Represálie v Lidicích, byly provedeny v rámci mezinárodního práva

Rok 2017, je smutným 75. výročím teroristického útoku, na Reinharda Heydricha.Tento čin, pak podle mezinárodních konvencí platných v té době, a vlastně i dnes, spadá do oblasti terorismu.Pokud má snad někdo pochybnosti o pojmu terorista, má v tomuto tématu  k dispozici bohatou literaturu, která popisuje jedince, kterého tak lze definovat.Především tedy útočí bez jakéhokoliv označení – tedy nejspíše v civilu, a do posledného okamžiku, skrývá zbraně, tedy jedná zákeřně.V tom se tedy zásadně odlišuje od ozbrojených složek, které vždy nosí pravidelnou uniformu s insigniemi a nosí zbraně viditelně.Pokud tomu tak není, nezvtahovaly se tak na tyto osoby, které by tyto základní podmínky nesplňovaly, Ženevské konvence.Co se pak týká osob, postižených následně po atentátu, nejednalo se z nacistické strany o  žádnou mstu, natož pak trest, či dokonce masakr, jak je většinou zdrojů prezentováno, nýbrž o represálie.Represálie, a stejně tak jejich rozsah, pak nebyly zavedeny nacistickou mocí, nýbrž už dávno před rokem 1939, byly běžnou součástí válečných konfliktů a byly v souladu s mezinárodními dohodami.

Ženevská úmluva z roku 1929 o zacházení s zajatci, pak represálie zakazovala pouze vůči válečným zajatcům, represálie proti civilistům během války, byly zakázány až v Ženevské úmluvě z roku 1949, tedy čtyři roky po konci druhé světové války.Pokud se pak podíváme do doby před lety 1939 – 45, nebyly represálie prováděné na zajatcích, či rukojmích žádnou vyjímkou a byly běžné u všech válčících stran.Tak například generál Sherman, nechal popravit 54 zajatců, jako odvetu za zabití svých 27 vojáků, tedy za každého dva.Ruský velitel Thessaly, nechal během rusko – turecké války v roce 1877, popravit obyvatele těch domů, z kterých se střílelo na ruské vojáky.Během druhé světové války, pak Montgomery po dobytí Benghází, nechal v důsledku mnoha nastražených pastí, zastřelit za každého zabitého britského vojáka, rovnou deset Italů.24. dubna 1945, Francouzi po zavraždění svého vojáka, nechali zastřelit v Reutlingen čtyři německé vězně.V Leutkirchenu bylo 28. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud Němec zastřelí Francouze, nebo dojde k jakémukoliv jinému incidentu, bude zapáleno 5 domů a zastřeleno 100 Němců.V Markdorfu, pak byli za jednoho zastřeleného francouzského vojáka, popraveni čtyři němečtí civilisté.V Salgau bylo 27. dubna 1945 vyhlášeno, že pokud bude zabit nebo i jen zraněn francouzský voják, bude zastřeleno 20 rukojmí a vypálena příslušná městská čtvrť.

Ještě 1. července 1945, tedy dávno po ukončení bojů, spojenci vydali v Berlíně prohlášení, že každý, kdo podnikne útok na příslušníka okupačního vojska, nebo držitele veřejné funkce, strhne s sebou do propasti 50 bývalých členů nacistické strany.Budou zbaveni života zároveň se životem atentátníka či žháře.V 50. letech, tedy už po zákazu represálií vůči civilistům Ženevskou úmluvou z roku 1949, přesto francouzské jednotky dál v Indočíně represálie proti civilními obyvatelstvu prováděly.Podle výpovědí francouzských vojáků, k incidentům jako Oradour ve válečné Francii, kdy byly popraveni civilisti za zavraždění německého důstojníka bandity, tam docházelo téměř každý týden.V případě útoku teroristů na Reinharda Heydricha a následných represálií, se tak z německé strany nejednalo o nic mimořádného, co by se nějak odlišovalo od toho, co praktikovali spojenci.Německý přístup byl počtem popravených naopak spíše mírnější už vzhledem k tomu, že Heydrich byl vysoký důstojník a současně zastával nejvyšší policejní a politické funkce, navíc byl útok systematicky plánován a zákeřně proveden.Zvláště pak když přihlédneme k faktu, že Montgomery neváhal zastřelit za jednoho zabitého řadového britského vojáka, hned deset nepřátel.Přestože jsou spojenecké represálie prováděné na Němcích a jejich spojencích v letech 39 – 45 důsledně tajeny, a současně německé represálie stále přípomínány a zveličovány, přesto se občas stane, že cenzuře něco unikne a noviny přinesou objektivní informace.A tak například německé noviny Paderborner Zeitung ze  4. dubna 1992 psaly o tom, jak se Američané pomstili za smrt generála Maurice Roseho, zabitého přitom v regulérním boji, tedy nikoliv bandity, a popravili v následných represálijích, 110 nezůčastněných německých mužů.

Přestože tedy represálie prokazatelně prováděly všechny strany konfliktu a  nejednalo se v jejich případě v období let 1939 – 45 o nic, co by porušovalo mezinárodní úmluvy, byl nezanedbatelný počet německých vojáků i politiků, za ně po skončení konfliktu souzen a odsouzen.Už během posledních let války a především pak v roce 45 a letech následujíchích, tak byly narychlo vytvořeny zákony, které represálie zpětně kriminalizovaly.Tyto zákony byly samozřejmě namířeny pouze proti německé straně, z řad spojenců, nikdo nikdy za provádění represálií obviněn, natož odsouzen nebyl.Tyto zákony byly tedy aplikovány retroaktivně, což je nepřípustné, jelikož  zákon nepůsobí zpětně a retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku.Jedinou vyjímkou pro uplatnění právní retroaktivity  je situace, kdy byl uzákoněn takový právní řád, který legalizoval zločiny.To ovšem není případ represálijí, které nijak neporušovaly mezinárodní dohody a tyto mezinárodní dohody navíc pocházely z doby, kdy nacistický režim nebyl ještě u moci, takže je nijak nemohl ve svůj prospěch ovlivnit.Je tedy evidentní, že poválečné procesy vedené proti německým politikům a vojákům za smyšlené válečné zločiny, byly cíleně a dlouhodobě plánovány, a že jejich cílem nebylo potrestat údajné válečné zločince, ale především poškodit v očích světa, celý německý národ.

Advertisements

Proč se demokratury bojí svastiky

Už dlouho klesající počty takzvaných extremistických činů, které ovšem ve skutečnosti nikdy neexistovaly jinde než na papíře, nutí policejní stát, disponující obludnými více jak 40 000 policajty, vytvářet další kauzy s rádoby extrémistickým podtextem.A tak je tento evergreen opět zpět, tentokrát si prý přebujelý policejní aparát mohl udělat další zářez v boji s “extremismem”, když se mu podařilo odhalit “neonacistu”, který vyráběl nášivky se svastikami i dalšími runami a následně je prodával, což je pro demokraturu činnost mimořádně nebezpečná, jelikož narušuje vylhaná dogmata, na kterých demokratura stojí.

svastV dnešních dnech, kdy se do Evropy valí každým dnem stovky islamistů, vyznávající pro evropskou kulturu a hodnoty vůbec, otevřeně nepřátelskou ideologii jakou Islám je, je opravdu bizarní, že se policejní složky věnují přednostně pátrání po těch, kteří vyrábí nášivky se svastikami a dalšími podobnými tradičními symboly, které se všude ve světě užívají tisíce let a ve většině světa je tomu tak i dnes.A tak například v buddhismu, hinduismu i v džinismu, je svastika mnohoznačným symbolem, obecně chápaným jako symbol štěstí, nicméně podobně je, nebo byla vnímána mnoha dalšími kulturami, včetně těch které již zanikly, během celé lidské historie.Pouze několik málo bizarních režimů v dnešní Evropě, má ze svastiky panickou hrůzu a veřejné nošení tohoto symbolu štěstí, se v těchto demokraturách trestá i mnohaletým kriminálem.

Demokratury pochopitelně mají pro to, proč symbol hákového kříže zakazují a trestají, pohotové “vysvětlení”, které  je ovšem kompletně vylhané.Nacisté, tedy respektive Hitler, prý svastiku zneužili ke svým dobyvačným cílům, prostřednictvím vedení agresivní války.Toto tvrzení pak má dokazovat směšná legenda o agresivním, rasistickém nacististickém Německu, které prý rozpoutalo druhou světovou válku, přestože skutečnost byla přesně opačná a které má původ u norimberského tribunálu.Cílem tohoto loutkového tribunálu, který více než cokoliv jiného, připomínal stalinistické procesy, pak nebylo odsoudit skutečné viníky, ale pouze najít obětní beránky a vytvořit především alternativní historii a agresivní spojenecké plány tak na dlouhá desetiletí zakamuflovat.Nacismus tedy rozhodně nebyla žádná agresivní ideologie a cílem nacismu bylo především udržení míru v Evropě a svastika tak byla v souvislosti s nacismem, především symbolem boje za svobodu, jak proti agresivním západním mocnostem, jejichž cílem bylo zničení německé ekonomické síly, tak proti ruskému bolševismu, usilujícímu o okupaci rovnou celé Evropy.

Hitler tedy svastiku nijak nezneužil, ani nepošpinil, naopak vedl politiku, která  nikdy nebyla v rozporu s tím, co svastika už dlouhá tisíciletí symbolizuje.Svastika je tak dnes nepohodlná jen těm, kteří usilují o manipulaci historické skutečnosti a to co svastika symbolizuje, je těmto zločincům v čele evropských demokratur trnem v oku, jelikož jejich politika, je narozdíl od nacismu postavena pouze na vylhaných dogmatech a vybájené “historii”.

Veřejnoprávní média už připravují půdu ministerstvu pravdy

Ve čtvrtek ve Dvaceti minutách Radiožurnálu, byl dán prostor koordinátorce Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (ministerstvo pravdy) Evě Romancovové, aby mohla veřejnosti vysvětlit, jak bude toto centrum pracovat a jak se chce s takzvanými dezinformacemi, které se šíří prostřednictvím internetu vyrovnat.Na tom samozřejmě nevidíme nic špatného, pokud by ovšem moderátorka Radiožurnálu, nekladla paní koordinátorce silně sugestivní otázky, které už samy o sobě manipulují posluchačovým myšlením žádáným směrem, ať už je odpověď na ně jakákoliv.

trust-govNení to samozřejmě nic zas příliš nového, jelikož televizní, a jak vidno už i rozhlasové moderátorky, nejsou ve skutečnosti žádné moderátorky, ale velmi dobře vyškolené manipulátorky, obratně využívající všemožné logické klamy, tak aby posluchače, či diváky, kteří nejsou ve své většině schopni tyto manipulace postřehnout, ovlinily bez ohledu na to, co tázaná osoba odpoví.Pokud pak tato osoba stojí na stejné názorové straně, jako v tomto případě paní koordinátorka, odpovídá se jí velmi snadno, pokud je pak osobou nějaký názorový oponent, je těmito otázkami zahnán do rohu, pokud se ovšem nejedná o velmi dobře připraveného diskutéra, který se současně vyzná v těchto manipulačních technikách a dokáže je odhalit.

Manipulátorka Radiožurnálu, se tak během celého pořadu, snaží sytematicky svými otázkami posluchačům sugerovat, že česká veřejnost je náchylná dezinformacím věřit a pochopitelně současně jasně naznačuje, že jsou to ty “dezinformace”, přicházející z alternativních zdrojů, respektive z těch zdrojů, které nemá vládnoucí demokratura pod palcem.Jedná se tak o velmi rafinovanou techniku, jak v méně kriticky myslících jedincích, kterých je většina, vyvolat přesvědčení, že všechny tyto zdroje jsou apriori nedůvěryhodné, zatímco mainstreamová média jsou ztělesněním objektivity. Paní Romancovová se tomuto tvrzení pochopitelně příliš nebrání a ochotně přitakává, že tomu tak opravdu je.Samozřejmě to, že tvrzení, že česká veřejnost je k jakýmkoliv dezinformacím náchylnější, než veřejnost v jiných zemích, nelze podpořit žádnými důkazy, což paní koordinátorka paradoxně připouští, jí nebrání, ho prezentovat jako fakt.

Celá tato zjevně dobře nacvičená šaráda, vydávající předpoklady vycucané z prstu za fakta, má pak především za cíl, u posluchačů odůvodnit existenci tohoto nově založeného ministerstva pravdy, které více než co jiného, připomíná Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny, jen s tím rozdílem, že Don Quijot neměl v zádech restriktivní složky se silovým ministerstvem, jakým MV je a pro které bude tento orgán sbírat jen tak mimochodem informace, o nekalých aktivitách, ohrožujících sluníčková dogmata.Ministerstvo pravdy, pokud by mu pak vůbec šlo o dezinformace, by se mělo zaměřit především na závislý mainstream, který je  manipulacemi a deziformacemi přímo zamořen, což ukázkově dokladuje i tento  manipulační pořad Radiožurnálu.

Ministerstvo pravdy zahájilo prvním dnem nového roku činnost

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, kterému se zaslouženě s notnou dávkou ironie začalo všeobecně říkat “ministerstvo pravdy”, zahájilo prvním dnem tohoto roku svou pochybnou aktivitu.Jeho náplní má být mimo jiné analyzování takzvaných dezinformačních kampaní, fake news a hoaxů, které bude uvádět na “pravou” míru, prostřednictvím sociálních sítí, konkrétně prostřednictvím účtu na Twitteru.

truthPoněkud komicky ovšem působobí, že už vzniklo na sociálních sítích několik falešných účtů tohoto úřadu, jejichž autoři už začali s rozborem takzvaných fake news sami, takže momentálně si sotva je někdo jistý, který je vlastně ten “pravý”  účet ministerstva pravdy (ne že by na tom nějak záleželo), a to navzdory tomu, že MV na svém údajně “pravém” účtu na Twitteru uvádí, že právě tento je pravý, jelikož údajně falešné účty označují tento údajně pravý účet rovněž za falešný.Je tedy evidentní, že soudruzi z ministerstva vnitra, prostředí internetu silně podcenili, respektive vůbec nepochopili.

Pokud pomineme tuto humornou epizodu, která spuštění ministerstva pravdy provází, pozadí této bizarní aktivity už tak vesele nepůsobí.Cílem této instituce není totiž ve skutečnosti nic jiného, než prosazování jen té jediné správné “pravdy” a potlačování všeho ostatního, co se vládnoucí garnituře, zrovna nehodí do krámu.Jedná se tak o ryzí inkvizici, kdy nepohodlné infomace jsou potlačovány a jejich šiřitelé v případě dopadení perzekuováni prostřednictvím gumových paragrafů (1), (2), které si pro tento účel inkviziční demokratura vytvořila.

Na webu ministerstva pravdy se nás sice snaží přesvědčit, že tento orgán, nebude orgánem činným v trestním řízení, což se jeví jako realná praxe, ovšem sotva se dá pochybovat o tom, že v případě ztotožnění autora tzv. fake news, nebude váhat jeho totožnost těmto orgánům předat (potvrzeno zde).Centrum prý ani nebude vnucovat lidem pravdu, což zní docela podivně, protože pokud nebude lidem vnucovat pravdu, dá se poměrně snadno domyslet, že bude lidem vnucovat předepsaná dogmata, což nás ovšem nepřekvapuje, jelikož s šířením vyčpělých dogmat, má demokratura bohaté zkušenosti.Naprosto komicky pak působí tvrzení, že centrum nebude mít „tlačítko na vypínání internetu“, ani nebude z internetu odstraňovat žádný obsah (docela by nás zajímalo, jak by si odstranění obsahu z hostingu někde v USA na MV představovali, nebo na jakém principu funguje ono tlačítko pro vypnutí internetu), což nám definitivně potvrzuje, že ti co stojí v pozadí této aktivity, jsou co se týká povědomí o fungování internetu naprosto mimo a je opravdu s podivem, že se takoví omezení jedinci, mohou vůbec na MV dostat do takto vysokých pozic.

Celkově tak lze pouze konstatovat, že se jedná o další zoufalou aktivitu, ne nepodobnou aktivitě pana Smatany, kterou chtěl veřejnost taky ochránit před údajně škodlivým vlivem určitých informací, jen tentokrát posvěcenou a provozovanou státem, kterou z daní budou muset platit ti, kteří o toto vymývání mozků sotva stojí.

Desetitisíce policajtů v ulicích nestačí, je nutno mít pod kontrolou i internet

Jak už jsme zde psali, demokratura připravuje nový špiclovací zákon (1),(2), díky kterému bude moci i bez povolení soudu, sledovat veškerou komunikaci na síti.A jak se zdá, tomuto zákonu už nestojí prakticky nic v cestě, jelikož  v parlamentu, který ovládá politická garnitura usilující o vytoření vzorového policejního státu, zatím nenarazil na větší odpor.

spyJelikož je chystaný zákon opět velmi vágní, což jak víme, je samozřejmě pro demokraturu výhoda, nikoliv nedostatek, bude moci být současně s tím, že restriktivní složky nebudou potřebovat k špiclování povolení soudu, použit velmi elasticky a jak se zrovna bude komu hodit.Fízlové tak od zákonodárců dostanou v podstatě bianco šek na špiclování kohokoliv a v jakémkoliv rozsahu, bez jakékoliv kontroly a pochopitelně bez toho, že by za tuto činnost, někdo nesl odpovědnost.

V praxi to pak bude znamenat, že policejní stát bude mít pravomoc kontrolovat veškerou komunikaci, včetně mailů, přístupů na sociální sítě i kterýkoliv web.Nejde ovšem jen o pouhé sledování, které se provádí již dnes, zákon rozvědce umožní do sítě internetových providerů instalovat vlastní aktivní prvky (má jít o technologii používanou i NSA, od firmy Oracle), přes které veškerý provoz poteče, prostřednictvím kterých, bude docházet rovnou k analýze, tedy čtení obsahu dané komunikace a demokratura tak tímto bude nehorázně porušovat listovní tajemství.Jedná se tedy nade vší pochybnost o brutální zásah do soukromí prakticky každého uživatele internetu, jelikož obsah jeho komunikace, bude znám institucím, které nebudou prakticky pod žádnou kontrolou, která by jim zamezila tyto informace zneužít.A na sliby o tom, že ke zneužití nedojde, může věřit jen opravdu někdo hodně najivní.

Jelikož tak na zásah někoho, kdo by tento špiclovací zákon poslal k ledu můžeme jen sotva spoléhat, nezbývá, než se špiclování policejním státem pokusit bránit vlastními silami.Ačkoliv žádná ochrana není a nebude stoprocentní, existují přesto možnosti, jak svoje data ochránit před tím, aby do nich policejní stát strkal svůj zvědavý rypák a minimálně tak policejnímu státu jeho snahu o čtení cizí komunikace zkomplikovat.Především základní podmínkou je, používat nějakou VPN, či proxy, která znemožní odhalit z jaké destinace se ke konkrétnímu webu, nebo službě připojujete.Současně je nutné pro komunikaci, u které nechcete, aby si ji někdo četl bez vašeho vědomí, používat šifrované spojení, tedy https, které ovšem při použití této technologie nemusí být dostatečné.Na škodu proto není, citlivé soubory přikládané k mailu rovnou ještě  zašifrovat nějakým šifrovacím SW, nebo použít steganografii, která se bude do budoucna jistě hodit.Současně je nutné přestat používat emailové služby jako seznam a podobně a přejít na službu, která obsah rovnou šifruje, jako je například protonmail a která je především fyzicky mimo dosah této zločinné jurisdikce.

Bez těchto opatření, vůbec nedoporučujeme v budoucnu internet používat, jelikož jak už nám  policejní stát předvedl, je snadné se dostat jen díky krátkému příspěvku na sociální síti, který inkviziční složky vyhodnotí na základě gumových paragrafů jako extremistický do problémů, nebo rovnou do kriminálu, a lze sotva pochybovat o tom, že tímto sběrem získaná data, budou takto zneužita.

Bartoš a Zemánek znovu odsouzeni

Jak se dalo očekávat, soud ve službách demokratury nakonec s pomocí gumových paragrafů, odsoudil Adama B. Bartoše k podmínečnému trestu.Bartoš si totiž společně s Ladislavem Zemánkem dovolil nad hrobem Anežky Hrůzové v Polné zmínit, že židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena, což je prý podle soudu, podněcování k nenávisti.

Národní-demokratéJelikož skutková podstata “trestného činu” podněcování k nenávisti je notně vágní, což je samozřejmě účel, není pro soudce velký problém, podle tohoto paragrafu odsuzovat.To samozřejmě není nic nového, jelikož na základě tohoto gumového paragrafu, už byli oba jednou odsouzeni.Co je ovšem nového, je princip, jakým soudkyně rozsudek odůvodnila.

Nenechte se ovšem mýlit, zdůvodnění neobsahuje žádné důkazy, které by mohly vést k usvědčení, tedy k usvědčení v nepolitickém procesu.Soudkyně si sice zřejmě něco málo nastudovala o období Hilsneriády, takže správně uvedla, že ona  uvedená událost, tedy vražda Anežky Hrůzové, vedla k nenávisti vůči Židům.To ovšem není nic neobvyklého a podobné skutky často vedou k nenávisti vůči nějaké skupině.Například zastřelení černocha policií v USA, vede často k nenávisti právě vůči policii, nevíme ale o případu, kdy by pořádání protipolicejních demonstrací, bylo stíháno jako podněcování k nenávisti.Faktem ovšem je, že v USA podobně gumový paragraf zatím nemají.

Přestože je tedy soudkyni zjevně jasné, že nenávist proti židovskému etniku v době Hilsneriády, vyvolala právě ona vražda, nikoliv jakési navádění, neváhá Bartoše a Zemánka odsoudit za to, že se vyslovili o nutnosti řešení židovské otázky, z čehož prý čiší jasně ono nabádání k nenávisti vůči Židům.Paní soudkyně tak evidentně ve svém rychlokurzu “historie” nestihla prostudovat zdaleka všechny prameny týkající se oblasti řešení židovské otázky, jinak by věděla, že rovnou  s konečným řešením židovské otázky přišli sionisté, v čele se samotným Theodorem Herzlem už koncem 19. století.I kdyby nakonec Bartošovy projevy byly antisemitské (ponechme nyní velkoryse stranou vágní definici antisemitismu), sám Herzl antisemitismus vítal, jelikož vedl k realizaci jeho vysněné představy, kdy se všichni Židé jednou sejdou v hranicích společné židovské domoviny v Palestině.Pokud tedy i sám duchovní otec státu Izrael a Židy dnes téměř uctívaná postava vyslovovala prakticky to stejné co nyní Bartoš, kde je potom problém?

Demokratura a její loutkové soudy soudící na objednávku nemohou pochopitelně připustit, aby byla skutečná historie odhalena a proto inscenují takovéto soudní frašky, určené k likvidaci současné opozice a k zastrašení potencionální opozice budoucí.Lze tedy očekávat, že podobných politických procesů, bude s tím jak evropské demokratury budou ztrácet půdu pod nohama, ještě přibývat.