Jak se Hitlerovo Německo (ne)připravovalo na válku


V období výročí konce druhé světové války, dochází naprosto pravidelně k masivnímu šíření lživých tvrzení o tom, jak se mělo nacistické Německo připravovat na válku, což nakonec koncem třicátých let a následně počátkem let čtyřicátých, mělo údajně realizovat tím, že podle trapného klišé, rozpoutalo druhou světovou válku.Už jen toto tvrzení, by ovšem vzhledem k tomu, že Hitler, jako údajný diktátor, který se jím měl stát už v lednu 1933 a který měl být lačný po válce s okolními státy, současně zavedl brannou povinnost pro Němce až s dvouletým zpožděním, tedy až v roce 1935, mělo být krajně podezřelé.V důsledku toho, pak Německo mělo v roce 39, sotva čtyři vycvičené ročníky (vzhledem k absenci všech zbraní v důsledku omezení Versailské smlouvy ovšem jen papírově), zatímco ostatní mocnosti jich měly minimálně dvacet a  pochopitelně je nic v oblasti výzbroje neomezovalo.Opožděné zavedení branné povinnosti je ovšem  tím nejmenším, co současně s ostatními skutečnostmi jasně dokazuje, že Hitler se rozhodně nepřipravoval na útočnou válku, ale naopak dělal vše pro to, aby se válce vyhnul a že současně jeho prioritou nebyly přípravy na válku, ale naopak aktivity, které jednoznačně podporovaly, nikoliv politiku válečnou, nýbrž politiku mírovou.

Německo němělo žádnou politiku budování armády

Navzdory tvrzením mainstreamu, nemělo nacistické Německo celá třicátá léta a dokonce ještě na počátku let čtyřicátých, žádnou cílenou zbrojní politiku, která by zajistila vybudování adekvátní všestraně vyzbrojené armády, která by byla vzhledem k reálné síle okolních států, schopná alespoň papírově uspět.Je to opravdu vzhledem k bombastickým tvrzením dnešních historiků trapné, ale Německo pod Hitlerovým vedením, nic takového nemělo a ani žádnými zbraněmi s vyjímkou letectva, které  bylo ovšem pro ofenzivní nasazení naprosto nevhodné, ani nedisponovalo, jak si také ukážeme.Proto prvním ministrem Říšského ministerstva výzbroje a válečné produkce, nebyl jmenovám  Fritz Todt s předstihem několika let, tedy někdy v polovině třicátých let, jak by se pro přípravu války slušelo už vzhledem k tomu, že Německo nemělo ještě dlouho  po nástupu Hitlera ani jeden tank, ba ani jedno válečné letadlo, ale až v druhé polovině března 1940, tedy v době, kdy už bylo Německo více jak půl roku ve válce.Hitler tedy zjevně ještě minimálně počátkem roku 40 jaksi doufal, že se stávající situace nějak urovná a že k válce se západními spojenci nakonec nedojde.Teprve na jaře 1940, po opakovaných a ze strany spojenců odmítnutých nabídkách míru dospěl k přesvědčení, že se Německo válce nevyhne a začal podle toho jednat, což ovšem jasně ukazuje na zjevnou improvizaci, a současně jednoznačně vyvrací bajku o plánované přípravě na jakýkoliv větší válečný konflikt, minimálně do roku 1940, tedy do doby, kdy  Německo už bylo ve válce jak s Francií, tak Velkou Británií, kterou mu obě země v září 39 vyhlásily.

Dálnice vs železnice

Výmarská republika zdědila po císařském Německu velmi hustou železniční síť, která byla během let 1914 – 18, masivně využívána pro dopravu vojáků, zbraní a válečného materiálu na všechna bojiště první světové války, ať už to byla bojistě na západě či na východě.Železnice tak byla pro vedení války naprosto nezbytná a nebylo možno ji nijak nahradit, což platí víceméně i dnes.Za vybudování takto husté sítě německých železnic, pak nesl odpovědnost především německý generál Alfred von Schlieffen (1833 – 1913), který vypracoval plán mobilizace, kde železnice hrála nezastupitelnou roli.Schlieffen už tak tehdy správně rozpoznal, že rychlost mobilizace bude závislá na správně vybudované železniční infrastruktuře.Během 20. let v Německu, bylo mnoho tratí, které umožnily v roce 1914 rychlou mobilizaci a v dalších válečných letech dopravu vojska a materiálu, postupně rušeno a byly vytvořeny plány na vybudování moderní sítě dálnic pro automobily.

Po nástupu Adolfa Hitlera, se tato politika budování dálnic, nijak oproti období Výmarské republiky nezměnila, jelikož Hitler jako automobilový nadšenec, budování dálnic velmi podporoval.Německé železniční tratě, tak pokud nebyly dále rušeny, nebyly nově budovány, jelikož jednoznačnou přednost dostaly právě dálnice, v kterých Hitler viděl oproti vlakům budoucnost.To je ovšem v zásadním rozporu s oficiální bajkou o přípravě Německa na válku, jelikož dálnice jsou pro rychlou a masovou přepravu vojsk a materiálu prakticky nepoužitelné a navíc dálnice které Hitler vybudoval vedly současně “špatným” válečným směrem, a spojovaly tak především velká německá města, respektive končily daleko od hranic.Dálniční mosty pak nebyly schopny unést těžší vojenskou techniku, což využití síťě dálnic pro vojenské účely zcela znemožňovalo.Do začátku války tak bylo vybudováno 2 000 km dálnic, po nichž se prohánělo 300 000 lidových VW, které se rovněž do začátku války prodaly.Německo tak bylo v období vlády nacismu světovou automobilovou velmocí a v budování dálnic se pak pokračovalo i na nově získaných územích včetně protektorátu, což jasně dokazuje, že Hitler ještě bezprostředně před vypuknutím války, prosazoval mírové projekty.Tyto stále na mnohých místech stojící důkazy mírové Hitlerovy výstavby, přivádí některé historiky k nepříčetnosti, jelikož nedokáží nijak vysvětlit, proč Hitler, který se prý připravoval na napadení Francie, Británie a Ruska, investoval obrovské množství materiálu a pracovních sil, do výstavby dálnic pro přepravu vojenské techniky nepoužitelných, navíc zcela opačným směrem.

Nepřipravenost železniční přepravy na válku, především pak v Rusku, opět jasně dokazuje, že se s přípravou útoku na Rusko začalo nahonem v důsledku hrozící bolševické invaze a především se improvizovalo.Německá armáda tak neměla vlaky připravené na jiný rozchod kolejí, a do ruských podmínek byly německé lokomotivy nepoužitelné, takže se terprve po začátku tažení, musely navrhnout a vyrobit stroje nové.Přímo legrační je pak “vysvětlení” některých historiků, že prý Němci o odlišných rozchodech kolejí v Rusku nevěděli.Němci si tak podle nich ani po několika letech, kdy probíhala prostřednictvím železnice čilá výměna materiálu a surovin mezi Ruskem a Německem nevšimli, že ruské vlaky mají odlišný rozchod než ty německé.Skutečné vysvětlení je takové, že Němci prostě neměli čas se včas připravit a nikdy válku proti Rusku dlouhodobě nepřipravovali.Jediným “důkazem” pro to, že se Hitler chystal napadnout Rusko, tak zůstávají vágní vývody v jeho knize Mein Kampf, kterou sepsal jako bezvýznamný bavorský zkrachovalý politik v kriminále, počátkem dvacátých let.Přestože tak  Hitlerova slovní ekvilibristika z Mein Kampf, nemá s jeho politikou jako německého kancléře nic společného, současní “historici” se jí drží jako lejno košile, protože žádný relevantní argument, který by prokazoval, že se Hitler nějak připravoval na útočnou válku, kromě stupidních bajek prostě nemají.

Německé letectvo

Luftwaffe je často prezentována, jako důkaz německé přípravy na útočnou válku, jelikož v roce 1939, byla poměrně dobře vyzbrojena, za což byl odpovědný především Hermann Göring, který byl sám bývalý vyníkající letec a stíhací eso s 22 sestřely.Luftwaffe byla a je tak stále považována za smrtící a ve své době neporazitelnou sílu, což je ovšem v rozporu s fiaskem, kterým skončila bitva o Británii a které dokazuje, že přestože Charles Lindbergh o ní prohlásil, že je neporazitelná, zjevně porazitelná byla.Lindberghovo prohlášení bylo pak šířeno především Němci, i když nejen jimi, kteří tak chtěli potenciální protivníky odstrašit, jelikož si zjevně někteří z nich moc dobře uvědomovali (obzvláště Galland, měl o schopnostech stíhacího letectva vzhledem k ovládnutí kanálu  La Manche silné pochybnosti), že k Lindberghem deklarované neporazitelnosti, má ve skutečnosti hodně daleko.

Páteř německého stíhacího letectva tvořil od počátku konfliktu, až do jeho pro Německo neslavného konce v roce 1945 Bf-109, z dílen Messerschmittu.Jednalo se bezpochyby o nebezpečnou stíhačku, což dokazuje i fakt, že dva němečtí piloti, na ní dosáhli více jak 300 sestřelů.Nicméně konstrukce pocházela z ploviny 30. let a v roce 40 už pomalu oproti svým protivníkům zastarával, především co se týka komfortu pilotáže a možnosti orientace, v důsledku mizerného výhledu.Bf-109 pak byl v důsledku doletu naprosto nevhodný i pro boj v relativně blízké Británii, jelikož mu po přeletu kanálu, zbývalo palivo jen na několik málo minut boje, čehož britští piloti náležitě využívali.V ruských zimních podmínkách měl jeho řadový dvanáctiválec vážné problémy se startem, takže bylo nutno pod ním udržovat přes noc oheň.V afrických podmínkách se zase kriticky přehříval a byl citlivý na jemný pouštní písek.Jeho tvrdý a úzký podvozek měl problémy při přistání na nekvalitních letištích, kterých byla v Rusku i Africe naprostá většina, na což mnoho méně zkušených pilotů doplatilo.Jednoznačný zavěr tedy je, že Bf-109 nebyl nikdy určen pro boj dále od hranic Německa a nebyl v takových podmínkách ani testován.Už v Bitvě o Británii pak zaostával za britskými stroji jak výkonem, tak výzbrojí, takže Adolf Galland Göringovi jednou odsekl, že pokud má Británii v letecké bitvě porazit, bude potřebovat Spitfiry.Ty pochopitelně nedostal, takže němečtí piloti museli na konkurenceshopnější stíhačku čekat až do září 41, kdy se na bojiště konečně dostal Fw-190, což bylo dva roky po začátku války.Je tedy zřejmé, že Německo mělo k dispozici letoun schopný beze zbytku plnit požadované úkoly moderního boje a bez obav se postavit soupeřům, až po dvou letech bojů, a který byl současně schopen bez větších problémů narozdíl od nevhodného Bf-109, obstát i v náročných klimatických podmínkách mimo střední Evropu.

Německé bombardovací letectvo je pak úkázkou toho, že Německo s žádnou ofenzivní válkou nikdy nepočítalo.Luftwaffe totiž narozdíl od všech svých  protivníků, až do konce války nedisponovala žádným strategickým čtyřmotorovým bombardérem  (kromě několika málo kusů), zatímco všichni nepřátelé Německa, je vyráběli už před rokem 1940, a zjevně moc dobře věděli, že je v budoucnu v tisícových počtech použijí k totální destrukci Německa.A bez bombardérů s dlouhým doletem, se moderní válka úspěšně vede dost špatně.Německé dvoumotorové bombardéry, tak nebyly schopné dosáhnout ani vzdálenější cíle na Britských ostrovech za předpokladu, že se chtěly vrátit zpět na kontinent, takže protivník pohotově přesunul veškerou strategickou výrobu, mimo jejich dosah.Rovněž jejich nosnost byla nízká, takže na nějaké vážnější škody, které by protivníka srazily na kolena, mohli ve velení zapomenout.Německé bombardovací letectvo tak bylo zjevně zamýšleno pouze jako podpora pozemních jednotek a v bitvě o Británii a zvláště pak v Rusku, bylo odsouzeno pouze k zoufalé improvizaci.

V souvislosti s německým bombardovacím letectvem, nelze samozřejmě nezmínit Ju-87 Stuka, který se stal symbolem německého Blitzkriegu.Přestože se jednalo o výborný střemhlavý bombardér, na kterém Hans Ulrich Rudel zničil velkou většinu ze svých 512 tanků, vzhledem ke svým slabým výkonům a mizerné obraně, mohl efektivně operovat pouze ve stavu vzdušné nadvlády.To se v Polsku, kde se Stuka proslavila, dalo vzhledem k slabému polskému letectvu poměrně snadno zajistit.Ve Francii se situace opakovala navzdory francouzské převaze v důsledku totálního chaosu, který vznikl ve francouzském velení ve chvíli, kdy německé pancéřové hroty, začaly úspěšně pronikat “neprostupnými” Ardenami, kde je francouzští obránci ani ve snu nečekali, a bylo tak zřejmé, že s Francií to vypadá bledě.V počátcích ruského tažení, si pak piloti Stuk vychutnávali absolutní svobodu na sovětském nebi, jelikož během pár dní, sovětské letectvo přestalo prakticky existovat, když bylo z velké části zničeno na zemi na letištích, jen pár kilometrů od německých hranic, kde se připravovalo na útok na západní Evropu, takže jeho likvidace se pro německé piloty přímo nabízela.Naopak v bitvě o Británii, kde se vzdušná německá nadvláda ani nad kanálem nikdy nepodařila zajistit, zažívaly Stuky horké chvilky a zaznamenaly při náletech nad Britské ostrovy katastrofální ztráty.Je tedy zjevné, že význam Stuk se silně přeceňuje a za to že mohly často uspět, nenesly zásluhu ani tak jejich výkony, ale především hrubé chyby nepřítele, díky kterým je na nepřátelské obloze prakticky nic neohrožovalo.

Pancéřové jednotky

Pokud lze Luftwaffe označit jako nevhodnou i pro válku proti blízké Británii, německé tankové jednotky lze označit rovnou jako nepoužitelné pro válku s kterýmkoliv potenciálním nepřítelem Německa ve stavu, v jakém byly na počátku války v roce 39 a jestě v polovině roku 42.Jedinou vyjímkou z pravidla bylo Polsko, které nedisponovalo dostatečným počtem protitankových zbraní.Přestože  bylo do počátku války vyrobeno kolem 2 000 kusů jak PzKpfw I, tak i PzKpfw II, v obou případech se nemohly s nepřátelskou konkurencí rovnat a byly vhodné pouze jako demonstrace síly při vojenských přehlídkách.PzKpfw I tak nebyl vyzbrojen ani kanonem, pouze dvěma kulomety a měl tak slabé pancéřování, že za jistých okolností byla posádka ohrožena i palbou z pěchotních zbraní.PzKpfw II na tom byl o něco lépe, byl už vybavem 20 mm kanonem, který by se ovšem spíše hodil do stíhaček, než pro použití v tanku.Pokud se tak tyto tanky setkaly na bojištích ve Španělsku (1936-39) se sovětkým T-26 vyráběným už od roku 1931, který byl vybaven 45 mm kanonem, jednalo se o jednoznačnou záležitost a podobně by dopadlo setkání s britskými a francouzskými tanky té doby.Přestože si tak německé velení nemohlo dělat po těchto zkušenostech ze španělské války o kvalitách těchto tanků velké iluze, přesto byly ještě po 22. červnu 1941 při tažení v Rusku, běžnou výzbrojí německých jednotek, takže je na místě si položit otázku, jak se asi Německo připravovalo napadnout Rusko, které v té době už disponovalo mimořádnými T 34, které měly rovnou 76 mm kanon a nesrovnatelně lepší pancéřování.Pravda, byly tady ještě novější PzKpfw III s 37 mm, později vzhledem k jeho neúčinosti 50 mm kanonem, těch ale mělo Německo při tažení do Polska pouze asi 200 kusů, při tažení do Francie pak jich byl stále takový nedostatek, že Německo muselo pro toto tažení použít třetinu tanků českých, jinak by se ani nemohlo uskutečnit.V Rusku pak tyto tanky totálně selhávaly v bojích s T-34, které je jak výzbrojí, tak pancéřováním jasně převyšovaly.Rovněž PzKpfw IV, který měl sice 75 mm, nikoliv ovšem vysokorychlostní kanon, nebyl schopen ruské tanky, nijak vážněji ohrozit.

Přestože se i s touto nedostatečnou výzbrojí dařilo velmi rychle pronikat hluboko na sovětské území, bylo jasné, že to tak dlouho nepůjde, jelikož se Rudá armáda, která se celé roky připravovala na všechno možné jen ne na obranu, pomalu začínala vzpamatovávat z šoku a byla velmi rychle ze závodů odsunutých daleko na východ, mimo dosah německého letectva, dovybavována novou moderní výzbrojí, které ta německá nemohla konkurovat.Požadavek tak byl jasný, němečtí tankisté potřebovali tanky, které by byly  schopné, se  těm ruským alepoň vyrovnat.Reakcí německého průmyslu na toto zoufalé volání, se v roce 42, tedy rok po začátku války v Rusku, a téměř 3 roky od začátku všech bojů, stal střední tank Panther, s 75 mm kanonem, který se už sovětským tankům mohl směle postavit a kterých bylo celkem vyrobeno 6 000 kusů.Nicméně ještě v polovině roku 43, bylo těchto strojů k dispozici pouze 340 a byly ve významnějších počtech nasazeny až v bitvě u Kurska, nicméně stále se potýkaly s mnohými technickými potížemi, které způsobilo jejich uspěchané nasazení.

V podstatě stejnou historii pak má nasazení prvního německého těžkého tanku Tiger s 88 mm kanonem, který přestože se v propagandistický dílech objevuje v obrovských počtech, bylo jich vyrobeno pouze kolem 1 300 kusů, takže setkat se s ním na 2 000 km dlouhé ruské frontě, byla spíše rarita.Nehledě k tomu, že i západní fronta měla na tento tank požadavky, nicméně při vylodění spojenců v Normadii, tam měla německá armáda k dispozici celé čtyři kusy Panzerkampfwagen VI Tiger.Při ofenzivě v ardenách, už to bylo lepší a bylo zde nasazeno dokonce 35 těchto tanků.Tato skutečnost tak odhaluje naprostou bajkovitost oficiálního výkladu bojů druhé světové války.Rovněž v případě tankové zbraně, tak nelze ani náhodou mluvit o tom, zě se Německo na válku připravovalo, jelikož ještě v roce 1943, nemělo zdaleka dostatek tanků, schopných těm ruským konkurovat.Německému průmyslu, který obdržel zadání na výrobu těchto zbraní až někdy v roce 41, kdy bylo jasné, co ruská strana chystá a jak je vyzbrojena, pak trvalo minimálně další rok, než dokázal alespoň s ruskými zbraněmi srovnat krok.To samozřejmě nepřekvapí vzhledem k faktu, že bolševické Rusko, mnohem lépe vyzbrojené tanky vyrábělo z nějakých důvodů v obrovských počtech už počátkem 30. let a jejich výrobu plánovalo ještě mnohem dříve, kdy nacisté ještě ani nebyli u moci, natož aby Německo vlastnilo byť jen jediný tank.Takže běžná “argumentace” mainstreamových historiků, že Rusko zbrojilo, protože se obávalo Německa, je směšná.

Na Hitlera (ne)pracovala celá Evropa

Toto klišé přichází na řadu vždy, když zastáncům bajky o válcechtivém Německu dojdou všechny jejich pseudoargumenty a má tak “vysvětlit”, německé úspěchy během války.Na vycvičené posluchače a čtenáře mainstreamu ovšem paradoxně překvapivě často zabírá, jelikož se každý ve škole učil, že Hitler okupoval celou Evropu a ta pro něj vyráběla.Tak se nyní podíváme, jaká byla realita.Přestože Německo produkovalo dvojnásobek surového železa než Rusko té doby, což je taky oblíbený pseudoargument, který má dokazovat, že se Německo masivně vyzbrojovalo, na válečné produkci se to ovšem přliš neprojevilo.A tak v roce 41 činila produkce německých tanků asi 300 kusů měsíčně, a až v roce 44 se zvýšila na 1500.Moderní zbraně se totiž narozdíl od zbraní doby železné nevyrábí z surového železa a navíc jsou potřeba pro jejich výrobu specielní provozy, dostatek barevných kovů pro legování oceli, které Německo ani do konce války nemělo v dostatečném počtu, jinak by zřejmě válku vyhrálo.Tyto provozy se tak nenacházely v dostatečném počtu ani v Německu, natož aby se ve významějších počtech nacházely ve státech pod jeho kontrolou.

Navíc Británie jako součást Evropy, nebyla nikdy pod německou kontrolou, nebyla ani nijak vážně ohoržena jeho letectvem, v důsledku jeho velmi omezeného dosahu.Rovněž Švédsko a Švýcarsko, Německu nic nedávalo, ale pouze prodávalo.V Itálii pak Hitler získal jen zdroj problémů a se Španělskem to bylo podobně.Tvrzení, že celá Evropa vyráběla pro Německo je tak naprostý nesmysl a především lež, jelikož přestože Německo na územích pod svou kontrolou získalo nesporně jisté výrobní kapacity, tyto byly pro výrobu moderních těžkých zbraní a letadel, které byly pro úspěch na frontě klíčové nepoužitelné a bylo nutné je přebudovat, což se nikdy zcela, především v důsledku masivního bombardování nepodařilo.Je tedy sice faktem, že mnohé české zbrojovky dodávaly Německu dostatek určitých součástek, nicméně konečný produkt nebylo možno v důsledku nedostatku klíčových surovin a materialů produkovat v dostatečných počtech.A tak například v důsledku nedostatku provozů pro výrobu hliníku, bylo nutno některé díly letadel vyrábět ze dřeva.Současně pak s dalšími územními zisky, získalo Německo především mnoho problémů jak je zabezpečit, jelikož tato území nutně vázala nezanedbatelné vojenské zdroje, natož aby z nich Německo získalo nějaký významný benefit pro vedení války.

A co vyráběli ruští bolševici?

Jelikož výroba nebyla v bolševickém Rusku, vzhledem k možnosti odsunout výrobní závody mimo velmi omezený  dosah Luftwaffe daleko na východ, dlouhodobě omezena, během několika málo měsíců, tak  byla díky takřka nadlidskému úsilí, na které pochopitelně dohlížela sovětská tajná policie, opět obnovena.A tak tanků T 34, které “měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem” a kterých byl oproti konkurenčnímu Pantheru (6000 ks 1942-45) vyroben minimálně pětinásobek do konce konfliktu.Co se pak týká těžkých tanků, jen verze Kv-1, bylo vyrobeno od roku 38, kdy Německo nemělo nic, než lehké tančíky, více než 5 000 ks (Tiger asi 1 300ks + několik málo set kusů König Tiger) a to nemluvíme o dalších těžkých tancích.Bolševické Rusko, tak německou produkci i v tomto směru, překonávalo mnohonásobně a tyto tanky byly navrhovány a vyráběny už v době, kdy Německo žádným, ani vzdáleně podobným tankem nedisponovalo, respektive nemělo k dispozici prakticky žádnou ani vzdáleně adekvání konkurenci.

Kam se ty všechny skvělé sovětské tanky poděly?

Ačkoliv ztrátu sovětského letectva v prvních týdnech tažení, už oficiální historiografie “vysvětlila” zákeřným úderem nacistů na sovětská letiště (proč byla tak blízko německé hranice, že je doletem velmi omezená Luftwaffe mohla zasáhnout, už ovšem nikdo nevysvětluje) v případě tankových katastrofálních ztrát, žádné “vysvětlení” neexistuje.Vlastně ano, všechny tyto tisíce tanků, utrpěly poruchu, takže se staly nebojeschopné a posádky je musely opustit.Vzhledem k tomu, že palebná síla sovětských tanků, převyšovala tu německou naprosto jednoznačně, je opravdu otázkou, jakou poruchu by všechny tyto tanky musely utrpět, aby musely být opuštěny a zanechány na pospas nepříteli.A vzhledem k tomu, že Němci pohotově z těchto kořistných tanků budovali vlastní divize, které během krátké doby nasazovali do bojů (aniž by disponovali náhradními díly), je to zjevně jen hloupá výmluva, která má skrýt skutěčnost, že tyto tanky, byly prostě v důsledku totálního chaosu, bez boje a bez zjevné příčiny opuštěny.Koneckonců, tyto ztráty naprosto korespondují se “ztrátami” pěchotních zbraní, kterých bylo přes 6 000 000 a které zjevně rovněž poruchami netrpěly, jelikož je německá strana, s povděkem zařadila do vlastní výzbroje.

Závěr

Závěr je otevřený všem schopným číst a kriticky hodnotit nesmyly, které servíruje mainstreamová produkce, kopírujíce bolševicko-putinovskou bajku, o zákeřném německém útoku.Pokud se Německo připravovalo nějak významně na válku, bylo to až nejdřívě počátkem roku 41, kdy bylo zjevné, že hrozba z východu je reálná.Do té doby, a vlastně ještě dlouho potom, nedisponovalo ani vzdáleně zbraněmi, kterými by mohlo současné protivníky ohrozit, o početní převaze ani nemluvě.Německé úspěchy v prvních letech konfliktu, tak padají na bedra mimořádně schopných německých velitelů, vojáků a současně i Hitlera, bez kterého by žádná operace nemohla být uskutečněna, a neschopnosti nepřátel, reagovat na nové vojenské strategie.V případě Ruska, je pak za německý počáteční úspěch, odpovědný především chaos, který vznikl v důsledku přípravy na ofenzivu, nikoliv defenzivu.Na druhou stranu fiasko v bitvě o Británii ukazuje, že ani mimořádné schopnosti jak letců, tak velení, nedokážou nahradit materiální nedostatečnost.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s