Cikáni budou stát daňové poplatníky další půl miliardy korun

Ačkoliv je státní rozpočet pravidelně sestavován se schodkem v desítkách miliard korun, a ministerstva se tak opakovaně potýkají s nedostatkem financí, na financování odkoupení vepřína v Letech, se více jak půl mliardy korun překvapivě snadno najde.Na jeho místě, má následně vzniknout pietní místo, které má připomínat, že zde kdysi stával pracovní tábor, podle lživých mainstreamových zdrojů, pak údajně romský koncentrák.Celkově se všemi náklady, se pak dostáváme na částku přes 570 milionů korun.Vybudování pietního místa, které samo přijde na desítky milionů, pak nedává vůbec smysl, jelikož jeden památník, už na místě od devadesátých let stojí.

Přestože tábor nebyl nikdy zdaleka čistě cikánský, a cikánů se v něm během celé jeho existence nacházelo jen asi 10-25 procent, mainstream neustále manipuluje veřejnost tvrzeními, že se jednalo o koncentrační tábor pro Romy, což je prokazatelný nesmysl a autoři těchto článků to musí dobře vědět už jen proto, jelikož v protektorátu Čechy a Morava, podle říšských předpisů, žádné koncentrační tábory být nemohly, jak upozorňuje i ředitel archivní správy ministerstva vnitra Oldřich Sládek.Tábor byl ve skutečnosti určen pro nepracující asociály, konkrétně podle nařízení vlády, měly tyto kárné pracovní tábory sloužit k přechodné internaci potulných a žebrajících osob, štítících se práce, jak uvádí publikace Historikové a kauza lety, kterou vydal historický ústav akademie věd.To že se v nich nacházelo i relativně vysoké procento cikánů, jen dokládá tehdejší realitu, která se příliš nelišila od současnosti.

Především pak původní tábor nestál vůbec na místě, jak opět lživě dezinformuje mainstream, kde se dnes rozkládá areál velkovýkrmny, teprve až v roce 1943 byl rozšířen, čímž podle Petrem Uhlem řízené komise, zřejmě zasahoval i na pozemek, na němž se dnes rozkládá jedna z hal velkovýkrmny.To jsou však zjevně pouze dohady, jelikož ani komise v tom nemá jasno a jedná se tak pouze o hypotézy, které nelze ničím doložit, jelikož krajina se od doby existence tábora významně změnila.Bez důkazů se tak jedná pouze o pouhé spekulace, jelikož mimořádná tvrzení, vyžadují mimořádné důkazy.V případě mainstreamu, tak jde jen o další lež, když  tvrdí, že vepřín stojí na místě bývalého koncentračního tábora.Tábor v Letech ovšem není jediným takovým táborem, podobný tábor se nacházel i v Hodoníně u Kunštátu a na jeho místě  dnes stojí rekreační objekty a koupaliště.To že pak v jeho případě, nikdo jejich odstranění nepožaduje, jasně ukazuje na čistě propagandistický účel kauzy vepřína v Letech, jejímž cílem je vykreslit cikánskou minoritu, jako jakousi nevinnou oběť tehdejšího protektorátního režimu.

To jak demokraturou placení presstituti překrucují realitu, dokazuje i Babišův případ, když byl Babiš napadán za to, že se vyjádřil naprosto korektně, tedy pouze tlumočil závěry historiků, z už zmíněné publikace ústavu akademie věd.Babiš se sice vyjádřil poněkud expresivně, když mluvil o blbečcích v novinách, kteří píší, že byl v Letech koncentrák, nicméně fakticky správně.O podobné zkušenosti může mluvit i Tomio Okamura, který si za to, že rovněž pouze citoval závěry historiků, vysloužil trestní oznámení od cikánské organizace Romea, když označil údajný romský koncentrační tábor v Leetch za mýtus.Přestože byl Okamurův případ na základě zjištění v historických materiálech policií nakonec odložen, Romea s rozhodnutím nesouhlasila, což ukázkově dokládá, že jejím cílem jsou především manipulace a překrucování skutečnosti, v čemž jí tradičně vydatně napomáhají mainstreamoví presstituti.

Je tak zjevné, že v případě, že by se v pracovním táboře v Letech nikdy nenacházeli žádní cikánští vězni, sotva by se o něj někdo vůbec kdy zajímal.Jelikož se však cikáni v tomto kárném táboře v důsledku svého zahálčivého a kriminálního způsobu života nacházeli, chytila se tohoto případu Romea a nakonec prostřednictvím podvodných praktik dosáhla svého cíle, a překvapivě velmi rychle, se v deficitním rozpočtu, našlo přes půl miliardy na výkup prasečáku.Jedná se tak o vyslovený výsměch celé majoritní společnosti už jen proto, že cikáni mají stejně jako v době existence tábora 3x vyšší kriminalitu a několikanásobně vyšší nezaměstnanost, než bílá většina, která bude mít nyní pouze právo, či spíše povinnost, půlmiliardový účet za tento cikánský podvod zaplatit.

Advertisements

Dopis z Osvětimi plný nesmyslů, jako údajný důkaz holokaustu

Jak informovaly Novinky.cz, dopis napsaný vězněm z Osvětimi a objevený údajně až v roce 1980, kdy byl ovšem z 90 procent nečitelný, se nyní podařilo zrestaurovat natolik, že je z velké většiny znovu čitelný.Jedná se tak prý o přesný popis toho, jak „továrna na smrt” Osvětim fungovala a dokonce prý jde o jeden z nejdůležitějších dokumentů holokaustu.Skutečnost je taková, že tento údajný dopis, je pouze snůškou naprostých nesmyslů a lží, podobně jako spousta dalších podobných “svědectví” z Osvětimi.Nelze tak znovu nepřipomenout slova Normana Finkelsteina, že vzhledem k nesmyslům, které průmysl holokaustu denně chrlí, je zázrak, že je popíráčů tak málo.

Co pak týká samotného dopisu, je předně dosti pochybné, že tento dopis je vůbec autentický, jelikož průmysl holokaustu má bohatou zkušenost s fabrikováním všemožných “důkazů”, ať už to bylo údajné mýdlo z židovského tuku, nebo stínítka z lidské kůže, které byly bohužel až po mnoha desetiletích ohlupování, prostřednictvím moderní vědy, odhaleny jako podvrhy.Koneckonců jestli je dopis skutečně pravý a nebo není, není zase tak podstatné, podstatná jsou tvrzení která obsahuje a která mají být údajně popisem skutečných událostí.Už na první pohled, se ovšem tato tvrzení, dostávají do zásadního rozporu, s prokazetelnými fakty.

Autor dopisu, tak měl být přidělen k Sonderkomandu, které mělo mimojiné za úkol, odstraňovat mrtvoly z plynových komor.Už tady se tak jedná o naprostý nesmysl, jelikož manipulace s mrtvolou, která je usmrcena plynným kyanidem tak, jak se to provádí například i v některých plynových komorách v USA při popravách odsouzenců, je extrémě nebezpečná, takže obsluhující personál, který s mrtvolou manipuluje, musí být vybaven speciálním oblekem včetně masky, jinak hrozí vážné poškození zdraví, případně i smrt.Současně musí být veškerý zbytkový plyn z komory ventilací odveden dřívě, než personál vůbec do komory vstoupí.I při použití plynného kyanidu v případě prázdných budov, z důvodu likvidace hmyzu, výrobce varoval, že se do takto ošetřených budov nesmí 48 hodin vstupovat.Podle dopisu, však členové Sonderkomand bez jakýchkoliv ochraných oděvů opakovaně pracovali se stovkami mrtvol údajně otrávených kyanidovými parami, současně v zamořených prostorech, aniž by je to jakkoliv ohrozilo.Jediným vysvětlením pak je, že tito jedinci byly vůči kyanidu imunní a nebylo je tak ani možné následně kyanidem usmrtit, jak se v dopise tvrdí.

Další “svědectví” se týká dobře známého Zyclonu B, který se měl k vraždění používat.Přestože je všem kdo se o problematiku alespoň okrajově zajímají známé, že plechovky s Zyclonem žádný plyn neobsahovaly, v osvětimských “svědectvích”, se tento blábol do omrzení opakuje a tento dopis není opět vyjímkou.Plechovky nikdy neobsahovaly žádný plyn, pouze granulát, který byl nasycen kyanidem, ovšem za běžných podmínek byl jejich obsah naprosto neškodný.Plyn se začal z granulí významněji uvolňovat až při teplotách hodně nad 30 stupňů, jelikož byl určen pro použití ve speciálních zařízeních firmy Degesch pro ošetření šatstva a dalšího materiálu.Je tedy nemožné, aby se jedovaté plyny z granulátu mohly uvolňovat za běžných podmínek v množství, které by někoho mohlo ohrozit na životě, navíc pak za chladných dnů a v zimě, což odkazuje plynování osob Zyclonem, do říše bajek.

Podle dopisu, měla být plynová komora v Osvětimi, vybavena hermetickými dveřmi.Přestože se toto tvrzení o těchto plynotěsných dveřích objevuje v mnohé holokaustové literatuře, neexistuje žádná fotodokumentace, která by to dokazovala.Na všech fotografiích, jsou tak pouze dveře obyčejné.Jelikož ani okénka údajné komory nejsou hermeticky uzavřena a dala by se současně snadno rozbít, stejně tak v případě běžné stavby, s běžnou střechou, lze sotva u nějaké plynotěsnosti mluvit.Umisťovat tak za této situace, kdy mohl plyn z takové budovy unikat rovnou několika místy, hermeticky uzavíratelné dveře, by nemělo valného smyslu.Je tak zjevné, že budovy dnes označované jako plynové komory, jimi nikdy nebyly.

“Svědectví” v dopise dále popisuje spalování mrtvol.V dopise se tvrdí, že při spalování nebylo třeba paliva, jelikož byl k dispozici tělesný tuk, který těla obsahovala.To je samozřejmě  naprostá fantazmagorie, která je možná, jen ve vybájeném světě holokaustu.Tělo obsahuje velké množství vody, která hoření brání a už jen k dehydrataci těla, aby následně z velké části shořelo, je tak vždy potřeba nějaké palivo a ne zrovna v zanedbatelném množství.Přestože se v některých táborech používaly i olejové pece, v Osvětimi pece Topf byly výhradně na koks a jiné palivo v nich nebylo možné použít, natož pak tuk.Reálně tak v kremačních pecích Topf v krematoriu v Osvětimi, bylo potřeba ke spálení těla kolem 50 kg koksu a jedno tělo nebylo možno v těchto pecích spálit v průměru pod 60 minut.Jelikož ani dnešní moderní kremační pece, u nichž je spalování řízené počítačem, nejsou schopny spalovat těla rychleji, protože se zde naráží bohužel pro holohoax, na hranice fyzikálních zákonů.

Jedinou cestou jak spálit tělo významně rychleji, by bylo zkonstruovat mimořádně výkoné pece dosahující teploty až 2000 stupňů (běžně kolem 1 000), což by bylo technicky velmi náročné a především neúnosně drahé.Takové pece, které i dnes uvažujeme pouze teoreticky, pak před třičtvrtě stoletím, v Osvětimi ani jinde, nacisti prokazatelně neměli a i kdyby měli, stejně by se v nich takovou rychlostí, jak nám tvrdí svědci, spalovat nedalo.”Svědecká” tvrzení o spalovaní stovek až tisíců mrtvol během několika málo dnů, či dokonce za den, jsou tak naprosto mimo realitu a jsou tak prokazatelně vylhaná.Současně je celkem komické, že mnozí holokaustoví historici uvádí, že se při spalování těl v osvětimských pecích, koks přece jen používal, tedy že nebylo možno, je spalovat jen díky tělesnému tuku.Takzvaní svědci a holokaustoví historici, se tak vzájemně usvědčují ze lži.

Ačkoliv je v článku z dopisu citováno už tak dost absolutních nesmyslů, autor článku nás o jeden, který se také v dopise nachází ošidil.Zřejmě zde už přece jen zapracoval rozum a někdo naznal, že až takový nesmysl, by už někteří čtenáři mohli odmítnout přijmout a celý dopis by tak mohl ztratit na věrohodnosti.V dopise se totiž podle jiných zdrojů také tvrdí, že do plynové komory bylo nacpáno 3 000 osob, což je vzhledem k velikosti údajných plynových komor naprosto neuskutečnitelné.Faktem je, že mnozí ostatní “svědci” jsou v tomto směru mnohem střízlivější a uvádí počty mnohonásobně nižší.Tyto markantní rozdíly v uváděných počtech pak opět pouze dokazují, že popisované události, nemají žádný reálný základ.Pokud budeme přece jen udávaný počet 3 000 osob brát ještě chvíli vážně, podle tvrzení v dopise, po půl hodině byly všechny oběti po smrti (což je vzhledem k reálným zkušenostem s popravami pouhé jedné osoby kyanidem i ve speciálních hermeticky uzavřených komorách velmi pochybné), začala jejich přeprava do osvětimského krematoria.

Zde by ovšem nastal neřešitelný problém, jelikož jedno osvětimské krematorium, mělo jistý maximální výkon kolem asi 120 těl za den, to ovšem v ideální situaci, kdy byly všechny pece v provozu, což nebylo pravidlem, protože pece vyžadují překvapivě pravidelnou údržbu.A to zvláště v případě takovýchto obrovských počtů těl, jelikož pece pro takovýto extrémní provoz, nebyly nikdy navrženy.Jelikož se tedy údajně plynovalo prakticky téměř každý den a to od rána do večera, jinak by do konce války nebylo současně možno dosáhnou oněch požadovaných astronomických počtů zabitých Židů, s kterými operuje dnešní holohoaxová literatura, vyvstal by závažný problém s jejich spalováním.Dostávame se tak k zcela absurdní disproporci cca 3 000 těl/hodina, jak uvádí “svědek” v dopise, versus realita, která omezovala  kapacitu krematoria na cca 120 těl/den, nebo 6 těl/hodina, jelikož pece mohly pracovat pouze 20 hodin denně.Krematorium, by tak nebylo schopno spálit oněch 3 000 těl, což měla být údajně zhruba hodinová produkce jedné komory (podle svědků a holokaustové literatury jich bylo víc), ani za celý týden, i kdyby se v pecích spalovalo bez přestávky, což bylo ovšem technicky nemožné.Podle “svědectví” Elieho Wiesela a Primo Leviho, pak v srpnu 44, prý bylo zabito za jediný den 24 000 osob. Tyto jednoduché počty, tak tato “svědectví” opět odkazují pouze do říše bajek.

Jednoznačný závěr tedy je, že holokaust, by mohl fungovat pouze ve světě, kde neplatí fyzikální zákony, v reálném světě pak všechny popisované údajné holokaustové události, velmi záhy tvrdě a nekompromisně narazí na fyzikální bariéry.Dopis je tak prokazateně plný nesmyslů, či spíše lží, a jediné co dokazuje je skutečnost, že autor nikdy žádnou plynovou komoru pro usmrcování osob neviděl a ani nemohl.Holohoaxová loby ovšem dobře ví, že čtenáři mainstreamu spolknou každý nesmysl a proto se tyto přihlouplé texty, mohou stále objevovat.

Svědci z Osvětimi: hráli jsme v orchestru, sbírali bylinky na čaj, a SS s námi hráli fotbal

Přestože z německých koncetračních táborů, se zachovalo něco kolem 50 000 svědeckých výpovědí, mainstreamová média sloužící holohoaxové loby, do omrzení citují pouze ta zjevně vylhaná, pro jejichž podporu, neexistují žádné důkazy.Svědectví, ve kterých se uvádí něco jiného, než že v mnoha těchto táborech docházelo k masovému vraždění, jsou pak pochopitelně cíleně tajena, jelikož by snadno rozbila holohoaxový mýtus.S internetem se ovšem mnoho mění, jelikož ho nelze tak snadho cenzurovat jako stará masmédia  a tyto pro demokraturu nepohodlné skutečnosti, se tak dostávají z archivů, kde měly zůstat na věky, na světlo světa.

Podle výpovědí svědků v tomto videu, kteří v německých koncentračních táborech pobývali, mezi běžné aktivity patřilo hraní v táborovém orchestru, návštěvy kina a divadla, či knihovny a táborová správa SS, dokonce pořádala ještě v roce 1944 pro vězně fotbalový turnaj.Součástí tábora byla samozřejmě i nemocnice, ze které se zachovalo obrovské množství záznamů o provedených ošetřeních, včetně těch z Osvětimi a nechyběla ani sauna a plavecký bazén.Součástí byla rovněž kantýna, kde byl možný nákup zboží, za táborové peníze, která vydávala rovněž táborová správa SS.

Jelikož stav tábora Osvětim, tak jak se zachoval po “osvobození” Rudou armádou, sotva připomínal něco jako vyhlazovací tábor, kde měly být vražděny každý den tisíce osob, bylo nutno “plynovou komoru” teprve vybudovat.To že byly úpravy provedeny až po válce, potvrdili  na kameru i někteří průvodci, včetně samotného ředitele památníku.Najivním návštěvníkům, dobře zpracovaným mainstreamovou propagandou, je tak podvodně předváděná pouze dokonale zfalšovaná “historie” a stavby vydávané za plynové komory, nemají s realitou let 42-45 nic společného.

Přestože nestraníme žádným svědkům, jelikož všechny svědecké výpovědi jsou z mnoha důvodů často prokazatelně nespolehlivé a ve vědeckém zkoumání význam mají pouze forenzní důkazy, to že si mainstream vybírá pouze “svědky” vyhovující holohoaxové legendě, kteří mají nahradit důkazní vákum, zatímco tisíce ostatních  výpovědí ignoruje, či spíše přímo tají,  jasně ukazuje, jakou hodnotu mainstreamové zpravodajství má.

Oliver Stone: Hitler byl obětním beránkem, média ovládají Židé

Jak už jsme před nějakou dobou psali, holokaustová bajka získává v poslední době vážné trhliny, jelikož už i významné osobnosti veřejně vyslovují svoje pochybnosti o tom, jak je mainstreamem líčena historie let 1939-45, nebo alespoň kritizují inkviziční paragrafy, na základě kterých, jsou holokaustoví heretici odsuzováni.Zatímco veřejně neznámé jedince tak není problém onálepkovat jako antisemity a zastrašit, případně je poslat na pár let do kriminálu, u významných osobností už je to trochu problém a navíc přílišnou medializací těchto případů, by si holohoaxová lobby a její poskoci z mainstreamových novin a televizí spíše uškodili, jelikož by mnoho lidí, mohlo začít ještě přemýšlet.A tak mainstream toto Stoneovo vyjádření, až na nějakou tu vyjímku, raději nepřipomíná.

Toto Stoneovo prohlášení, samozřejně vyvolalo spoustu negativních ohlasů, protože potrefená husa spolehlivě zakejhá a jeho tvrzení, byla mainstreamem okamžitě onálepkovaná – jak jinak, jako konspirační teorie, což je spolehlivá metoda, jak někoho nepohodlného dehonestovat, a současně tak tato média potvrdila, kdo je vlastně řídí.Nicméně dnes v době internetu, už není zase takový problém, si dohledat relevantní informace, a ověřit si tak, jestli se skutečně jedná o konspiraci, jak hlásá závislý mainstream, a nebo o realitu.

Co se tedy týká tvrzení, že americkou mediální scénu ovládají Židé, není o tom žádného sporu, jelikož vlastníci mediálních konglomerátů, se dají snadno dohledat.Asi největším z nich Walt Disney Company, ovládá Michael Eisner, tedy Žid.Židé ovládají rovněž naprostou většinu všech významnějších novin, časopisů i televizních společností, včetně CBS, NBC, ABC, FOX, CNN, přestože Židé v americké společnosti, mají pouze 2% zastoupení.Oliver Stone, tedy vůbec nepřeháněl, když tvrdil, že média manipulují Židé, když překrucují dějiny období druhé světové války a jeho tvrzení se naprosto kryjí s realitou.Nacistické Německo, jak Stone naznačil, pak bylo v čele s Hitlerem obviněno z vraždění Židů, aby vítězné lichvářské mocnosti zakryly, jak fungovala nacistická společnost bez lichvářů, což je nutné pochopitelně tajit i dnes.

Pokud by snad někdo myslel, že tento židovský mediální vliv v USA a nejen tam, je otázkou teprve nedávné doby, tak by byl na velkém omylu.Židé ovládali světový tisk, jak v USA, tak v Evropě, už počátkem 20. století.Jako důkaz toho, že tomu tak skutečně bylo, tady můžeme citovat samotného Masaryka, který byl s vlivnými Židy celý život zadobře.Masaryk pak ve svých pamětech, o tom píše naprosto otevřeně, nicméně z mainstreamu se o tom pochopitelně nic nedozvíte, jelikož pro demokraturu nepohodlné části Masarykových pamětí, jsou z oficiálních zdrojů dokonale vyretušovány, nicméně nás zachraňuje opět internet.A tak se můžeme v jeho pamětech dočíst, že:

“Všude v dohodových zemích měli Židé velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily.”

“Vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat. Žid na příklad je členem nejvyššího soudu: Brandeis, původem z Čech; toho jsem získal pro nás, má velký vliv na Wilsona osobně.”

Takže jak Masaryk referuje, už ve dvacátých letech 20. století, byl vliv Židů na sdělovací prostředky značný, a to v době, kdy neexistovala televize a i filmový průmysl byl teprve v počátcích.Oproti Masarykovým časům, je tak dnes vliv židovských kruhů ve sdělovacích prostředcích, mnohonásobně větší než jen značný.

Je tedy nade vše zjevné, že Židé jak před sto lety, tak dnes, měli a mají obrovský vliv v médiích a zoufalý mainstream se tuto skutečnsot může snažit překrucovat jak chce, kdo není negramotný, nebo úplný hlupák, těžko dnes  těmto vyčpělým médiím patřícím do propadliště dějin, ještě sedne na lep.Oliver Stone, se však  nemíní spokojit pouze s těmito prohlášeními, ale chystá se natočit celý dokumet o manipulaci těchto médií a překrucování historie, takže se dá čekat, že bude ještě veselo a bude zajímavé sledovat, jak se budou mainstreamové žumpy podporující výhradně vylhanou historii, z této pro ně prekérní situace vykrucovat.

Za popírání holohoaxu, holohoaxová turistika

Jelikož bývalý belgický poslanec Laurent Louis, se prohřešil proti takzvanému holokaustu tím, že ho zpochybňoval, byl “potrestán” belgickým soudem tak, že musí v následujících letech, navštívit pět bývalých nacistických koncentrační táborů a sepsat o tom svoje dojmy.A protože zpochybňování svatého holohoaxu, je v mnoha státech Evropy trestné, jelikož dogma, které by jinak kritickému hodnocení nebylo schopno samo odolat, musí být chráněno inkvizičním zákonem, soudy jsou nuceny ho trestat.V tomto případě, ale soudce zřejmě není úplný hlupák, ani zkorumpované hovado, a má i smysl pro humor, takže uložil “trest”, který nutně povede ještě k větším pochybnostem.Soudce belgického soudu, tak pro holohoaxovou loby vykonal současně ukázkovou medvědí službu, protože čím víc se s lejnem maže, tím víc smrdí.

Laurent Louis se kokrétně prohřešil proti svatému holohoaxu tím, že na svém blogu napsal, že „holokaust vymysleli a financovali průkopníci sionismu”, což je snadno prokazatelný fakt, jelikož sionisti o holokaustu 6 000 000 Židů ve svých článcích psali, už počátkem 20. století, kdy si ještě sotva patnáctiletý Adlolf Hitler hrál s ostatními kluky na indiány a údajný organizátor holokaustu Reinhard Heydrich, se v té době právě narodil.Podle profesora politologie Davida Sinardeta, je pak Laurent Louis obecně považován za šaška (do očí bijící ad hominem), nicméně je na rozdíl od pana profesora gramotný a odmítá tak věřit, holohoaxovým blábolům.

Pochopitelně mainstreamová média, pohotově na tento případ naroubovala antisemitismus, protože kdo v demokratuře zpochybňuje holohoaxové pohádky Elieho Wiesela a dalších rádoby očitých svědků, musí jím nutně být, takže tu opět máme staré dobré nálepkování a průhledné logické klamy, bez kterých se holohoaxová agitka samozřejmě neobejde už proto, že díky mnoho desítek let trvající masáži především v televizi, je většina populace na ně vycvičena, jako oni Pavlovovi psi, a spolehlivě tak začne slintat.

Bude tedy zajímavé sledovat, jaké hlášení Laurent Louis z osvětimského památníku a od jinud soudu podá, jelikož se zjevně nejedná o hlupáka a jistě tak ví, že to co se v Osvětimi najivním návštěvníkům předvádí, jako původní materiály a stavby, je ve skutečnosti nakašírováno až po válce a s válečnou realitou nemá nic společného, což na kameru potvrdili jak někteří  průvodci, tak samotný ředitel památníku.Celý areál tábora, ovšem není veřejnosti přístupný, protože některé opravdové dobové reálie, jako třeba plavecký bazén, by mohly idýlku údajně vyhlazovacího tábora, poněkud narušit.

Represálie v Lidicích, byly provedeny v rámci mezinárodního práva

Rok 2017, je smutným 75. výročím teroristického útoku, na Reinharda Heydricha.Tento čin, pak podle mezinárodních konvencí platných v té době, a vlastně i dnes, spadá do oblasti terorismu.Pokud má snad někdo pochybnosti o pojmu terorista, má v tomuto tématu  k dispozici bohatou literaturu, která popisuje jedince, kterého tak lze definovat.Především tedy útočí bez jakéhokoliv označení – tedy nejspíše v civilu, a do posledného okamžiku, skrývá zbraně, tedy jedná zákeřně.V tom se tedy zásadně odlišuje od ozbrojených složek, které vždy nosí pravidelnou uniformu s insigniemi a nosí zbraně viditelně.Pokud tomu tak není, nezvtahovaly se tak na tyto osoby, které by tyto základní podmínky nesplňovaly, Ženevské konvence.Co se pak týká osob, postižených následně po atentátu, nejednalo se z nacistické strany o  žádnou mstu, natož pak trest, či dokonce masakr, jak je většinou zdrojů prezentováno, nýbrž o represálie.Represálie, a stejně tak jejich rozsah, pak nebyly zavedeny nacistickou mocí, nýbrž už dávno před rokem 1939, byly běžnou součástí válečných konfliktů a byly v souladu s mezinárodními dohodami.

Ženevská úmluva z roku 1929 o zacházení s zajatci, pak represálie zakazovala pouze vůči válečným zajatcům, represálie proti civilistům během války, byly zakázány až v Ženevské úmluvě z roku 1949, tedy čtyři roky po konci druhé světové války.Pokud se pak podíváme do doby před lety 1939 – 45, nebyly represálie prováděné na zajatcích, či rukojmích žádnou vyjímkou a byly běžné u všech válčících stran.Tak například generál Sherman, nechal popravit 54 zajatců, jako odvetu za zabití svých 27 vojáků, tedy za každého dva.Ruský velitel Thessaly, nechal během rusko – turecké války v roce 1877, popravit obyvatele těch domů, z kterých se střílelo na ruské vojáky.Během druhé světové války, pak Montgomery po dobytí Benghází, nechal v důsledku mnoha nastražených pastí, zastřelit za každého zabitého britského vojáka, rovnou deset Italů.24. dubna 1945, Francouzi po zavraždění svého vojáka, nechali zastřelit v Reutlingen čtyři německé vězně.V Leutkirchenu bylo 28. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud Němec zastřelí Francouze, nebo dojde k jakémukoliv jinému incidentu, bude zapáleno 5 domů a zastřeleno 100 Němců.V Markdorfu, pak byli za jednoho zastřeleného francouzského vojáka, popraveni čtyři němečtí civilisté.V Salgau bylo 27. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud bude zabit nebo i jen zraněn francouzský voják, bude zastřeleno 20 rukojmí a vypálena příslušná městská čtvrť.

Ještě 1. července 1945, tedy dávno po ukončení bojů, spojenci vydali v Berlíně prohlášení, že každý, kdo podnikne útok na příslušníka okupačního vojska, nebo držitele veřejné funkce, strhne s sebou do propasti 50 bývalých členů nacistické strany.Budou zbaveni života zároveň se životem atentátníka či žháře.V 50. letech, tedy už po zákazu represálií vůči civilistům Ženevskou úmluvou z roku 1949, přesto francouzské jednotky dál v Indočíně represálie proti civilními obyvatelstvu prováděly.Podle výpovědí francouzských vojáků, k incidentům jako Oradour ve válečné Francii, kdy byly popraveni civilisti za zavraždění německého důstojníka bandity, tam docházelo téměř každý týden.V případě útoku teroristů na Reinharda Heydricha a následných represálií, se tak z německé strany nejednalo o nic mimořádného, co by se nějak odlišovalo od toho, co praktikovali spojenci.Německý přístup byl počtem popravených naopak spíše mírnější už vzhledem k tomu, že Heydrich byl vysoký důstojník a současně zastával nejvyšší policejní a politické funkce, navíc byl útok systematicky plánován a zákeřně proveden.Zvláště pak když přihlédneme k faktu, že Montgomery neváhal zastřelit za jednoho zabitého řadového britského vojáka, hned deset nepřátel.Přestože jsou spojenecké represálie prováděné na Němcích a jejich spojencích v letech 39 – 45 důsledně tajeny, a současně německé represálie stále přípomínány a zveličovány, přesto se občas stane, že cenzuře něco unikne a noviny přinesou objektivní informace.A tak například německé noviny Paderborner Zeitung ze  4. dubna 1992 psaly o tom, jak se Američané pomstili za smrt generála Maurice Roseho, zabitého přitom v regulérním boji, tedy nikoliv bandity, a popravili v následných represálijích, 110 nezůčastněných německých mužů.

Přestože tedy represálie prokazatelně prováděly všechny strany konfliktu a  nejednalo se v jejich případě v období let 1939 – 45 o nic, co by porušovalo mezinárodní úmluvy, byl nezanedbatelný počet německých vojáků i politiků, za ně po skončení konfliktu souzen a odsouzen.Už během posledních let války a především pak v roce 45 a letech následujíchích, tak byly narychlo vytvořeny zákony, které represálie zpětně kriminalizovaly.Tyto zákony byly samozřejmě namířeny pouze proti německé straně, z řad spojenců, nikdo nikdy za provádění represálií obviněn, natož odsouzen nebyl.Tyto zákony byly tedy aplikovány retroaktivně, což je nepřípustné, jelikož  zákon nepůsobí zpětně a retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku.Jedinou vyjímkou pro uplatnění právní retroaktivity  je situace, kdy byl uzákoněn takový právní řád, který legalizoval zločiny.To ovšem není případ represálijí, které nijak neporušovaly mezinárodní dohody a tyto mezinárodní dohody navíc pocházely z doby, kdy nacistický režim nebyl ještě u moci, takže je nijak nemohl ve svůj prospěch ovlivnit.Je tedy evidentní, že poválečné procesy vedené proti německým politikům a vojákům za smyšlené válečné zločiny, byly cíleně a dlouhodobě plánovány, a že jejich cílem nebylo potrestat údajné válečné zločince, ale především poškodit v očích světa, celý německý národ.

Jak se Hitlerovo Německo (ne)připravovalo na válku

V období výročí konce druhé světové války, dochází naprosto pravidelně k masivnímu šíření lživých tvrzení o tom, jak se mělo nacistické Německo připravovat na válku, což nakonec koncem třicátých let a následně počátkem let čtyřicátých, mělo údajně realizovat tím, že podle trapného klišé, rozpoutalo druhou světovou válku.Už jen toto tvrzení, by ovšem vzhledem k tomu, že Hitler, jako údajný diktátor, který se jím měl stát už v lednu 1933 a který měl být lačný po válce s okolními státy, současně zavedl brannou povinnost pro Němce až s dvouletým zpožděním, tedy až v roce 1935, mělo být krajně podezřelé.V důsledku toho, pak Německo mělo v roce 39, sotva čtyři vycvičené ročníky (vzhledem k absenci všech zbraní v důsledku omezení Versailské smlouvy ovšem jen papírově), zatímco ostatní mocnosti jich měly minimálně dvacet a  pochopitelně je nic v oblasti výzbroje neomezovalo.Opožděné zavedení branné povinnosti je ovšem  tím nejmenším, co současně s ostatními skutečnostmi jasně dokazuje, že Hitler se rozhodně nepřipravoval na útočnou válku, ale naopak dělal vše pro to, aby se válce vyhnul a že současně jeho prioritou nebyly přípravy na válku, ale naopak aktivity, které jednoznačně podporovaly, nikoliv politiku válečnou, nýbrž politiku mírovou.

Německo němělo žádnou politiku budování armády

Navzdory tvrzením mainstreamu, nemělo nacistické Německo celá třicátá léta a dokonce ještě na počátku let čtyřicátých, žádnou cílenou zbrojní politiku, která by zajistila vybudování adekvátní všestraně vyzbrojené armády, která by byla vzhledem k reálné síle okolních států, schopná alespoň papírově uspět.Je to opravdu vzhledem k bombastickým tvrzením dnešních historiků trapné, ale Německo pod Hitlerovým vedením, nic takového nemělo a ani žádnými zbraněmi s vyjímkou letectva, které  bylo ovšem pro ofenzivní nasazení naprosto nevhodné, ani nedisponovalo, jak si také ukážeme.Proto prvním ministrem Říšského ministerstva výzbroje a válečné produkce, nebyl jmenovám  Fritz Todt s předstihem několika let, tedy někdy v polovině třicátých let, jak by se pro přípravu války slušelo už vzhledem k tomu, že Německo nemělo ještě dlouho  po nástupu Hitlera ani jeden tank, ba ani jedno válečné letadlo, ale až v druhé polovině března 1940, tedy v době, kdy už bylo Německo více jak půl roku ve válce.Hitler tedy zjevně ještě minimálně počátkem roku 40 jaksi doufal, že se stávající situace nějak urovná a že k válce se západními spojenci nakonec nedojde.Teprve na jaře 1940, po opakovaných a ze strany spojenců odmítnutých nabídkách míru dospěl k přesvědčení, že se Německo válce nevyhne a začal podle toho jednat, což ovšem jasně ukazuje na zjevnou improvizaci, a současně jednoznačně vyvrací bajku o plánované přípravě na jakýkoliv větší válečný konflikt, minimálně do roku 1940, tedy do doby, kdy  Německo už bylo ve válce jak s Francií, tak Velkou Británií, kterou mu obě země v září 39 vyhlásily.

Dálnice vs železnice

Výmarská republika zdědila po císařském Německu velmi hustou železniční síť, která byla během let 1914 – 18, masivně využívána pro dopravu vojáků, zbraní a válečného materiálu na všechna bojiště první světové války, ať už to byla bojistě na západě či na východě.Železnice tak byla pro vedení války naprosto nezbytná a nebylo možno ji nijak nahradit, což platí víceméně i dnes.Za vybudování takto husté sítě německých železnic, pak nesl odpovědnost především německý generál Alfred von Schlieffen (1833 – 1913), který vypracoval plán mobilizace, kde železnice hrála nezastupitelnou roli.Schlieffen už tak tehdy správně rozpoznal, že rychlost mobilizace bude závislá na správně vybudované železniční infrastruktuře.Během 20. let v Německu, bylo mnoho tratí, které umožnily v roce 1914 rychlou mobilizaci a v dalších válečných letech dopravu vojska a materiálu, postupně rušeno a byly vytvořeny plány na vybudování moderní sítě dálnic pro automobily.

Po nástupu Adolfa Hitlera, se tato politika budování dálnic, nijak oproti období Výmarské republiky nezměnila, jelikož Hitler jako automobilový nadšenec, budování dálnic velmi podporoval.Německé železniční tratě, tak pokud nebyly dále rušeny, nebyly nově budovány, jelikož jednoznačnou přednost dostaly právě dálnice, v kterých Hitler viděl oproti vlakům budoucnost.To je ovšem v zásadním rozporu s oficiální bajkou o přípravě Německa na válku, jelikož dálnice jsou pro rychlou a masovou přepravu vojsk a materiálu prakticky nepoužitelné a navíc dálnice které Hitler vybudoval vedly současně “špatným” válečným směrem, a spojovaly tak především velká německá města, respektive končily daleko od hranic.Dálniční mosty pak nebyly schopny unést těžší vojenskou techniku, což využití síťě dálnic pro vojenské účely zcela znemožňovalo.Do začátku války tak bylo vybudováno 2 000 km dálnic, po nichž se prohánělo 300 000 lidových VW, které se rovněž do začátku války prodaly.Německo tak bylo v období vlády nacismu světovou automobilovou velmocí a v budování dálnic se pak pokračovalo i na nově získaných územích včetně protektorátu, což jasně dokazuje, že Hitler ještě bezprostředně před vypuknutím války, prosazoval mírové projekty.Tyto stále na mnohých místech stojící důkazy mírové Hitlerovy výstavby, přivádí některé historiky k nepříčetnosti, jelikož nedokáží nijak vysvětlit, proč Hitler, který se prý připravoval na napadení Francie, Británie a Ruska, investoval obrovské množství materiálu a pracovních sil, do výstavby dálnic pro přepravu vojenské techniky nepoužitelných, navíc zcela opačným směrem.

Nepřipravenost železniční přepravy na válku, především pak v Rusku, opět jasně dokazuje, že se s přípravou útoku na Rusko začalo nahonem v důsledku hrozící bolševické invaze a především se improvizovalo.Německá armáda tak neměla vlaky připravené na jiný rozchod kolejí, a do ruských podmínek byly německé lokomotivy nepoužitelné, takže se terprve po začátku tažení, musely navrhnout a vyrobit stroje nové.Přímo legrační je pak “vysvětlení” některých historiků, že prý Němci o odlišných rozchodech kolejí v Rusku nevěděli.Němci si tak podle nich ani po několika letech, kdy probíhala prostřednictvím železnice čilá výměna materiálu a surovin mezi Ruskem a Německem nevšimli, že ruské vlaky mají odlišný rozchod než ty německé.Skutečné vysvětlení je takové, že Němci prostě neměli čas se včas připravit a nikdy válku proti Rusku dlouhodobě nepřipravovali.Jediným “důkazem” pro to, že se Hitler chystal napadnout Rusko, tak zůstávají vágní vývody v jeho knize Mein Kampf, kterou sepsal jako bezvýznamný bavorský zkrachovalý politik v kriminále, počátkem dvacátých let.Přestože tak  Hitlerova slovní ekvilibristika z Mein Kampf, nemá s jeho politikou jako německého kancléře nic společného, současní “historici” se jí drží jako lejno košile, protože žádný relevantní argument, který by prokazoval, že se Hitler nějak připravoval na útočnou válku, kromě stupidních bajek prostě nemají.

Německé letectvo

Luftwaffe je často prezentována, jako důkaz německé přípravy na útočnou válku, jelikož v roce 1939, byla poměrně dobře vyzbrojena, za což byl odpovědný především Hermann Göring, který byl sám bývalý vyníkající letec a stíhací eso s 22 sestřely.Luftwaffe byla a je tak stále považována za smrtící a ve své době neporazitelnou sílu, což je ovšem v rozporu s fiaskem, kterým skončila bitva o Británii a které dokazuje, že přestože Charles Lindbergh o ní prohlásil, že je neporazitelná, zjevně porazitelná byla.Lindberghovo prohlášení bylo pak šířeno především Němci, i když nejen jimi, kteří tak chtěli potenciální protivníky odstrašit, jelikož si zjevně někteří z nich moc dobře uvědomovali (obzvláště Galland, měl o schopnostech stíhacího letectva vzhledem k ovládnutí kanálu  La Manche silné pochybnosti), že k Lindberghem deklarované neporazitelnosti, má ve skutečnosti hodně daleko.

Páteř německého stíhacího letectva tvořil od počátku konfliktu, až do jeho pro Německo neslavného konce v roce 1945 Bf-109, z dílen Messerschmittu.Jednalo se bezpochyby o nebezpečnou stíhačku, což dokazuje i fakt, že dva němečtí piloti, na ní dosáhli více jak 300 sestřelů.Nicméně konstrukce pocházela z ploviny 30. let a v roce 40 už pomalu oproti svým protivníkům zastarával, především co se týka komfortu pilotáže a možnosti orientace, v důsledku mizerného výhledu.Bf-109 pak byl v důsledku doletu naprosto nevhodný i pro boj v relativně blízké Británii, jelikož mu po přeletu kanálu, zbývalo palivo jen na několik málo minut boje, čehož britští piloti náležitě využívali.V ruských zimních podmínkách měl jeho řadový dvanáctiválec vážné problémy se startem, takže bylo nutno pod ním udržovat přes noc oheň.V afrických podmínkách se zase kriticky přehříval a byl citlivý na jemný pouštní písek.Jeho tvrdý a úzký podvozek měl problémy při přistání na nekvalitních letištích, kterých byla v Rusku i Africe naprostá většina, na což mnoho méně zkušených pilotů doplatilo.Jednoznačný zavěr tedy je, že Bf-109 nebyl nikdy určen pro boj dále od hranic Německa a nebyl v takových podmínkách ani testován.Už v Bitvě o Británii pak zaostával za britskými stroji jak výkonem, tak výzbrojí, takže Adolf Galland Göringovi jednou odsekl, že pokud má Británii v letecké bitvě porazit, bude potřebovat Spitfiry.Ty pochopitelně nedostal, takže němečtí piloti museli na konkurenceshopnější stíhačku čekat až do září 41, kdy se na bojiště konečně dostal Fw-190, což bylo dva roky po začátku války.Je tedy zřejmé, že Německo mělo k dispozici letoun schopný beze zbytku plnit požadované úkoly moderního boje a bez obav se postavit soupeřům, až po dvou letech bojů, a který byl současně schopen bez větších problémů narozdíl od nevhodného Bf-109, obstát i v náročných klimatických podmínkách mimo střední Evropu.

Německé bombardovací letectvo je pak úkázkou toho, že Německo s žádnou ofenzivní válkou nikdy nepočítalo.Luftwaffe totiž narozdíl od všech svých  protivníků, až do konce války nedisponovala žádným strategickým čtyřmotorovým bombardérem  (kromě několika málo kusů), zatímco všichni nepřátelé Německa, je vyráběli už před rokem 1940, a zjevně moc dobře věděli, že je v budoucnu v tisícových počtech použijí k totální destrukci Německa.A bez bombardérů s dlouhým doletem, se moderní válka úspěšně vede dost špatně.Německé dvoumotorové bombardéry, tak nebyly schopné dosáhnout ani vzdálenější cíle na Britských ostrovech za předpokladu, že se chtěly vrátit zpět na kontinent, takže protivník pohotově přesunul veškerou strategickou výrobu, mimo jejich dosah.Rovněž jejich nosnost byla nízká, takže na nějaké vážnější škody, které by protivníka srazily na kolena, mohli ve velení zapomenout.Německé bombardovací letectvo tak bylo zjevně zamýšleno pouze jako podpora pozemních jednotek a v bitvě o Británii a zvláště pak v Rusku, bylo odsouzeno pouze k zoufalé improvizaci.

V souvislosti s německým bombardovacím letectvem, nelze samozřejmě nezmínit Ju-87 Stuka, který se stal symbolem německého Blitzkriegu.Přestože se jednalo o výborný střemhlavý bombardér, na kterém Hans Ulrich Rudel zničil velkou většinu ze svých 512 tanků, vzhledem ke svým slabým výkonům a mizerné obraně, mohl efektivně operovat pouze ve stavu vzdušné nadvlády.To se v Polsku, kde se Stuka proslavila, dalo vzhledem k slabému polskému letectvu poměrně snadno zajistit.Ve Francii se situace opakovala navzdory francouzské převaze v důsledku totálního chaosu, který vznikl ve francouzském velení ve chvíli, kdy německé pancéřové hroty, začaly úspěšně pronikat “neprostupnými” Ardenami, kde je francouzští obránci ani ve snu nečekali, a bylo tak zřejmé, že s Francií to vypadá bledě.V počátcích ruského tažení, si pak piloti Stuk vychutnávali absolutní svobodu na sovětském nebi, jelikož během pár dní, sovětské letectvo přestalo prakticky existovat, když bylo z velké části zničeno na zemi na letištích, jen pár kilometrů od německých hranic, kde se připravovalo na útok na západní Evropu, takže jeho likvidace se pro německé piloty přímo nabízela.Naopak v bitvě o Británii, kde se vzdušná německá nadvláda ani nad kanálem nikdy nepodařila zajistit, zažívaly Stuky horké chvilky a zaznamenaly při náletech nad Britské ostrovy katastrofální ztráty.Je tedy zjevné, že význam Stuk se silně přeceňuje a za to že mohly často uspět, nenesly zásluhu ani tak jejich výkony, ale především hrubé chyby nepřítele, díky kterým je na nepřátelské obloze prakticky nic neohrožovalo.

Pancéřové jednotky

Pokud lze Luftwaffe označit jako nevhodnou i pro válku proti blízké Británii, německé tankové jednotky lze označit rovnou jako nepoužitelné pro válku s kterýmkoliv potenciálním nepřítelem Německa ve stavu, v jakém byly na počátku války v roce 39 a jestě v polovině roku 42.Jedinou vyjímkou z pravidla bylo Polsko, které nedisponovalo dostatečným počtem protitankových zbraní.Přestože  bylo do počátku války vyrobeno kolem 2 000 kusů jak PzKpfw I, tak i PzKpfw II, v obou případech se nemohly s nepřátelskou konkurencí rovnat a byly vhodné pouze jako demonstrace síly při vojenských přehlídkách.PzKpfw I tak nebyl vyzbrojen ani kanonem, pouze dvěma kulomety a měl tak slabé pancéřování, že za jistých okolností byla posádka ohrožena i palbou z pěchotních zbraní.PzKpfw II na tom byl o něco lépe, byl už vybavem 20 mm kanonem, který by se ovšem spíše hodil do stíhaček, než pro použití v tanku.Pokud se tak tyto tanky setkaly na bojištích ve Španělsku (1936-39) se sovětkým T-26 vyráběným už od roku 1931, který byl vybaven 45 mm kanonem, jednalo se o jednoznačnou záležitost a podobně by dopadlo setkání s britskými a francouzskými tanky té doby.Přestože si tak německé velení nemohlo dělat po těchto zkušenostech ze španělské války o kvalitách těchto tanků velké iluze, přesto byly ještě po 22. červnu 1941 při tažení v Rusku, běžnou výzbrojí německých jednotek, takže je na místě si položit otázku, jak se asi Německo připravovalo napadnout Rusko, které v té době už disponovalo mimořádnými T 34, které měly rovnou 76 mm kanon a nesrovnatelně lepší pancéřování.Pravda, byly tady ještě novější PzKpfw III s 37 mm, později vzhledem k jeho neúčinosti 50 mm kanonem, těch ale mělo Německo při tažení do Polska pouze asi 200 kusů, při tažení do Francie pak jich byl stále takový nedostatek, že Německo muselo pro toto tažení použít třetinu tanků českých, jinak by se ani nemohlo uskutečnit.V Rusku pak tyto tanky totálně selhávaly v bojích s T-34, které je jak výzbrojí, tak pancéřováním jasně převyšovaly.Rovněž PzKpfw IV, který měl sice 75 mm, nikoliv ovšem vysokorychlostní kanon, nebyl schopen ruské tanky, nijak vážněji ohrozit.

Přestože se i s touto nedostatečnou výzbrojí dařilo velmi rychle pronikat hluboko na sovětské území, bylo jasné, že to tak dlouho nepůjde, jelikož se Rudá armáda, která se celé roky připravovala na všechno možné jen ne na obranu, pomalu začínala vzpamatovávat z šoku a byla velmi rychle ze závodů odsunutých daleko na východ, mimo dosah německého letectva, dovybavována novou moderní výzbrojí, které ta německá nemohla konkurovat.Požadavek tak byl jasný, němečtí tankisté potřebovali tanky, které by byly  schopné, se  těm ruským alepoň vyrovnat.Reakcí německého průmyslu na toto zoufalé volání, se v roce 42, tedy rok po začátku války v Rusku, a téměř 3 roky od začátku všech bojů, stal střední tank Panther, s 75 mm kanonem, který se už sovětským tankům mohl směle postavit a kterých bylo celkem vyrobeno 6 000 kusů.Nicméně ještě v polovině roku 43, bylo těchto strojů k dispozici pouze 340 a byly ve významnějších počtech nasazeny až v bitvě u Kurska, nicméně stále se potýkaly s mnohými technickými potížemi, které způsobilo jejich uspěchané nasazení.

V podstatě stejnou historii pak má nasazení prvního německého těžkého tanku Tiger s 88 mm kanonem, který přestože se v propagandistický dílech objevuje v obrovských počtech, bylo jich vyrobeno pouze kolem 1 300 kusů, takže setkat se s ním na 2 000 km dlouhé ruské frontě, byla spíše rarita.Nehledě k tomu, že i západní fronta měla na tento tank požadavky, nicméně při vylodění spojenců v Normadii, tam měla německá armáda k dispozici celé čtyři kusy Panzerkampfwagen VI Tiger.Při ofenzivě v ardenách, už to bylo lepší a bylo zde nasazeno dokonce 35 těchto tanků.Tato skutečnost tak odhaluje naprostou bajkovitost oficiálního výkladu bojů druhé světové války.Rovněž v případě tankové zbraně, tak nelze ani náhodou mluvit o tom, zě se Německo na válku připravovalo, jelikož ještě v roce 1943, nemělo zdaleka dostatek tanků, schopných těm ruským konkurovat.Německému průmyslu, který obdržel zadání na výrobu těchto zbraní až někdy v roce 41, kdy bylo jasné, co ruská strana chystá a jak je vyzbrojena, pak trvalo minimálně další rok, než dokázal alespoň s ruskými zbraněmi srovnat krok.To samozřejmě nepřekvapí vzhledem k faktu, že bolševické Rusko, mnohem lépe vyzbrojené tanky vyrábělo z nějakých důvodů v obrovských počtech už počátkem 30. let a jejich výrobu plánovalo ještě mnohem dříve, kdy nacisté ještě ani nebyli u moci, natož aby Německo vlastnilo byť jen jediný tank.Takže běžná “argumentace” mainstreamových historiků, že Rusko zbrojilo, protože se obávalo Německa, je směšná.

Na Hitlera (ne)pracovala celá Evropa

Toto klišé přichází na řadu vždy, když zastáncům bajky o válcechtivém Německu dojdou všechny jejich pseudoargumenty a má tak “vysvětlit”, německé úspěchy během války.Na vycvičené posluchače a čtenáře mainstreamu ovšem paradoxně překvapivě často zabírá, jelikož se každý ve škole učil, že Hitler okupoval celou Evropu a ta pro něj vyráběla.Tak se nyní podíváme, jaká byla realita.Přestože Německo produkovalo dvojnásobek surového železa než Rusko té doby, což je taky oblíbený pseudoargument, který má dokazovat, že se Německo masivně vyzbrojovalo, na válečné produkci se to ovšem přliš neprojevilo.A tak v roce 41 činila produkce německých tanků asi 300 kusů měsíčně, a až v roce 44 se zvýšila na 1500.Moderní zbraně se totiž narozdíl od zbraní doby železné nevyrábí z surového železa a navíc jsou potřeba pro jejich výrobu specielní provozy, dostatek barevných kovů pro legování oceli, které Německo ani do konce války nemělo v dostatečném počtu, jinak by zřejmě válku vyhrálo.Tyto provozy se tak nenacházely v dostatečném počtu ani v Německu, natož aby se ve významějších počtech nacházely ve státech pod jeho kontrolou.

Navíc Británie jako součást Evropy, nebyla nikdy pod německou kontrolou, nebyla ani nijak vážně ohoržena jeho letectvem, v důsledku jeho velmi omezeného dosahu.Rovněž Švédsko a Švýcarsko, Německu nic nedávalo, ale pouze prodávalo.V Itálii pak Hitler získal jen zdroj problémů a se Španělskem to bylo podobně.Tvrzení, že celá Evropa vyráběla pro Německo je tak naprostý nesmysl a především lež, jelikož přestože Německo na územích pod svou kontrolou získalo nesporně jisté výrobní kapacity, tyto byly pro výrobu moderních těžkých zbraní a letadel, které byly pro úspěch na frontě klíčové nepoužitelné a bylo nutné je přebudovat, což se nikdy zcela, především v důsledku masivního bombardování nepodařilo.Je tedy sice faktem, že mnohé české zbrojovky dodávaly Německu dostatek určitých součástek, nicméně konečný produkt nebylo možno v důsledku nedostatku klíčových surovin a materialů produkovat v dostatečných počtech.A tak například v důsledku nedostatku provozů pro výrobu hliníku, bylo nutno některé díly letadel vyrábět ze dřeva.Současně pak s dalšími územními zisky, získalo Německo především mnoho problémů jak je zabezpečit, jelikož tato území nutně vázala nezanedbatelné vojenské zdroje, natož aby z nich Německo získalo nějaký významný benefit pro vedení války.

A co vyráběli ruští bolševici?

Jelikož výroba nebyla v bolševickém Rusku, vzhledem k možnosti odsunout výrobní závody mimo velmi omezený  dosah Luftwaffe daleko na východ, dlouhodobě omezena, během několika málo měsíců, tak  byla díky takřka nadlidskému úsilí, na které pochopitelně dohlížela sovětská tajná policie, opět obnovena.A tak tanků T 34, které “měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem” a kterých byl oproti konkurenčnímu Pantheru (6000 ks 1942-45) vyroben minimálně pětinásobek do konce konfliktu.Co se pak týká těžkých tanků, jen verze Kv-1, bylo vyrobeno od roku 38, kdy Německo nemělo nic, než lehké tančíky, více než 5 000 ks (Tiger asi 1 300ks + několik málo set kusů König Tiger) a to nemluvíme o dalších těžkých tancích.Bolševické Rusko, tak německou produkci i v tomto směru, překonávalo mnohonásobně a tyto tanky byly navrhovány a vyráběny už v době, kdy Německo žádným, ani vzdáleně podobným tankem nedisponovalo, respektive nemělo k dispozici prakticky žádnou ani vzdáleně adekvání konkurenci.

Kam se ty všechny skvělé sovětské tanky poděly?

Ačkoliv ztrátu sovětského letectva v prvních týdnech tažení, už oficiální historiografie “vysvětlila” zákeřným úderem nacistů na sovětská letiště (proč byla tak blízko německé hranice, že je doletem velmi omezená Luftwaffe mohla zasáhnout, už ovšem nikdo nevysvětluje) v případě tankových katastrofálních ztrát, žádné “vysvětlení” neexistuje.Vlastně ano, všechny tyto tisíce tanků, utrpěly poruchu, takže se staly nebojeschopné a posádky je musely opustit.Vzhledem k tomu, že palebná síla sovětských tanků, převyšovala tu německou naprosto jednoznačně, je opravdu otázkou, jakou poruchu by všechny tyto tanky musely utrpět, aby musely být opuštěny a zanechány na pospas nepříteli.A vzhledem k tomu, že Němci pohotově z těchto kořistných tanků budovali vlastní divize, které během krátké doby nasazovali do bojů (aniž by disponovali náhradními díly), je to zjevně jen hloupá výmluva, která má skrýt skutěčnost, že tyto tanky, byly prostě v důsledku totálního chaosu, bez boje a bez zjevné příčiny opuštěny.Koneckonců, tyto ztráty naprosto korespondují se “ztrátami” pěchotních zbraní, kterých bylo přes 6 000 000 a které zjevně rovněž poruchami netrpěly, jelikož je německá strana, s povděkem zařadila do vlastní výzbroje.

Závěr

Závěr je otevřený všem schopným číst a kriticky hodnotit nesmysly, které servíruje mainstreamová produkce, kopírujíce bolševicko-putinovskou bajku, o zákeřném německém útoku.Pokud se Německo připravovalo nějak významně na válku, bylo to až nejdřívě počátkem roku 41, kdy bylo zjevné, že hrozba z východu je reálná.Do té doby, a vlastně ještě dlouho potom, nedisponovalo ani vzdáleně zbraněmi, kterými by mohlo současné protivníky ohrozit, o početní převaze ani nemluvě.Německé úspěchy v prvních letech konfliktu, tak padají na bedra mimořádně schopných německých velitelů, vojáků a současně i Hitlera, bez kterého by žádná operace nemohla být uskutečněna, a neschopnosti nepřátel, reagovat na nové vojenské strategie.V případě Ruska, je pak za německý počáteční úspěch, odpovědný především chaos, který vznikl v důsledku přípravy na ofenzivu, nikoliv defenzivu.Na druhou stranu fiasko v bitvě o Británii ukazuje, že ani mimořádné schopnosti jak letců, tak velení, nedokážou nahradit materiální nedostatečnost.