Masaryk toužil po moci, byl prolhaný a ovládal propagandu


Podle americké historičky Mary Heimann, měl Masaryk na míle daleko do ideálu prezentovaného mainstreamovými historiky, kterým měl ve všech směrech být, naopak měl být mocichtivý, prolhaný, oportunistický a dokázal dobře zneužívat propagandu.

Aniž by jsme ovšem práci Mary Heimann museli nutně číst, všechny tyto Masarykovy rysy lze poměrně snadno vysledovat z Masarykova jednání, obzvláště pak v období Hilsneriády, kdy jednal prokazatelně nepoctivě, manipulativně a vůbec se snažil zvrátit rozsudek nad Hilsnerem všemi, dokonce i nezákonými postupy.Následně pak Masarykovy vzpomínky Světová revoluce odhalují, jaké byly skutečné motivy jeho jednání.Podmínkou ovšem je, že se zcela odpoutáme od mainstremových blábolů, které cíleně Masaryka idealizují a nehodící se fakta týkající se jeho osoby systematicky tají a zaměříme se na zdroje pocházející paradoxně přimo z Masarykova pera.

Jak autorka v rozhovoru uvádí, Masaryk se ve svých vzpomínkách přímo chlubí svou prohnaností, dnes by se asi řeklo vychcaností, což ovšem nesvědčí o jeho deklarované skromnosti, ale spíše o samolibosti a aroganci.A aniž by byla konkrétní, je to například případ, kdy Masaryk zmanipuloval Žida Brandeise původem z Čech, kterého získal pro nás, podle jeho slov svým zasahovaním do Hilsnerova případu a který má velký vliv na Wilsona osobně, tedy tehdejšího amerického prezidenta Woodrow Wilsona, který pak měl hlavní slovo na poválečné konferenci, kde se po rozpadu Rakouska – Uherska tvořily nové hranice nastupnických států a tím současně určovaly osudy celých národů.Masaryk se současně na stejném místě chlubí, jak prozřetelné a rovněž prohnané bylo jeho angažmá v Hilsnerově případu, když píše, vůbec jsem se snažil všude získat Židy pro nás a to se mi dost snadno dařilo – hilsneriáda nesla teď ovoce a vůbec se mi vyplatila.

Přestože se autorka o tom v rozhovoru nezmiňnuje, rozhodně pozoruhodné jsou rovněž Masarykovy poznatky o vlivu Židů, když Masaryk píše, že vliv Židů, i v Americe, je značný, musí se s ním dobře počítat, takže by měl být dnes Masaryk podle současného superkorektního mustru označen jako extremista a současně antisemita, jako všichni ostatní, kteří si dovolí dnes něco podobného tvrdit a poukazovat na značný mediální vliv židovského etnika ve spojených státech a nejen tam.Není třeba asi příliš zdůrazňovat, že toho rovněž Masaryk šikovně využil pro svou vizi národního státu, která se mu nakonec s pomocí všemožných intrik podařila realizovat.Samotný Masaryk se ovšem židovským vlivem a jeho podporou nijak netají a otevřeně píše že jako všude, také v Americe mě podporovali Židé.

Masarykova prolhanost pak nabírá obludných rozměrů už během Hilsneriády, kdy se Masaryk bezostyšně pletl oficiálním místům do vyšetřování případu, přičemž porušil zákon a byl za to i potrestán pokutou.Přestože si tedy musel být při svém vzdělání vědom toho, že šíří vyložené lži a současně že jeho teorie stojí na vodě, přesto v tom opakovaně pokračoval a rovněž tak potvrdil i svou zálibu v oportunismu, když jak dosvědčuje jeho druhá brožura věnovaná polenskému případu vraždy, dokázal bez problému obratem měnit svoje názory tak, jak mu to zrovna vyhovovalo a podle toho jak se měnila situace.

Když autorka knihy v rozhovoru zmiňuje, že to nejhorší v knize nakonec ještě vynechala, dost možná má na mysli masakry německého a maďarského obyvatelstva československým vojskem a policií, krátce po vzniku československého státu.Tyto masakry nebyly důsledkem ničeho jiného, než právě Masarykových čachrů a manipulací a patologické touhy po moci, a vedly k nesmyslnému vytvoření státních útvarů, podle Masarykových fantasmagorických panslovanských vizí a to bez ohledu na národní sebeurčení, a v důsledku i nakonec k tomu, že československý mnohonárodnostní konglomerát neměl dlouhého trvání.Masaryk by tak neměl být označovám jako tvůrce prvního československého státu, ale spíše jako jeho hrobař, jelikož jeho republika se už narodila mrtvá.

To že pak Masarykův mýtus je pro vládnoucí demokraturu postavenou na lžích jedním z pilířů na kterých vrávorá dokazuje skutečnost, že trvalo celých deset let, než kniha Mary Heimann byla vydána v češtině, protože vydavatelé byly opakovaně zastrašováni, s čímž má demokratura bohaté zkušenosti, jak dokládá i nedávný případ Guidemedia.

Leave a comment