovu legendu mohly spíše vyvrátit, proto je celkem pochopitelné, že Masaryk, ani nikdo z těch co stáli v pozadí, po ničem takovém nevolal.

Masaryk se dále opět vrací k tématu místa vraždy a znovu urputně spekuluje, že na místě nálezu k ní dojít nemohlo.Hlavním argumentem má být poloha mrtvoly s ohnutýma nohama, které prý nebylo možno na tomto místě dosáhnout.Největší slabinou jeho “nové” argumentace ovšem opět je, že zatímco k vraždě došlo koncem března, on místo navštívil až v prosinci, kdy bylo po kolena sněhu a na místě se za těch mnoho měsíců mohlo dosti změnit.To Masarykovi ovšem nebrání tvrdit, že smrček, pod kterým tělo leželo a nohy zachyceny v jeho větvoví, prý byl na to aby to bylo možné příliš malý, se slabými větévkami, sotva 1,3 m výšky.Zatímco v případě jeho kritiky, chytá Masaryk každého za slovo a napadá každou dle jeho názoru nelogičnost, v tomto případě výletu do Polné, sám zřejmě nechal logiku doma.Mezi vraždou a jeho návštěvou místa činu uběhlo sedm měsíců, za kterou smrček, který si Masaryk vyhlédl, musel vzhledem k rychlosti růstu smrčiny půl až jeden metr za rok, doznat vyznamné změny.V době vraždy tak smrček mohl být tak poloviční, a těžko si představit, že by někdo tahal tělo pod takový ministromek, když v blízkém okolí se nacházela příhodnější místa pro úkryt.

Rovněž jeho tvrzení, že tělo nebylo ukryto a že bylo dokonce úmyslně vystaveno je nepravdivé, jelikož přes skutečnost, že každý den po pěšině okolo místa nálezu prošlo mnoho lidí, bylo tělo objeveno až při pátrání školními dětmi a potvrzuje to i mnoho svědků, kteří se na místě shromáždili.Stejně tak hypotézy, podle které bylo tělo na místo nálezu dopraveno, se odmítá vzdát.Bylo tak podle něj dopraveno z minimálně 30 minut vzdáleného obydlí, což si ovšem lze sotva představit, vezmeme li v potaz, že s břemenem, které lidské tělo představuje, by  čas přepravy významně narostl.Je tedy pochybné, že by vraha vláčejícího mrtvolu, přitom mimořádně fyzicky vybaveného ??, někdo v těchto frekventovaných místech nespatřil.Masaryk mohl samozřejmě provést rekonstrukci podle jím nastudovaných kriminalistických postupů, nikdy se ovšem o nic takového nepokusil a zůstal u svých oblíbených spekulací od psacího stolu.Druhá brožura přesto, že se Masaryk na její sepsání zjevně mnohem lépe připravil a obohatil ji i mnoha jistě hodnotnými poznatky, je opět plná spekulací a nesmyslů, které ji tak odkazují rovnou do říše bajek.

Přes svou enormní snahu, míří Masaryk svými spekulacemi špatným směrem a je vlastně nejasné, čeho jimi má být vlastně dosaženo.Zvrácení rozsudku nad Hilsnerem však asi sotva, čehož si musel být nesporně vědom, jelikož Hilsner byl odsouzen na základě svědectví, podle kterých byl viděn v lese Březina už v období vraždy M. Klímové a následně mnohokrát znovu, až do objevení už  jen její kostry, stejně tak v období do nálezu těla A. Hrůzové.Dalším nepřímým, ovšem zásadním důkazem proti němu, byly Hilsnerovy zkrvavené kalhoty, které si ovšem tak jak vysvětloval nemohl zakrvácet a navíc snaha je prát a nakonec skrýt.Rovněž Hilsnerova neochota, ztotožnit osoby vzhledem židovského původu, které se podle několika svědectví ve dnech vraždy vyskytovaly v jeho přítomnosti, vedlo k přesvědčení soudců, že má co tajit.Tímto směrem se ovšem Masaryk ve svých spekulacích nepouští, vědom si toho, že tyto skutečnosti nelze zvrátit, a do omrzení tak zabředá do tématu vraždy rituelní, jako by jednal na něčí objednávku.

Celé toto Masarykovo angažmá v polenském případu pak působí tak, že musel v tomto jeho životním období trpět zatemněním mysli, nebo byl k sepsání svého pamfletu někým přinucen, jinak lze sotva přijmout, že někdo jeho inteligence a vzdělání, mohl něco takto ubohého, při plném vědomí a dobrovolně sepsat a dokonce vydat.Nakonec lze s Masarykem souhlasit alespoň v tom, že období Hilsneriády bylo pro něj i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, nicméně vinu za to mohl dávat pouze sám sobě.

Klíčový kompletní dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře

Skutečná historie novodobé cenzury

Dnes se stále častěji objevují tendence cenzurovat informace, které jsou pro vládnoucí nomenklatury nepohodlné.Převládá ovšem mylná představa, že to je jakýsi nový trend, který se objevuje především v důsledku nekontrolovatelného šíření informací prostřednictvím internetu.Skutečnost je ovšem taková, že rádoby demokratické síly, které měly – jak tvrdí oficiální legenda, Evropu osvobodit před nacismem, zavedly po jeho pádu v Německu nejtužší cenzuru ve známých dějinách lidstva.

banned-booksHistorie cenzury je dlouhá a každý režim v dějinách bez vyjímky, ve větší, či menší míře, nehodící se informace cenzuroval, nebo stále ještě dodnes cenzuruje.Podle současných mainstreamových zdrojů a podle oficiální legendy, byly největšími cenzory v historii komunistické režimy a především pak samozřejmě nacistické Německo.To v jakém rozsahu pak zavedly v poválečném Německu cenzuru vítězné mocnosti, se opět důsledně tají, jelikož její záběr násobně překonává vše ostatní, snad jen s vyjímkou cenzury stalinistického Ruska, kterému může ovšem tato spojenecká cenzura směle konkurovat už jen proto, že ochotně bolševická pravidla cenzury přebírala a uváděla v praxi.

Jak už bylo zmíněno, podle dnešní překroucené historie, zavedlo nejtvrdší cenzuru v dějinách nacisitcké Německo.Skutečnost je ovšem taková, že Hitlerovo Německo, bylo proti tomu, co nastalo po obsazení Německa vítěžnými mocnostmi, úplným břídilem.Německo bylo ve 30. letech za  zavedení kryté měny, což bankstery na Wall Street rozpálilo do běla, a svůj hospodářský zázrak, který byl trnem v oku tehdejším méně úspěšným mocnostem  pod neustálým tlakem a čelilo opakovaným výhružkám.Už krátce po jmenování Hitlera kancléřem, tak Německo muselo čelit hrozbě bojkotu svého zboží na světových trzích, ze strany židovského kongresu a není tedy překvapující, že bylo nutností, šíření protiněmeckých štvavých autorů omezit.

Na seznam nežádoucích knih v Německu, se tak dostalo velké množství titulů, které často útočily nikoliv na režim, nýbrž přímo na německý národ.Vyjímkou z pravidla, se stala paradoxně kniha amerického Žida Theodora N. Kaufmana Německo musí zhynout, která otevřeně doporučovala genocidu celého německého národa a kterou Goebbelsova propaganda s oblibou předváděla, jako ukázku toho, jaké mají s Německem spojenci do budoucna plány.Ačkoliv všechny Kaufmanovy plány s Německem a Němci se nerealizovaly, přesto Goebbelsova propaganda příliš nepřeháněla a devastaci německých měst, průmyslu, i velké části německého národa spojenci provedli plánovitě a dokonale.Sterilizace Němců podle Kaufmana už tak nebyla nutná, jelikož mnoho milionů německých civilistů, především žen a dětí, bylo v důsledku skutečného spojeneckého holokaustu, sterilizováno upálením za živa.

Další autoři, jako například básník židovského původu Heinrich Heine, jejichž díla byla cenzurována, nebyli cenzurováni ani tak pro svůj židovský původ, nýbrž pro své útoky proti křesťanství, které Heine přirovnává k rozšlápnuté smradlavé štěnici, jenž prý Židům už tisíc let zamořuje vzduch, což silně připomíná filipiky, obsažené v Protokolech sionských mudrců.Rovněž skutečnost, že židovské noviny Judische Rundschau, které vycházely v Německu až do roku 1938, a paradoxně ve více jak dvojnásobně vyšších nákladech, než v období Výmarské republiky před nástupem Hitlera k moci, něco vypovídá o cenzuře v Německu té doby.Celkově tak v nacistickém Německu bylo během 12 let jeho trvání, z toho  šesti let válečných, cenzurováno kolem 10 000 titulů – udává se i o něco vyšší počet.Tyto “zakázané” tiuly ovšem nebyly ničeny, což se často lživě uvádí, jako důkaz údajného nacistického barbarství, jen nebyly dostupné v knihkupectvích, z knihoven a archivů ovšem nezmizely, takže se jednalo o cenzuru jaksi jen na půl.Masovými paliči knih, se stali až vítězní spojenci.Zatímco tak nacisté ve 30. letech demonstrativně spálili asi 25 000 knih, spojenci zkonfiskovali a zničili knih miliony.

Po pádu nacistického režimu, vítězné mocnosti zdaleka tak benevolentní jako nacistická cenzura k nehodícím se dílům nebyly.Spojenecká cenzura tak dosáhla monstrózních rozměrů, když bylo cenzurováno bez mála 35 tisíc knih, což nacistickou pseudocenzuru překonalo v počtech zakázaných titulů rovnou trojnásobně.Byly rovněž zakázány všechny německé učebnice vydané v letech 33 – 45.Spojenci se ovšem narozdíl od nacistů nespokojili pouze s omezením dostupnosti, a tak v letech 46 – 52, sovětská okupační moc vydala čtyři seznamy knih určených k likvidaci, z nichž  3/4 titulů, bylo podle těchto bolševických seznamů cenzurováno a nakonec fyzicky likvidováno, i v britské, francouzské a americké okupačních zóně.Pokud by vás pak zajímalo, jaké tituly byly spojencům v poválečném období  tak nebezpečné, kompletní seznam lze najít na webu org.censor.Lze tam tak objevit i zcela nepolitické a neutrální tituly, dokonce a nebo právě proto i tituly technické, včetně knih autorů jako byl von Clausewitz, který žil na přelomu 16. a 17. století a mohl tak mít s nacismem sotva co společného.Je tak zřejmé, že nešlo o jakousi proklamovanou denacifikaci Německa, ale o cílenou degradaci vědomostí a schopností německého národa, v duchu protiněmeckých plánů Kaufmana a Hootona.

K cenzurování knih a nejen jich, ale i video a audio nosičů a jejich následné konfiskaci, docházi v nemalé míře i v dnešní německé demokratuře.Jelikož cenzorské zákony se v Německu stále zpřísňují, dochází tak k situacím, že mnohá vydání knih, se tak stávají ze dne na den nezákoná a jsou masově knihkupcům a dalším distributorů, či přímo tiskárnám zabavována, pochopitelně retroaktivně a aniž by tito měli nárok na jakoukoliv náhradu, naopak můžou být ještě rádi, pokud vyváznou bez trestu.Následně jsou tyto zabavené materiály likvidovány napůl tajně ve spalovnách.Jelikož se inkviziční systém touto aktivitou příliš nechlubí, není zcela jisté o jaké množství spálených knih a dalšího materiálu se jedná, zcela jistě ovšem německá demokratura, už dávno mnohonásobně překonala oněch 25 000 knih spálených nacisty a nezdá se, že by v těchto praktikách likvidace informací, chtěla německá demokratura skončit.Zatímco pak v nacistickém Německu, nebyl problém tyto “spálené” tituly běžně získat v archivech, či knihovnách, dnešní demokratura, se pídí po každé jedné kopii pro ni nebezpečného díla s cílem ji zlikvidovat, takže jsou tato díla volně dostupná pouze na internetu.

Demokratury tedy mají v masivním cenzurování a ničení knih bohaté zkušenosti, dnes jim ovšem jejich taktiku v likvidaci knih, narušil neuchopitelný internet a novodobým paličům knih, tak vznikl poměrně velký problém, jak informace v nich obsažené a volně se šířící internetem zlikvidovat.

Mainstream opět připomíná konferenci ve Wannsee, jako důkaz konání předkládá směšný padělek

Podle trvrzení oficiální historiografie a mainstreamových zdrojů, které slouží jako prostředek k šíření této lživé propagandy (1), (2), bylo na konferenci ve Wannsee, která se měla konat 20. ledna 1942, plánována fyzická likvidace židovského etnika v Evropě (některé zdroje dnes uvádí, že o plánování na konferenci nešlo, což jen dokresluje, jaký má v této věci holokaustová historiografie chaos).Jako důkaz jejího konání, má pak sloužit takzvaný protokol z Wannsee, který obsahuje údajně plán kordinace a následného provedení genocidy Židů ve vyhlazovacích táborech východní Evropy.

fake-wannseeV prvé řadě je třeba uvést na pravou míru tvrzení, že dokumentu protokolu z Wannsee byla objevena pouze jedna kopie, jelikož je to lež.V roce 1947 jak se uvádí, byla “objevena” toliko verze dokumentu, který se dnes všude předkládá, jako důkaz, že nacistické Německo, něco takového vůbec plánovalo.Ve skutečnosti protokol z Wannsee – jeho první padělaná verze, byl předložen při procesu s 21 vedoucími diplomaty a úředníky.Tento padělek byl ovšem notně odfláknutý, takže ho dnes oficiální historiografie raději ignoruje.Tato verze například obsahovala runové znaky ϟϟ (Schutzstaffel) psané latinkou jako SS, což je pro každého, kdo se v nacistických dokumentech jen trochu orientuje nepřehlédnutelný “detail” a jasně ukazuje na padělání dokumentu, jelikož nacistické úřady používaly speciální psací stroje s runovými znaky.Dále je dokument psán primitivní němčinou, a chybí mu těměř všechny náležitosti úředního dokumentu – čímž se ovšem od “vylepšené” verze příliš neliší.Podle některých zdrojů existují ještě další verze, to je ovšem vzhledem k těmto dvoum zjevně odlišným verzím zcela nepodstatné.

Verze bez runových znaků byla tedy následně zavržena a byla “objevena” údajně na ministerstvu zahraničí verze další, která byla na tom o poznání lépe, alespoň tedy co se týká  runových znaků písmen SS.Bohužel pro holokaustovou loby, je i tato verze notně zfušovaná a může uspokojit jen opravdu někoho velmi najivního a nemůže obstát před žádným kritickým zkoumáním.Navzdory tomu, mainstreamoví historici a závislá média tento dokument přijímají naprosto nekriticky jako nějakou svátost, jelikož podle holokaustové “logiky”, když existoval holokaust, musí existovat i jeho plán a opačně, což je ukázkový logický klam.A tak se jako argumenty využívají pouze dva předpoklady, které si navzájem dokazují platnost, odvolávaje se jeden na druhý a druhý na první.Tento vylepšený padělek pocházející údajně z ministerstva zahraničí, tedy už má opraveny do očí bijící znaky SS psané latinkou a jeho autor pro jeho sepsání použil originální psací stroj Olympia s těmito speciálními znaky, který se pro psaní těchto dokumentů v období Třetí říše používal.Nicméně opět zde nutně nasekal spoustu chyb, v důsledku nedostatečné znalosti jak základních úředních zvyklostí, tak německého jazyka, takže se od prvního pokusu v tomto směru nijak neliší.

Dokumentu tak především chybí záhlaví, není uveden zasílací úřad a chybí datum, rozdělovník, spisová značka, místo vydání, podpis a psané iniciály.Dále postrádá veškeré nezbytné náležitosti protokolu: čas zahájení a skončení konference, uvedení pozvaných osob, které se nedostavily.Chybí razítko s datem přijetí ministerstvem zahraničí, které dnešní historiografie uvádí jako údajného příjemce této kopie.Mezi osobami, které se měly konference zůčastnit, pak chybí dokonce samotný Reinhard Heydrich, na kterého se jaksi zapomělo.Tady by jsme mohli skončit, jelikož bez těchto náležitostí, by se podobným cárem papíru v kterékoliv jiné záležitosti než je holokaust, odmítl zabývat kterýkoliv soud, jelikož je podle německého práva neplatný, což se v tomto případě ignoruje a navzdory těmto hrubým nedostatkům je považován za pravý.

To ovšem zdaleka není vše, co při jen trochu bližším pohledu, každého pozornějšího čtenáře praští do očí.Pokud pomineme to, že dokumentu chybí všechny náležitosti, které jinak nechybí u žádných prokazatelně pravých dokumentů z této doby, které se zabývají i mnohem banálnějšími zaléžitostmi, než je masová vražda šesti milionů lidí, je tu ještě velmi bizarní forma jazyka, kterou je dokument sepsán.Dokument obsahuje z pohledu němčiny, bizarní formulace, jako například “Bezüglich der Behandlung der Endlösung” –  pokud jde o zacházaní s konečným řešením na str. 9.Dále pak “privaten  Berufen” – svobodná povolání, což je německy špatně, správně freie Berufe str. 7.Před “usw” – a tak dále, se v němčině nepíše čárka, zatímco v angličtině před “etc” skoro vždycky.Rovněž velmi podivně působí poznámka “Italien einschl. Sardinien” –  Itálie včetně Sardinie na str. 6.Každé školou povinné evropské dítě ví, že Sardinie je součástí Itálie a není to třeba specielně zdůrazňovat.To může připadat potřebné snad jen někomu, kdo není Evropan a má tak mizerné znalosti evropského zeměpisu.Představa, že by tedy jakýkoliv nacistický úřad, kde si potrpěli na akuratesu ve všech směrech – v tomto případě údajně ministerstvo zahraničí, bral tento paskvil vůbec vážně a ne jen jako špatný vtip, je absurdní.

Mnohé termíny se pak v textu opakují až trapně často, což svědčí o autorově velmi omezené slovní zásobě, jakou disponují malé děti, nebo někdo, kdo dobře neovládá daný jazyk.V dokumentu je podobných stylistických chyb celá řada, už z těchto ukázek je ovšem jasné, že dokument buď sepsalo dítě, nebo někdo s mizernou znalostí němčiny.V překladech do dalších jazyků včetně češtiny, jsou pak tyto bizarnosti a hrubé stylistické chyby opraveny, takže se jedná o cílenou manipulaci s “historickým” materiálem, nicméně dokument tak díky tomu působí alespoň po stylistické stránce víceméně věrohodně, což se o původní německé verzi rozhodně říct nedá, ta působí vyloženě směšně.

Pokud by jsme ještě stále měli předpokládat, že dokument protokolu je skutečně pravý, po faktické stránce neobsahuje nic, co by jen naznačovalo, že má plánovat jakoukoliv přípravu na likvidaci kohokoliv, zmíněny pak nejsou ani údajné vyhlazovací tábory, které už měly podle holohoaxové legendy v té době existovat, ani způsob likvidace a jak naložit s mrtvolami, což by byl při udávaných mnohamilionových počtech docela problém i dnes.Tuto absenci konkrétních instrukcí v dokumentu, holokaustová historiografie “vysvětluje” tak, že organizátoři používali eufemismy, takže skutečný význam má být skryt.Tato hypotéza, že byly pro masové vraždění používány tyto krycí termíny, nelze ovšem prokázat, naopak prokazatelné skutečnosti ji vyvrací.Například tak termín “Sonderbehandlung” – zvláštní zacházení, který byl sice v některých případech použit jako označení pro popravy, byl ovšem v mnoha dalších situacích, použit i jako označení pro dezinfekci, karanténu, i nejrůznější tresty.Jednalo se tak zjevně o běžné slovní spojení, které bylo taky běžně používáno v různých situacích a rozhodně nebylo synonymem pro pouze jednu konkrétní činnost, jak se snaží dezinterpretovat holokaustoví historici, kteří si typicky pavědecky vybrali pouze jeden výklad, který podporuje jejich hypotézu a všechna nehodící se fakta zametli pod koberec a dělají že neexistují.

Je rovněž otázkou, jak by jednotlivé úřady i jednotlivci, byli schopni tato synonyma správně rozklíčovat bez příslušného manuálu, který se nikdy nenašel, což je také docela zvláštní, jelikož by musel být k dispozici na každém úřadu v mnoha exemplářích, a bez kterého by se celý, prý naprosto přesný a strojově pracující nacistický vraždící systém, ocitl nutně v chaosu.Skutečnost pak je taková, že se o žádný nacistický bezchybně fungující sytém nikdy nejednalo, nýbrž s počátkem války, přišla na řadu zoufalá improvizace, tedy činnost naprosto neplánovaná, která trvala až do konce konfliktu.Přestože je tak z počtů dostupné vojenské techniky a její kvality zjevná nepřipravenost Německa na válku s Francií, Británií a zvláště pak v Rusku, v případě vraždění milionů osob, bylo prý vše naprosto přesně naplánováno, jen nikdo neví kde a jak se tak stalo, jisté ale prý je, že se tak stalo.Samotné spojení “konečné řešení židovské otázky”, které pak oficiální historiografie neustále zarputile interpretuje jako nacistické označení pro likvidaci židovského etnika, pochází už z 19. století od Theodora Herzla, který jím chápal vznik židovské domoviny a nacisté tuto sionistickou snahu také od počátku 30. let významně podporovali.Opět tak nic neukazuje na to, že by tento termím měl mít význam nějaký jiný a žádné spojení s plánovaným, či jakýmkoliv jiným vražděním nelze prokázat a mainstreamová verze výkladu pak v tomto světle působí trapně, až přímo směšně.

Vykládat tedy  termín “konečné řešení židovské otázky” jako  eufemismus pro masové vyvraždění Židů, je zjevná dezinterpretace, kterou samozřejmě nelze doložit žádnými důkazy.Rovněž počet Židů – “11 Millionen Juden in Betracht”, tedy 11 milionů v nacistické moci uvedených v dokumentu je nesmyslný a zjevně vychází z tehdejších poválečných báchorek.I dnes všeobecně holokaustovými historiky uznávaný počet je max 7 milionů, reálně sa pak jednalo max o 3 miliony osob.Přestože ani nacistické instituce neměly k dispozici přesná čísla, sotva mohly dojít k takto absurdnímu počtu, který násobně převyšuje počty všech Židů které evidovaly, takže by to ukazovalo jen na to, že v nacistické vraždící mašinerii, neví pravá ruka, co dělá levá, což by rovněž zásadně zpochybňovalo, ono údajné přesné naplánování.I kdyby tedy byl dokumet pravý, tak by paradoxně ukazoval na to, že nacistická moc, která měla mít vše přesně a bezchybně naplánováno, neměla ani rámcový přehled o počtu Židů, které chtěla zlikvidovat, a sotva tak mohla něco plánovat, když tápala i v této základní otázce.

Přestože kritickému zhodnocení protokolu z Wannsee, bylo věnováno několik prací, oficiální historiografie je ignoruje a neustále operuje s tímto trapným fabrikátem plným hloupých chyb, který je více než odfláknutý a nemůže tak obstát ani při zběžném zkoumání.