Nejrozšířenější mýty o eradikaci chorob vakcinací – neštovice

Jak sotva může někdo přehlédnout, v poslední době nabývá na síle mainstreamová agitka mající za cíl, přesvědčit co nejvíce lidí, aby se nechali očkovat proti “nemoci” COVID-19, nebo proti novému coronaviru.Před čím má vakcinace vlastně chránit se paradoxně stále neví, jelikož čemu má očkování bránit, nebylo doposud výrobci vakcín zveřejněno a je otázkou, jestli to vůbec ví samy farmafirmy.

Protože se tedy o vakcínách, které už se navzdory tomu objednávají po desítkách milionech, neví ani to hlavní, tedy před čím mají vlastně chránit, zástupci vakcinační loby, si alespoň vypomáhají desítky let starými očkovacími legendami s prošlou dobou platnosti, podle kterých má očkování zásluhu na eradikaci, tedy vymýcení, mnoha závažných chorob, jako například obrna a záškrt, které v minulosti zabíjeli každoročně tisíce osob.Jak si následně ukážeme, vliv vakcinace na ústup chorob – nikoliv eradikaci, jelikož se za vhodných podmínek stále vrací, nelze statisticky nijak prokázat, naopak lze dokázat to, že tyto choroby začaly ustupovat už dlouho před začátkem očkování.Vakcinační loby, si následně pouze připsala zásluhy za jejich ústup, který ovšem ovlivnily naprosto odlišné faktory.

Jednou z nejoblíbenějších legend je ta o eradikaci neštovic.S pokusy s očkováním proti neštovicím začínali už první “průkopníci” očkování, nicméně nepříliš úspěšně a několik málo naočkovaných osob, které měly to štěstí a neonemocněly a přežily i bez úhony – tedy pokud se ví, dnes farmaloby předkládá jako obrovský triumf této metody a počátek cesty k eradikaci mnoha chorob.Brzo ale bylo zjištěno, že lidé očkovaní sérem vypěstovaným na zvířatech, mohou nadále onemocnět neštovicemi.Po čase rovněž vyšlo najevo, že očkovací látka pěstovaná za účelem očkování neobsahuje ani virus kravských ani lidských neštovic, ale virus dosud neznámý, který se později začal označovat jako „očkovací virus” (Poxvirus vacciniae).Touto látkou, se pak následujících více než 100 let očkovaly všechny děti.Pro Německo pak existuje statistika, podle které od roku 1816 na počet úmrtí následkem neštovic, prováděná očkování neměla žádný vliv.Naopak se přes opakované očkování, objevovaly epidemie neštovic, když se pro ně vyskytly vhodné podmínky.Přesně to se stalo například v letech 1870/71 v době prusko – francouzské války.Nákaza se rozšířila z táborů zajatých Francouzů na německé obyvatelstvo, přestože jak Francouzi, tak Němci byli proti neštovicím opakovaně očkováni.Jeden milion lidí tak onemocněl a 120 tisíc zemřelo.K ústupu došlo až po zrušení táborů, v nichž byly špatné životní podmínky a byly tak ideálním prostředím pro šíření neštovic.

Po této epidemii, bylo zavedeno další očkování, nicméně ani to novým epidemiím v Prusku a v Sasku zabránit nedokázalo.Dr. Jurgens popsal epidemie neštovic u přistěhovalců z Volyně v „Berlínském lékařském týdeníku” Nejdůležitější věta z jeho práce zněla: „Opakuji také, že tak zvané ochranné očkování nemělo při rozšíření onemocnění význam, protože očkované i neočkované děti byly napadeny téměř stejně.”Rovněž během druhé světové války docházelo k epidemiím neštovic.Dr. Schmitz informoval o epidemiích neštovic z roku 1943 u německých vojáků na řecko-tureckém pohraničí a dokázal, že opakovaně očkovaní vojáci onemocněli neštovicemi stejně jako civilní obyvatelstvo.Ve své tehdejší práci „Onemocnění neštovicemi u očkovaných” napsal Schmitz: „U příslušníků Wehrmachtu jsme si mohli všimnout té skutečnosti, že nehledě na očkování přece onemocněli neštovicemi.” Rovněž po skončení války, přestože německá populace byla opakovaně proočkovaná došlo rovnou k jedenácti epidemiím neštovic a neštovice přeskočily podobně jako v letech 1870-71 často i na americké vojáky, kteří byli rovněž očkováni.Vzhledem k tomu, že v poválečném Německu, kde města byla jen hromadou sutin, netekla voda, lidé bydleli na ulici a byl nedostatek potravin a vůbec všeho, to není vůbec nic překvapivého.

Situace jako přes kopírák byla v Británii, kde se očkování stalo povinným v roce 1853, epidemie z let 1857-59 zabila 14 244 lidí, a druhá epidemie z let 1863-65 stála život 20 059 lidí.Podle Sira Johna Simona, lékařského úředníka státní rady: 97,5 procent lidí od 2 do 50 let mělo neštovice nebo bylo očkováno.Přesto v těchto dvou letech  epidemie neštovic 42 tisíc lidí v Anglii a Walesu zabila.Od roku 1898 počet očkovaných klesal i díky zákonu, který umožnil vyjímku, klesal tak ale i počet onemocnění..Dr. Louis Parkes, předseda rady Královského zdravotnického institutu, v roce 1922 prohlásil:“Naše osvobození od neštovic nelze přičítat vakcinaci, ale z velké části za něj vděčíme preventivním opatřením v přístavech, izolování případů v nemocnicích a v krocích, které přinášejí kontrolu nad osobami, které byly vystaveny infekci.”V Itálii, kde proočkovanost dosahovala 98,5%, tedy kolektivní imunita, během které podle dnešních očkovacích odborníků žádné epidemie nehrozí, tomu nebylo jinak.Profesor Charles Rauta  v časopise New York Medical Journal z července 1899 napsal:“Itálie je jedna z nejlépe proočkovaných zemí na světě, ne-li vůbec nejlepší. 20 let do roku 1885 byl náš národ očkován na úroveň 98,5 %. Přesto epidemie neštovic, kterou jsme viděli, byla natolik úděsná, že se jí nic nevyrovná z doby, kdy očkování nebylo uvedeno. V roce 1887 jsme měli přes 16 tisíc mrtvých v důsledku epidemie neštovic, v roce 1888 jsme měli 18 110, a v roce 1889 131 413.”

Podobné zkušenosti měli i Američané na Filipínách, kde chtěli rovněž prostřednictvím vakcinace civilizovat “barbary”.Před převzetím americkou správou do roku 1905, případů úmrtí v důsledku neštovic bylo asi 10%.V roce 1905, v návaznosti na zahájení systematického očkování vynuceného americkou vládou, došlo k epidemii, kdy se počty úmrtní pohybovaly v rozmezí od 25% do 50% v různých částech ostrovů.V letech 1918-1919 s více než 95% naočkované populace (opět byl dosažen očkovací svatý Grál v podobě kolektivní imunity), zažily Filipíny nejhorší epidemii v historii, když úmrtnost dosáhla 65%. Nejvyšší procento úmrtí bylo v hlavním městě Manile, nejdůkladněji proočkovaném místě. Nejnižší procento úmrtí bylo v Mindanao, nejmémě proočkované oblasti z důvodu náboženských předsudků.

Je tedy evidentní, že očkování mohlo vypadat jako přínosné pouze v dobách všeobecného dostatku, kdy byl lidský organismus schopen se s patogeny díky dobré imunitě sám vypořádat.Jakmile se významně situace zhořšila, což se stávalo především v období válečných konfliktů, epidemie neštovic se velmi rychle vracely, navzdory vysoké a opakované proočkovanosti populace.Neštovice, stejně jako mnohé další choroby o kterých si ještě povíme, jsou tak prokazatelně produktem špatných životních podmínek a očkování jim nemůže nijak zabránit.