Co je cílem hradní “child porn gate”?

Mainstreamové zdroje a bohužel nejen ony, v posledních dnech píší až přespříliš, o údajné zkušenosti prezidenta Zemana, s údajně “dětsku pornografií”, kterou měl  před časem učinit na počítači v Lánech.Podle jeho vlastních slov, mu prý jakési dětské porno, kdosi do jeho počítače “nainstaloval”.

Hned v úvodu je nutné především zdůraznit, že prezident Zeman je dlouhodobě v oblasti IT naprostým lajkem a podle slov bývalého šéfa úřadu vlády Karla Březiny, ještě v roce 2001 počítač na stole neměl, a internet používal zprostředkovaně skrze něj, tedy Karla Březinu.Přestože dnes už se pan prezident obejde bez proxy ministra Březiny a internet už používá nezprostředkovaně, jeho vztah k informačním technologiím, se jak je patrné z jeho neobratného vyjadřování, příliš nezměnil.Proto jeho slova o tom, že se vůbec setkal na svém počítači s nějakým skutečným dětským pornem, které mu tam údajně někdo “nainstaloval”, je nutné brát s velkou rezervou.Na základě tohoto víceméně legračního a především pak velmi nepravděpodobného tvrzení, se nakonec rozjelo dokonce i policejní vyšetřování, jehož výsledkem bylo, že prezidentovi nikdo do PC žádné porno nenainstaloval, nýbrž že se k němu jaksi proklikal sám, při prohlížení webu.Tento závěr je ovšem mnohem závažnější, než kdyby mu do PC někdo toto porno skutečně umístil, jelikož to u mnohých může vyvolat představu, že se k tomuto nelegálnímu materiálu, lze poměrně snadno a náhodně dostat, pouhým klikáním na odkazy na webech, s jinak naprosto legálním obsahem.

Realita je ovšem taková, že dostat se ke skutečné dětské pornografii, tedy materiálu, který zobrazuje sexuální praktiky s osobami mladšími 15 let, je prostřednictvím běžně dostupného internetového obsahu, který využívá 99% populace, prakticky nemožné a už vůbec ne náhodným klikáním na odkazy, jak se k němu měl podle vyjádření policie, dostat i prezident Zeman.Tyto materiály tak nelze dohledat prostřednictvím vyhledávačů jako jsou Google, Bing a další, jelikož weby s archivy s tímto materiálem nejsou úmyslně indexovány a jsou součástí takzvaného darknetu, kam  přístup vyžaduje často specifický software, jako například Tor browser, konfiguraci, nebo autorizaci, takže běžný uživatel se k nim náhodně nikdy nemůže dostat.I pro samotné policejní složky, je často obtížné tyto šifrované kanály odhalit, takže představa, že se věci neznalý surfař, náhodně ocitne na webu s tímto materiálem, je naprosto absurdní.Je to asi stejně (ne)možné, jako že se klikáním na odkazy v Google, dostanete na web, kde se nelegálně obchoduje s tvrdými drogami.A ačkoliv tyto weby jak s dětským pornem, tak s dalším kriminálním obsahem nesporně existují v míře vrchovaté, nikdo z našeho okolí včetně nás, kdo se pohybuje po běžném internetu, tuto zkušenost za desítky let ještě nezaznamenal.

Další neméně důležitou a především pak klíčovou otázkou je, co to je vlastně dětská pornografie, respektive, jak se dá na internetu jednoznačně rozpoznat.V praxi poměrně obtížně, přestože se mainstream často snaží evokovat představu, jako v případě organizace Internet Watch Foundation, že jakýkoliv materiál s nahými osobami mladšimi 15 let, například někde na pláži, je dětské porno. Zákon mluví však dosti odlišně, jelikož samotná nahota k označení obsahu jako pornografický nestačí, a dá se tedy vyložit tak, že by v případě dětské pornografie, muselo jít o sexuální praktiky, s osobami mladšími 15 let, případně v sexuálně vyzývavých pozicích.Je tedy jasné, že určit co je a co není dětská pornografie, je takto “na dálku” prostřednictvím internetu prakticky nemožné, protože by to vyžadovalo ztotožnění modelů, kteří v těchto materiálech figurují.Vyjímku tvoří pouze materiály s vyloženě malými dětmi, kterého je ovšem naprosté minimum, největší zájem je o pornografii s “dětmi” kolem 13 let, což je prostřednictvím internetu neprokazatelné, nehledě k faktu, že v mnohých zemích, je sex s “dětmi” této věkové kategorie naprosto legální, takže se o žádné dětské porno nejedná a problém je pouze v lokálních fosilních zákonech.Pokud se pak daný server s tímto materiálem nachází v zemi kde zákon neporušuje, lokální restriktivní složky, se tak můžou třeba stavět na hlavu.Těchto zemí je pak poměrně velké množství především s vysokým počtem obyvatel, takže boj proti takzvané pedofilii, může působit dosti komicky.

Pokud se pak vrátíme k samotné hradní porno kauze, je prakticky jisté, že prezident Zeman narazil ve výsledcích vyhledávání na nějaký web pro dospělé, kde se nacházel odkaz na porno s lolitkami, které vyhlíží klidně na deset let, nicméně je často těmto modelkám i přes 20.A jelikož vypadat mladě ještě není trestné, tyto modelky běžně využívají i evropská pornostudia, aniž by se tím někdo znepokojoval.Vzhledem k Zemanově nepolíbenosti internetovým prostředím tak moc nepřekvapí, že se takto nechal zmást, v případě policie, je ovšem prohlášení, podle kterého se mohl prezident k dětskému pornu proklikat, mimořádně podivné, jelikož se dá pochybovat, že by policie byla v této věci stejně najivní jako pan prezident.Nabízí se tak otázka, kdo a proč má zájem vytvářet dojem, že na běžně dostupném internetu, lze narazit běžným používáním vyhledávačů na dětské porno a především pak, čeho těmito manipulacemi s prezidentem v hlavní roli, chce vlastně dosáhnout.V každém případě to působí tak, že se znovu objevují snahy, kriminalizovat internetové prostředí prostřednictvím údajné dětské pornografie, stejně jako Internet Watch Fundation před lety.

Je Angela Merkel opravdu pološílená?

Jelikož článek o tom, že Angela Merkel žádá migranty neevropských ras, aby se usazovali nejen ve městech, ale i na německém venkově, vyšel na iDnes včera, tedy 1. dubna, působilo to zpočátku, jako aprílový žert.Jelikož tam ovšem tento článek stále je, aniž by byl dodatečně jako vtip označen, nezbývá, než ho brát smrtelně vážně a vzít na vědomí, že v čele Německa, stojí skutečně nesvéprávná osoba, která vede celou Evropu do záhuby.

Představa, že neevropští  imigranti přichází do Evropy pracovat, je tak naprosto odtržená od reality, což dosavadní vývoj jasně potvrzuje a jaký mají tyto neevropské rasy vztah k pravidelnému zaměstnání, dokládají i dlouhodobé studie.A tak například ve Velké Británii, je mezi černými muži ve věkové kategorii 16 – 24 let, padesátiprocentní nězaměstnanost.A jak vtipně poznamenal jeden čtenář na iDnes, imigranti nepříchází do Německa dojit krávy, ale podojit německý sociální systém.Navzdory vysoké kriminalitě imigrantů, kterou budou nově německá média nucena tajit, jelikož je mnohonásobně vyšší, než kriminalita Němců, i navzdory tomu, že imigranti cizích ras prokazatelně netouží, se zapojovat do evropské společnosti, ba právě naopak, Angela Merkel stále praktikuje, svoji pološílenou politiku a mnozí další evropští čelní politici ji v tom podporují.

Nabízí se tedy otázka, zdali minimálně v případě Angely Merkel, nejde o duševní poruchu, která je ve skutečnosti za její politiku zodpovědná.Psychiatr Hans-Joachim Maaz, se pak už dřívě vyslovil vzhledem k jednání německé kancléřky v tom smyslu, že prochází duševním zhroucením a že za její proimigrační politikou, je přehnaný narcismus.To že je Merkel označována jako nejmocnější žena světa, jí podle něj nedovoluje zvládnout kritiku a  je tak náchylná k aroganci, a naprosto tak ztratila kontakt s realitou, je na prahu duševního zhroucení a představuje nebezpečí pro Německo.Merkel tak přes vysokou zločinnost imigrantů a teroristické útoky jimi páchané, trvá na tom, že Němci musí prokázat, „toleranci“ vůči přistěhovalcům, což jasně dokládá, že sotva zcela chápe realitu.

Pokud jsme tedy už před nějakým časem poukazovali, na iracionální chování Angely Merkel i dalších evropských politiků a dávali ho do souvislosti s jistými psychickými patologickými vlivy, nebyli jsme příliš daleko od reality a čas prokázal, že v čele některých významných evropských států, opravdu stojí šílenci.

Zkušenost s Ruskem, Finům brání věřit na pohádky o zlém Německu a sovětské armádě osvoboditelce

Na iDnes před pár dny vyšel článek, podle kterého jsou Finové  vůči takzvané ruské propagandě imunní.Ponechme nyní stranou, co to je ta takzvaná ruská propaganda, jelikož se ze strany závislého mainstreamu jedná především pouze o klišé.Zajímavější bude se podívat na to, co je pravým důvodem toho, že ve Finsku jakákoliv ruská agitka, může uspět jen stěží.

Finsko na rozdíl od velké části Evropy, nemasíruje především svoje občany lživou propagandou o tom, že Rusko bylo v období druhé světové války jakousi obětí Německa a následně že Evropu od nacismu osvobodilo.Finové totiž moc dobře ví, že to bylo přesně naopak a podobné povědomí panuje i v pobaltských republikách, které se rovněž staly obětí ruské agrese.Rusko tak začalo systematický útok na západní Evropu, právě pokusem o okupaci Finska, ve Finsku ovšem tvrdě narazilo a jeho armády tam zaznamenaly významné ztráty.Zimní válka, při které se Finové dokázali  i s materiální pomocí Německa Rusům bránit, je tak ve Finsku všeobecně známá a Finové jsou patřičně hrdí na to, že až na část finského území, které zločinné vítězné mocnosti na konci války ponechaly Rusku, Finsko nebylo nikdy Rusy poraženo, naopak pro ruskou armádu to byla potupa, kterou dodnes ruská propaganda raději nezmiňuje.

Ztráty Rusů ve Finsku tak byly oproti obráncům minimálně pětkrát vyšší, asi 70 tisíc oproti půl milionu na ruské straně.Rusko dále ztratilo  minimálně 600 letadel, obzvláště vysoké byly ztráty obrněné techniky, když Rusko ztratilo 3 500 tanků a obrněných vozidel, což je počet, kterého ani zdaleka nedosahovaly počty celé německé obrněné armády, ještě v létě roku 1941.Ve Finsku se tak pravidelně pořádají oslavy nezávislosti, které mají především připomenout, tuto vybojovanou zimní válku s ruskými vetřelci.Nechybí tam ani svastiky, jako symbol svobody a nezávislosti, pod jejichž prapory, se Evropa ubránila ruskému bolševizmu.

Evropské demokratury, přes tuto zkušenost Finska a pobaltských republik s ruskou rozpínavostí, přesto stále šíří rusko – bolševickou propagandu, podle které bylo tehdejší CCCP, obětí německé agrese.Přitom je dnes jednoznačně prokázáno, že Rusko se  dlouhá léta systematicky připravovalo na okupaci Evropy a nebýt Finska a především pak německého preventivního úderu, těžko si představit moc, která by ruskou, jak početně, tak kvalitativně velmi dobře vybavenou armádu zastavila.Je tedy k smíchu, když  mainstreamové závislé zdroje mluví o tom, že je třeba se ruské propagandě bránit, když tuto vyčpělou rusko – bolševickou propagandu, samy masově pomáhají šířit.Putin, který po vzoru bolševického režimu stále staví Rusko do role oběti Německa a bolševická propaganda je mu velmi blízká, má tak v západních demokraturách významné propagandistické spojence.Ve Finsku ovšem tato propaganda, ať už příchází z východu, či ze západu, nemůže po zkušensotech Finů, nikdy padnout na úrodnou půdu.

Masarykova tajná kariéra

Přestože se dlouho oficiální propaganda nové republiky vzniklé v roce 1918 usilovně snažila vykreslovat jejího prvního presidenta jako vzor ryzího češství, mnohé skutečnosti v Masarykově minulosti a současně také jeho mimořádné schopnosti, kterými oproti jeho dvoum mladším bratrům disponoval, přinutily oficiální historiografii akceptovat realitu a uznat, že Masarykovy kořeny budou sotva ty, které lze vyčísti z matričních záznamů.Přestože to pak vzhledem k prvorepublikové glorifikaci Masarykova češství působí docela trapně, a v době první republiky by to bylo něco neslýchaného, dnes se jako Masarykův biologický otec často uvádní, jeden z jeho největších nepřátel, a to samotný František Josef I., stojící v čele monarchie, která byla největší překážkou vzniku samostatného československého státu, o který Masaryk v pozdějších letech tak horlivě usiloval.

Masarykův původ, který byl vzhledem k češství od počátku velmi pochybný už jen proto, že jeho matka byla Němka Theresia Kropaczek, pocházející ze staré německé rodiny, bylo nutné zachovat alespoň slovanský původ jeho otce, kterým měl být kočí Josef Masárik, původem ze Slovenska.Původ Masarykovy matky, byl paradoxně v jeho době dobře znám, a že byla jeho matka Němka, která neuměla příliš česky, přiznával i sám Masaryk (on sám byl se znalostí češtiny taky dlouho na štíru).Její původ tak není dnes evidentně záměrně zmiňován a oficiální zdroje se tak omezují pouze na konstatování, že Masarykova matka pocházela z výrazně vyššího sociálního prostředí než jeho (oficiální) otec, a její rodné jméno se z nějakých důvodů uvádí v počeštěné formě jako Terezie Kropáčková.Zřejmě tak dnešní historiografii přijde vhodnější, původ matky vzhledem k jejím německým předkům raději nezmiňovat.O to více zarážející ovšem je, že jako biologický otec Masaryka, je dnes prezentovám Habsburg a rovněž Němec, Franz Josef.

Než se dostaneme k tomu, co nám současná oficiální legenda, těmito nepodloženými konstrukcemi chce vlastně skrýt, bude dobré poukázat na některé skutečnosti, které verzi o Franz Josefově otcovství, odhalují jako čirou a za vlasy silně přitaženou fantazii a podle které, má císařovo otcovství dokládat jakýsi údajný zápis v jeho deníku, podle kterého měl císař tuto svou údajnou avantýru vyřešit.Důkazem reálného pozadí pak má být, že se mladý císař v době otěhotnění a následného těhotenství Masarykovy matky, v oblasti Hodonína “často” vyskytoval.Jiné “důkazy” ovšem neexistují, takže celou tuto historii lze označit jako účelovou a kompletně vycucanou z prstu.Rovněž tvrzení, podle kterých Masarykovu strmou kariéru lze připsat císařskému vlivu v pozadí, mohou sotva obstát, jelikož v pozadí stály zcela jiné osoby, než ty z císařského rodu.Ránu z milosti pak císařské legendě zasazuje skutečnost, že Masaryk byl za svou velezrádnou činnost proti monarchii, odsouzen v roce 1915 v nepřítomnosti  k trestu smrti, aniž by Franz Josef proti tomu hnul prstem (zatímco vagabundovi Hilsnerovi milost udělil), a sám Franz Josef, tak poněkud narušuje masarykovsko – habsburskou rodinou idýlku.Paradoxně byl trest smrti pro Masaryka zrušen amnestií, která byla vyhlášena až po smrti Franz Josefa, a to až nástupcem jeho údajného otce, který by Masaryka zrejmě rád viděl na popravišti.

Dále se nemá touto fantasmagorickou legendou z pera mainstreamových historiků smysl zabývat, především pak proto, že vlivy skutečných osob v pozadí Masarykovy strmé kariéry byly mnohem významnější, než ty údajně císařské, a lze je narozdíl od oné pseudoromantické císařské bajky, historicky doložit.A tak Masarykovu kariéru prakticky od jejího počátku, tedy už v dobách, kdy byl ještě studentem, provází vlivy nikoliv císařské, nýbrž židovské, pochopitelně vlivy Židů významných a především pak velmi zámožných.Masaryk se tak mohl už v mládí spoléhat na podporu významné židovské rodiny Redlichů, na jejichž panství Masarykova matka dlouho pracovala, následně pak ve Vídni bankéřské rodiny Schlesingerů, u které působil jako “dvorní” doučovatel, za co pobíral měsíční apanáž ve výši sta zlatých, což byla suma, která násobně převyšovala i tehdejší nadprůměrné příjmy, což Masarykovi už jako studentovi umožňovalo, žít si na velmi vysoké noze.Tato židovská rodina pak také umožnila svému oblíbenci dokonce bydlet v jejich rezidenci, což jasně dokládá, že zde už nešlo jen o jakousi dobročinost.Přestože pak Masaryk nepatřil na studijích sám k premiantům, nikdo z jeho stejně nadaných spolužáků, ani zdaleka takových výhod a protekcí nepožíval.Když se pak Masaryk později ucházel o profesuru na pražské univerzitě, vzhledem k jeho ne zrovna dobré pověsti, byl problém s jeho jmenováním.I toto nakonec zařídili mocní Židé v pozadí, kteří dokázali do té doby odmítavého císaře “přesvědčit”, aby Masaryka profesorem jmenoval.

Rovněž Masarykova politická kariéra, by se bez židovského vlivu sotva obešla.Jelikož ostatní strany nechtěly o Masarykovi ani slyšet, nezbylo, než založit stranu novou, kterou se stala, strana lidová, později realistická.Strana ovšem vůbec nebyla lidová, angažovali se tam především významní Židé, což ji v českých podmínkách spolehlivě zajišťovalo nevolitelnost.Strana tak získala ve své krátké historii ve volbách nejvíce dva mandáty a ten jediný a poslední získal symbolicky právě Masaryk.Pokud se pak v ní angažovaly nežidovské osobnosti, nešetřily na její adresu kritikou.A tak například Albert Pražák se vyslovil, že strana byla na jeho vkus hodně židovská.František Ladislav Riegr byl toho názoru, že strana svou nenávistí ke katolicismu vnáší do národa rozklad, což je vlastností židovskou.Otázkou pak je, jestli vůbec cílem strany byla nějaká skutečná politická činnost, nebo byla spíše založena, jen jako reklama pro Masaryka.Je mimochodem pozoruhodné, jak jsou kritické názory vůči Židům, jinak oslavovaných osobností české politiky a kultury, z oficiální historie vyretušovány.

Pikantní na celé této zmanipulované masarykovské historii je, že ačkoliv dnes, se židovská podpora “tatíčkovi” Masarykovi úzkostlivě tají, sám Masaryk o ní nepokrytě psal ve svých válečných pamětech (Světová revoluce, strana 272, PDF 195) a dokonce tam zdůrazňuje, že obzvláště za jeho “zásluhy” v době hilsneriády, se mu dostalo od židovských kruhů srdečného přijetí dokonce i v Americe:

„Jako všude, také v Americe mě podporovali Židé. A právě v Americe hilsneriáda se mi  teď, abych to tak řekl, vyplatila.Už roku 1907 uspořádali mi v New Yorku Židé ohromnou recepci; tentokrát jsem se osobně sešel s mnohými zástupci, jak směru orthodoxního, tak sionistického.”

Pokud pak tedy pisálci z iDnes píší, že Masaryk za svůj kult nemohl, nelze s nimi než souhlasit, za jeho kult nese odpovědnost především prolhaná oficiální historiografie, která lži a manipulace o Masarykovi šíří plánovitě ještě dnes.Je tedy zřejmé, že se Masaryk rozhodl do Hilsnerova případu vstoupit nikoliv proto, že Hilsnerovo odsouzení bylo pro něj morálně nepřijatelné, jak tvrdí masově šířená legenda, nýbrž z chladné vypočítavosti, jelikož si dokázal správně vykalkulovat, že přes počáteční problémy, které toto jeho angažmá v Hilsnerově případu nutně přinese, v budoucnu bude znamenat značné zůročení.Nezanedbatelnou roli, zde pak jistě hrály i jeho velmi blízké vztahy, které s mnoha Židy dlouhodobě prakticky od mládí udržoval, ač se to snaží maskovat tvrzením, že měl v mládí antisemitské sklony.Rovněž velmi hodnotná z dnešního pohledu, je na stejném místě Masarykova poznámka, že “v Americe mají Židé, jako v Evropě, veliký vliv v žurnalistice”, která legendu o protižidovském štvaní v tehdejším tisku, staví do naprosto absurdního světla, jelikož už v tehdejší Evropě, veškerý významný tisk, patřil právě židovstvu, což taky Masaryk potvrzuje:

„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé  velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo.Já jsem teprve nyní prodal toho Hilsnera.”

I další Masarykovy postřehy jsou z hlediska židovského vlivu pozoruhodné a dnes pochopitelně tajené, jinak by musel být Masaryk dnešním pokryteckým vnímáním považován za antisemitu, případně by se musel přehodnotit i údajný antisemitismus Hitlerův, který říkal to stejné co Masaryk, tedy poukazoval na nepoměrné zastoupení Židů v tisku a finančnictví, a varoval před jejich mocí.To se ovšem do dnes prezentované vylhané pseudohistorie příliš nehodí.A tak ve zprávě ministerské radě  23. prosince 1918, Masaryk referuje za přítomnosti ministrů o tom, že:

“Vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat. Žid na příklad je členem nejvyššího soudu: Brandeis, původem z Čech; toho jsem získal pro nás, má velký vliv na Wilsona osobně.Vůbec jsem se snažil všude získat Židy pro nás a to se mi dost snadno dařilo – hilsneriáda nesla teď ovoce.“

Dnes, kdy je jakákoliv zmínka o vlivu Židů v USA či jinde odbyta frází o konspirační teorii, Masaryk by tedy musel být označen jako konspirátor par excellence, když otevřeně mluví o obrovském vlivu Židů v USA a dokonce se chlubí, že Žid Brandeis původem z Čech, kterého získal pro nás, ovlivňuje rozhodování samotného prezidenta USA, čímž jasně naznačuje, kdo vlastně v USA drží moc v rukách.Je pak nesporné, že tento židovský vliv, se významně podílel na vzniku československého státu, ná úkor států okolních.

Pokud se pak vrátíme znovu k Masarykovu původu, na základě zde uvedených skutečností není rozhodně nepravděpodobné, že Masaryk byl spřízněn s židovskou rodinou Redlichů, která byla  jedním z nejstarších židovských rodů v Hodoníně.V každém případě, je to pravděpodobnější, než že byl spřízněm s Habsburky.Tak či onak, je pozoruhodné, jak se mainstreamové zdroje snaží za každou cenu odvést pozornost od skutečnosti, že Masaryk byl celý svůj život podporovám významnými Židy, aniž by tito k tomu měli kromě toho, že byl Masaryk také jejich krve, jakýkoliv jiný důvod.Sám Masaryk, se pak za židovstvo bil do krve i v situacích, kdy to zdánlivě nedávalo příliš smysl.Celé pozadí Masarykovy kariéry, je pak zjevně pro dnešní demokraturu natolik citlivé, že je nutné ho ještě po téměř sto letech skrývat za přihlouoplé a ničím podložené teorie a vytvářet tak vylhanou “historii”.Jelikož ať byl Masarykovým otcem Žid, nebo Habsburg, nebyl Masaryk “tatíčkem” ani tak národa českého, ale spíše “tatíčkem” národa židovského.

Hilsneriáda a Masarykovo bizarní angažmá

Jelikož se na různých rádoby seriozně a historicky korektně tvářících se webech, mezi které také patří web, honosící se názvem Masarykova společnost, stále objevují dezinformace ohledně Masarykovy úlohy během takzvané Hilsneriády, byl sepsán jako dodatek k tématu Hilsneriády (1), (2), tento kratší doplňující text, který báchorky mající za cíl glorifikaci Masarykovy osoby a propagaci jeho údajně přísně vědeckého přístupu k případu v Polné, uvádí na pravou míru.

ritualDnes nelze zcela po více jak sto letech, s jistotou odhalit skutečné Masarykovy motivy, které ho vedly k tomu, aby se aktivně a svévolně zapojil do “zkoumání” okolností polenského případu, jisté je, že jeho cílem nebylo rozhodně jejich objektivní posouzení, nýbrž snaha řádné vyšetřování svými cílenými manipulacemi negativně ovlivnit, či přímo znemožnit.

Podle dnes šířené legendy, i slov jeho samotného, se Masaryk po počátečním nezájmu o případ v Polné (což je v pozoruhodném rozporu s jeho pozdější hektickou aktivitou), rozhodl aktivně a především veřejně ovlivňovat vyšetřování vraždy v Polné, údajně na žádost jeho bývalého žáka a tehdejšího historika a sociologa Sigmunda Münze, který si stěžoval, na antisemitský postoj českého tisku.Masaryk se tak tedy rozhodl  vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.Toto je velmi důležitý poznatek, jelikož Masaryk později nevystupoval pouze proti  nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, nýbrž se cíleně snažil ovlivnit a především zpochybnit vyšetřování, i celý následný proces s Hilsnerem.Jelikož pak ani v jednom procesu, nebyl Hilsner obviněn a ani následně odsouzen na základě nějakých nesmyslných pověr, či falešného mysticismu, ale na základě výpovědí svědků, nepřímých důkazů a znaleckých posudků, je zřejmé, že Masaryka vedly naprosto odlišné motivy, než údajné vystoupení proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.

Masaryk se tedy rozhodl konat a potom co prý podrobně studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, následně vydal tiskem onu brožuru “Nutnost revidovati process Polenský”, která je dnes mainstreamovými pseudohistoriky označována jako vědecké dílo, které mělo údajně vyvrátit závěry lékařů, kteří provedli pitvu mrtvoly Anežky Hrůzové, i závěry vyšetřovatelů.Hlavním cílem jeho brožury ovšem nebylo bojovat proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, jak hned zpočátku Masaryk deklaroval, ale především zpochybnit závěry pitevního protokolu a dalších posudků, kde ovšem po nějakých pověrách, či mysticismu nebylo ani stopy.To vše s cílem zpochybnit, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly, nýbrž “v obydlí” a tím přenést podezření z Hilsnera, který byl dobře známý, že se v těchto místech pravidelně poflakoval, na blízké příbuzné oběti.

Ke smůle Masaryka, státní zastupitelství distribuci jeho brožury zakázalo a vydané výtisky nechalo zkonfiskovat.Podle legendy, za tímto zákazem měly stát antisemitské síly, ovšem důvod jejího zákazu byl mnohem prozajičtější.Masaryk tímto jejím vydáním otevřeně zasahoval do vyšetřování a dokonce se uchýlil k nelegálním praktikám, když se mu jako neoprávněné osobě, nějakým způsobem podařilo získat předmět doličný, který byl součástí vyšetřování, což bylo hrubé porušení zákona, a čímž se nezapoměl v brožuře chytře pochlubit.Masaryk si tak neměl na co stěžovat, naopak mohl být rád, že neskončil ve vězení, ale byl potrestán pouze nízkou pokutou.To současně dokazuje, že zastupitelství neovládaly žádné antisemitské síly, protože pak by s Masarykem státní zastupitelství jinak zatočilo a je vlastně s podivem, že z této šlamastiky, nakonec tak snadno vyvázl.Masarykova brožura se tak nikdy nedostala do širšího povědomí, a Masaryk se tak díky tomu před celým národem ještě více neznemožnil.

Následně po tom, co byla Masarykova rádoby vědecká brožura zkonfiskována, přijal Masaryk roli oběti, které bylo temnými silami v pozadí údajného protižidovského spiknutí znemožněno, vydáním jeho brožury, podle něj špatně vedené vyšetřování, založené podle něj na rovněž chybných posudcích ovlivnit.Vzhledem k faktu, že se Masaryk hrubě a dokonce protizákoně pletl do práce úřadům, aniž byl o to kýmkoliv z oficiálních míst žádán, zní jeho nářky opravdu komicky.Z jeho reakcí je cítit ukřivděnost, což je zarážející už jen proto, že nedisponoval v oblasti kriminalistiky, ani fyziologie potřebným vzděláním, ani znalostmi, a jak  sám uvádí, musel se v těchto oblastech teprve rychlostudiem dovzdělat.To se mu ovšem, jak dokládá jeho brožura, kterou spíchnul včetně onoho studia za pouhé dva měsíce příliš nepovedlo, nicméně mu to nebránilo v tom, aby v ní jako samouk bez jakékoliv praxe, poučoval vystudované osoby s mnohaletými zkušenostmi v oboru.

Naprosto k neuvěření jsou pak Masarykovy stížnosti, v nichž běduje, že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat, a svou kritiku procesu polenského, se dokonce odvažuje označovat za vědeckou práci.Masaryk se ani nestydí drze připomínat, že se v rámci svého údajného pátrání dokonce vypravil osobně do Polné na místo činu, zapomíná už však dodat, že to bylo až dlouho po sepsání jeho pavědecké brožury a více jak půl roku po vraždě, kdy už byla oběť dávno pohřbena, aniž by ji tedy vůbec kdy viděl, ať už na místě činu, či kdekoliv jinde, nebo alespoň vyslechl některé svědky.Masaryk si přesto dovoluje stěžovat, že mu bylo bráněno v jeho údajně vědecké práci na případu, ve skutečnosti se ovšem o možnost vědecky případ zpracovat připravil sám svým počátečním nezájmem, a začal do něj nezákoně fušovat až v době, kdy byly ostatky oběti dávno v zemi a to navíc pouze doma od psacího stolu, jelikož si zjevně nedostatečně nastudoval, ony kriminalistické postupy.Evidentně si tak pletl, exaktní forenzní kriminalistické metody, s prací romanopisce.

Tímto fiaskem s Masarykovou brožurou, po kterém následovalo její zabavení a trest pro Masaryka, ovšem jeho bizarní role v Hilsneriádě neskončila.Už v roce 1900 Masaryk vydává brožuru druhou, jako reakci na odpověď lékařů, nazvanou tentokrát Význam processu polenského na pověru rituelní.Předně se v ní snažil vysvětlit, jak bylo možné, že soudce zpřístupnil předmět doličný neoprávněným osobám a přišel opravdu s chytrou výmluvou.Podle zákona, je totiž soudce povinen každého přijmout, kdo by vyšetřování mohl nějak objasnit.Otázkou ovšem je, jak by mohl Masarykův přítel dr. Bulova a jeho žena, která kdysi vedla kursy šití, objasnit vyšetřování, když nikdo z nich včetně Masaryka, nebyl vzdělán v kriminalistice, ani nemohli přispět žádným svědectvím.Tato Masarykova argumentace, se tak jeví jako účelová, už vzhledem k tomu, že v první brožuře se o tomto postupu nezmiňuje a ani v soudních spisech o této události není ani zmínka, takže soudce jednal nezákoně, když postupoval neoficiálně.

V tomto novém spisu, ovšem Masaryk znatelně přibrzdil a svoje útoky na lékaře a jejich zprávu přehodnotil.Podle znalce, s kterým se prý radil, pitva nebyla provedena špatně, měla ovšem jisté nedostatky, vzhledem k tomu, že oba lékaři nemají dostatečné zkušenosti v soudním lékařství.To je ovšem významný obrat oproti první brožuře, podle které byla pitevní zpráva vyloženě špatná a podle filmu Zločin v Polné, dokonce naprosto bezcená.Autoři scénáře, se tak s Masarykovým poopraveným názorem, dostávají do zásadního rozporu.Tento obrat je nejspíše důsledkem toho, že si Masaryk později uvědomil, že pokud by se mu přece jen podařilo pitevní zprávu znevěrohodnit, jediným řešením by bylo provést pitvu novou a tedy přikročit k exhumaci těla.Přestože v první brožuře, se Masaryk vyslovuje, že exhumace by v některých věcech mohla přinést světlo, nikdy ani on, ani obhájce Hilsnera o nic takového nežádali.I když by nová pitva exhumovaného těla odhalila nějaké nesrovnalosti, bylo naprosto nepodstatné, jestli řez byl obyčejný, nebo neobyčejný, jak neustále spekuloval Masaryk, jelikož na odsouzení Hilsnera, by to nemělo žádný vliv.Naopak by se Masaryk a ti co ho do případu zatáhli, mohli spíše obávat, že zkušený patolog, by mohl odhalit skutečnosti, které by Masarykovu legendu mohly spíše vyvrátit, proto je celkem pochopitelné, že Masaryk, ani nikdo z těch co stáli v pozadí, po ničem takovém nevolal.

Masaryk se dále opět vrací k tématu místa vraždy a znovu urputně spekuluje, že na místě nálezu k ní dojít nemohlo.Hlavním argumentem má být poloha mrtvoly s ohnutýma nohama, které prý nebylo možno na tomto místě dosáhnout.Největší slabinou jeho “nové” argumentace ovšem opět je, že zatímco k vraždě došlo koncem března, on místo navštívil až v prosinci, kdy bylo po kolena sněhu a na místě se za těch mnoho měsíců mohlo dosti změnit.To Masarykovi ovšem nebrání tvrdit, že smrček, pod kterým tělo leželo a nohy zachyceny v jeho větvoví, prý byl na to aby to bylo možné příliš malý, se slabými větévkami, sotva 1,3 m výšky.Zatímco v případě jeho kritiky, chytá Masaryk každého za slovo a napadá každou dle jeho názoru nelogičnost, v tomto případě výletu do Polné, sám zřejmě nechal logiku doma.Mezi vraždou a jeho návštěvou místa činu uběhlo sedm měsíců, za kterou smrček, který si Masaryk vyhlédl, musel vzhledem k rychlosti růstu smrčiny půl až jeden metr za rok, doznat vyznamné změny.V době vraždy tak smrček mohl být tak poloviční, a těžko si představit, že by někdo tahal tělo pod takový ministromek, když v blízkém okolí se nacházela příhodnější místa pro úkryt.

Rovněž jeho tvrzení, že tělo nebylo ukryto a že bylo dokonce úmyslně vystaveno je nepravdivé, jelikož přes skutečnost, že každý den po pěšině okolo místa nálezu prošlo mnoho lidí, bylo tělo objeveno až při pátrání školními dětmi a potvrzuje to i mnoho svědků, kteří se na místě shromáždili.Stejně tak hypotézy, podle které bylo tělo na místo nálezu dopraveno, se odmítá vzdát.Bylo tak podle něj dopraveno z minimálně 30 minut vzdáleného obydlí, což si ovšem lze sotva představit, vezmeme li v potaz, že s břemenem, které lidské tělo představuje, by  čas přepravy významně narostl.Je tedy pochybné, že by vraha vláčejícího mrtvolu, přitom mimořádně fyzicky vybaveného ??, někdo v těchto frekventovaných místech nespatřil.Masaryk mohl samozřejmě provést rekonstrukci podle jím nastudovaných kriminalistických postupů, nikdy se ovšem o nic takového nepokusil a zůstal u svých oblíbených spekulací od psacího stolu.Druhá brožura přesto, že se Masaryk na její sepsání zjevně mnohem lépe připravil a obohatil ji i mnoha jistě hodnotnými poznatky, je opět plná spekulací a nesmyslů, které ji tak odkazují rovnou do říše bajek.

Přes svou enormní snahu, míří Masaryk svými spekulacemi špatným směrem a je vlastně nejasné, čeho jimi má být vlastně dosaženo.Zvrácení rozsudku nad Hilsnerem však asi sotva, čehož si musel být nesporně vědom, jelikož Hilsner byl odsouzen na základě svědectví, podle kterých byl viděn v lese Březina už v období vraždy M. Klímové a následně mnohokrát znovu, až do objevení už  jen její kostry, stejně tak v období do nálezu těla A. Hrůzové.Dalším nepřímým, ovšem zásadním důkazem proti němu, byly Hilsnerovy zkrvavené kalhoty, které si ovšem tak jak vysvětloval nemohl zakrvácet a navíc snaha je prát a nakonec skrýt.Rovněž Hilsnerova neochota, ztotožnit osoby vzhledem židovského původu, které se podle několika svědectví ve dnech vraždy vyskytovaly v jeho přítomnosti, vedlo k přesvědčení soudců, že má co tajit.Tímto směrem se ovšem Masaryk ve svých spekulacích nepouští, vědom si toho, že tyto skutečnosti nelze zvrátit, a do omrzení tak zabředá do tématu vraždy rituelní, jako by jednal na něčí objednávku.

Celé toto Masarykovo angažmá v polenském případu pak působí tak, že musel v tomto jeho životním období trpět zatemněním mysli, nebo byl k sepsání svého pamfletu někým přinucen, jinak lze sotva přijmout, že někdo jeho inteligence a vzdělání, mohl něco takto ubohého, při plném vědomí a dobrovolně sepsat a dokonce vydat.Nakonec lze s Masarykem souhlasit alespoň v tom, že období Hilsneriády bylo pro něj i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, nicméně vinu za to mohl dávat pouze sám sobě.

Klíčový kompletní dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře

Mainstream dezinformuje o kriminalitě imigrantů ve Švédsku

Jelikož mainstream systematicky lakuje imigraci cizích ras do Evropy na růžovo, bylo by překvapením, pokud by v souvislosti s posledním prohlášením amerického prezidenta Donalda Trumpa udělal vyjímku.Trump se v něm vyjádřil, že imigranti ve Švédsku jsou příčinou vysoké kriminality, na což mainstream okamžitě zareagoval tvrzením, že kriminalita ve Švédsku navzdory zvýšené imigraci, má za poslední roky klesající tendenci, což ovšem podle statistik není tak jednoznačné, protože například počet hlášených znásilnění v roce 2016, oproti roku 2015 stoupl o 13%.

swedencrimeI kdyby tedy celkově kriminalita ve Švédsku klesala, což je sporné, statistiky celkové kriminality, ovšem jaksi nic neříkají o tom, jakou měrou se na celostátní švédské kriminalitě, podílí přistěhovalci z neevropských zemí, respektive přistěhovalci neevropských ras.Rovněž taková statistika nevypovídá nic o tom, jaké kriminality se to které etnikum dopouští, jelikož jak dokládají statistiky z USA, jsou v tomto směru mezi etniky obrovské rozdíly (1), (2), (3).Ze strany mainstreamu, se tak jedná o zjevnou manipulaci.Pokud by pak mainstream chtěl informovat objektivně, musel by přiznat, že vládní strany ve Švédsku, už minimálně deset roků odmítají zveřejnit statistiky o původu kriminality, což znamená, že podíl imigrantů na celkové švédské kriminalitě se cíleně tají.Nicméně nezávislá studie ukázala, že švédské ženy v posledních letech méně vycházejí z domu, z obavy z sexuálního obtěžování, což zřetelně koresponduje s masivním přílivem imigrantů v této dekádě.Přestože tak tlaky na zveřejňování statistik kriminality imigrantů sílí, podle švédských oficiálních míst, by toto zveřejnění nepřispělo k zlepšení situace ve společnosti, což naznačuje, že tyto statistiky nebudou pro přistěhovalce dvakrát lichotivé.

Zatímco nám tedy švédská kriminalita přistěhovalců, zůstává ze strany oficiálních míst utajena, sousední země jako Finsko a Norsko, které jsou švédsku velmi blízké, problémy se zveřejněním kriminality migrantů nemají.V Norsku, které oproti svým sousedům přijalo významně méně imigrantů, je tak podle statistik 9 z 10 pachatelů násilí na dětech imigrantského původu.82 rozsudků z 89 za domácí násilí, které za poslední tři roky vynesl okresní soud v Oslu, pak připadá rovněž na migranty.Podle policejního důstojníka Thomase Utne Pettersena, vzhledem k tomu, jak významný mají imigranti podíl na trestné činnosti v Norsku, je naprosto legitimní být xenofobní.Zpráva vydaná norskou policií z roku 2001 uvádí, že všechny znásilnění v průběhu minulého roku byla spáchána muži nezápadního původu.Všechny nahlášené znásilnění v průběhu posledních 5 let, rovněž spáchali muži  cizího původu. Policejní inspektor Hanne Kristin Rodhe říká, že pachatelé jsou často nezaměstnaní a byli žadateli o azyl v průběhu posledních pěti let.Co se týká nezaměstnanosti imigrantů, situace ve Švédsku, se velmi podobá situaci v UK a USA, a je podhoubím pro růst další zločinnosti, což prokazatelně dokládají dlouhodobé statistiky vládních institucí v USA.

Stav kriminality neevropských imigrantů ve Švédsku, tak bude sotva lichotivější, naopak se dá předpokládat, že tamní situace bude ještě o poznání horší.Švédská vládnoucí klika, která má zájem v imigrační politice dále pokračovat, je tak nucená tento stav tajit a mainstreamová média celé EU, se rovněž usilovně snaží, manipulacemi kriminalitu imigrantů maskovat.

Skutečná historie novodobé cenzury

Dnes se stále častěji objevují tendence cenzurovat informace, které jsou pro vládnoucí nomenklatury nepohodlné.Převládá ovšem mylná představa, že to je jakýsi nový trend, který se objevuje především v důsledku nekontrolovatelného šíření informací prostřednictvím internetu.Skutečnost je ovšem taková, že rádoby demokratické síly, které měly – jak tvrdí oficiální legenda, Evropu osvobodit před nacismem, zavedly po jeho pádu v Německu nejtužší cenzuru ve známých dějinách lidstva.

banned-booksHistorie cenzury je dlouhá a každý režim v dějinách bez vyjímky, ve větší, či menší míře, nehodící se informace cenzuroval, nebo stále ještě dodnes cenzuruje.Podle současných mainstreamových zdrojů a podle oficiální legendy, byly největšími cenzory v historii komunistické režimy a především pak samozřejmě nacistické Německo.To v jakém rozsahu pak zavedly v poválečném Německu cenzuru vítězné mocnosti, se opět důsledně tají, jelikož její záběr násobně překonává vše ostatní, snad jen s vyjímkou cenzury stalinistického Ruska, kterému může ovšem tato spojenecká cenzura směle konkurovat už jen proto, že ochotně bolševická pravidla cenzury přebírala a uváděla v praxi.

Jak už bylo zmíněno, podle dnešní překroucené historie, zavedlo nejtvrdší cenzuru v dějinách nacisitcké Německo.Skutečnost je ovšem taková, že Hitlerovo Německo, bylo proti tomu, co nastalo po obsazení Německa vítěžnými mocnostmi, úplným břídilem.Německo bylo ve 30. letech za  zavedení kryté měny, což bankstery na Wall Street rozpálilo do běla, a svůj hospodářský zázrak, který byl trnem v oku tehdejším méně úspěšným mocnostem  pod neustálým tlakem a čelilo opakovaným výhružkám.Už krátce po jmenování Hitlera kancléřem, tak Německo muselo čelit hrozbě bojkotu svého zboží na světových trzích, ze strany židovského kongresu a není tedy překvapující, že bylo nutností, šíření protiněmeckých štvavých autorů omezit.

Na seznam nežádoucích knih v Německu, se tak dostalo velké množství titulů, které často útočily nikoliv na režim, nýbrž přímo na německý národ.Vyjímkou z pravidla, se stala paradoxně kniha amerického Žida Theodora N. Kaufmana Německo musí zhynout, která otevřeně doporučovala genocidu celého německého národa a kterou Goebbelsova propaganda s oblibou předváděla, jako ukázku toho, jaké mají s Německem spojenci do budoucna plány.Ačkoliv všechny Kaufmanovy plány s Německem a Němci se nerealizovaly, přesto Goebbelsova propaganda příliš nepřeháněla a devastaci německých měst, průmyslu, i velké části německého národa spojenci provedli plánovitě a dokonale.Sterilizace Němců podle Kaufmana už tak nebyla nutná, jelikož mnoho milionů německých civilistů, především žen a dětí, bylo v důsledku skutečného spojeneckého holokaustu, sterilizováno upálením za živa.

Další autoři, jako například básník židovského původu Heinrich Heine, jejichž díla byla cenzurována, nebyli cenzurováni ani tak pro svůj židovský původ, nýbrž pro své útoky proti křesťanství, které Heine přirovnává k rozšlápnuté smradlavé štěnici, jenž prý Židům už tisíc let zamořuje vzduch, což silně připomíná filipiky, obsažené v Protokolech sionských mudrců.Rovněž skutečnost, že židovské noviny Judische Rundschau, které vycházely v Německu až do roku 1938, a paradoxně ve více jak dvojnásobně vyšších nákladech, než v období Výmarské republiky před nástupem Hitlera k moci, něco vypovídá o cenzuře v Německu té doby.Celkově tak v nacistickém Německu bylo během 12 let jeho trvání, z toho  šesti let válečných, cenzurováno kolem 10 000 titulů – udává se i o něco vyšší počet.Tyto “zakázané” tiuly ovšem nebyly ničeny, což se často lživě uvádí, jako důkaz údajného nacistického barbarství, jen nebyly dostupné v knihkupectvích, z knihoven a archivů ovšem nezmizely, takže se jednalo o cenzuru jaksi jen na půl.Masovými paliči knih, se stali až vítězní spojenci.Zatímco tak nacisté ve 30. letech demonstrativně spálili asi 25 000 knih, spojenci zkonfiskovali a zničili knih miliony.

Po pádu nacistického režimu, vítězné mocnosti zdaleka tak benevolentní jako nacistická cenzura k nehodícím se dílům nebyly.Spojenecká cenzura tak dosáhla monstrózních rozměrů, když bylo cenzurováno bez mála 35 tisíc knih, což nacistickou pseudocenzuru překonalo v počtech zakázaných titulů rovnou trojnásobně.Byly rovněž zakázány všechny německé učebnice vydané v letech 33 – 45.Spojenci se ovšem narozdíl od nacistů nespokojili pouze s omezením dostupnosti, a tak v letech 46 – 52, sovětská okupační moc vydala čtyři seznamy knih určených k likvidaci, z nichž  3/4 titulů, bylo podle těchto bolševických seznamů cenzurováno a nakonec fyzicky likvidováno, i v britské, francouzské a americké okupačních zóně.Pokud by vás pak zajímalo, jaké tituly byly spojencům v poválečném období  tak nebezpečné, kompletní seznam lze najít na webu org.censor.Lze tam tak objevit i zcela nepolitické a neutrální tituly, dokonce a nebo právě proto i tituly technické, včetně knih autorů jako byl von Clausewitz, který žil na přelomu 16. a 17. století a mohl tak mít s nacismem sotva co společného.Je tak zřejmé, že nešlo o jakousi proklamovanou denacifikaci Německa, ale o cílenou degradaci vědomostí a schopností německého národa, v duchu protiněmeckých plánů Kaufmana a Hootona.

K cenzurování knih a nejen jich, ale i video a audio nosičů a jejich následné konfiskaci, docházi v nemalé míře i v dnešní německé demokratuře.Jelikož cenzorské zákony se v Německu stále zpřísňují, dochází tak k situacím, že mnohá vydání knih, se tak stávají ze dne na den nezákoná a jsou masově knihkupcům a dalším distributorů, či přímo tiskárnám zabavována, pochopitelně retroaktivně a aniž by tito měli nárok na jakoukoliv náhradu, naopak můžou být ještě rádi, pokud vyváznou bez trestu.Následně jsou tyto zabavené materiály likvidovány napůl tajně ve spalovnách.Jelikož se inkviziční systém touto aktivitou příliš nechlubí, není zcela jisté o jaké množství spálených knih a dalšího materiálu se jedná, zcela jistě ovšem německá demokratura, už dávno mnohonásobně překonala oněch 25 000 knih spálených nacisty.Zatímco pak v nacistickém Německu, nebyl problém tyto “spálené” tituly běžně získat v archivech, či knihovnách, dnešní demokratura v Německu, se pídí po každé jedné kopii pro ni nebezpečného díla s cílem ji zlikvidovat, takže jsou tato díla volně dostupná pouze na internetu.

Demokratury tedy mají v masivním cenzurování a ničení knih bohaté zkušenosti, dnes jim ovšem jejich taktiku v likvidaci knih, narušil neuchopitelný internet a novodobým paličům knih, tak vznikl poměrně velký problém, jak informace v nich obsažené a volně se šířící internetem zlikvidovat.