Jelikož se na různých rádoby seriozně a historicky korektně tvářících se webech, mezi které také patří web, honosící se názvem Masarykova společnost, stále objevují dezinformace ohledně Masarykovy úlohy během takzvané Hilsneriády, byl sepsán jako dodatek k tématu Hilsneriády (1), (2), tento kratší doplňující text, který báchorky mající za cíl glorifikaci Masarykovy osoby a propagaci jeho údajně přísně vědeckého přístupu k případu v Polné, uvádí na pravou míru.
Dnes nelze zcela po více jak sto letech, s jistotou odhalit skutečné Masarykovy motivy, které ho vedly k tomu, aby se aktivně a svévolně zapojil do “zkoumání” okolností polenského případu, jisté je, že jeho cílem nebylo rozhodně jejich objektivní posouzení, nýbrž snaha řádné vyšetřování svými cílenými manipulacemi negativně ovlivnit, či přímo znemožnit.
Podle dnes šířené legendy, i slov jeho samotného, se Masaryk po počátečním nezájmu o případ v Polné (což je v pozoruhodném rozporu s jeho pozdější hektickou aktivitou), rozhodl aktivně a především veřejně ovlivňovat vyšetřování vraždy v Polné, údajně na žádost jeho bývalého žáka a tehdejšího historika a sociologa Sigmunda Münze, který si stěžoval, na antisemitský postoj českého tisku.Masaryk se tak tedy rozhodl vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.Toto je velmi důležitý poznatek, jelikož Masaryk později nevystupoval pouze proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, nýbrž se cíleně snažil ovlivnit a především zpochybnit vyšetřování, i celý následný proces s Hilsnerem.Jelikož pak ani v jednom procesu, nebyl Hilsner obviněn a ani následně odsouzen na základě nějakých nesmyslných pověr, či falešného mysticismu, ale na základě výpovědí svědků, nepřímých důkazů a znaleckých posudků, je zřejmé, že Masaryka vedly naprosto odlišné motivy, než údajné vystoupení proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.
Masaryk se tedy rozhodl konat a potom co prý podrobně studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, následně vydal tiskem onu brožuru “Nutnost revidovati process Polenský”, která je dnes mainstreamovými pseudohistoriky označována jako vědecké dílo, které mělo údajně vyvrátit závěry lékařů, kteří provedli pitvu mrtvoly Anežky Hrůzové, i závěry vyšetřovatelů.Hlavním cílem jeho brožury ovšem nebylo bojovat proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, jak hned zpočátku Masaryk deklaroval, ale především zpochybnit závěry pitevního protokolu a dalších posudků, kde ovšem po nějakých pověrách, či mysticismu nebylo ani stopy.To vše s cílem zpochybnit, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly, nýbrž “v obydlí” a tím přenést podezření z Hilsnera, který byl dobře známý, že se v těchto místech pravidelně poflakoval, na blízké příbuzné oběti.
Ke smůle Masaryka, státní zastupitelství distribuci jeho brožury zakázalo a vydané výtisky nechalo zkonfiskovat.Podle legendy, za tímto zákazem měly stát antisemitské síly, ovšem důvod jejího zákazu byl mnohem prozajičtější.Masaryk tímto jejím vydáním otevřeně zasahoval do vyšetřování a dokonce se uchýlil k nelegálním praktikám, když se mu jako neoprávněné osobě, nějakým způsobem podařilo získat předmět doličný, který byl součástí vyšetřování, což bylo hrubé porušení zákona, a čímž se nezapoměl v brožuře chytře pochlubit.Masaryk si tak neměl na co stěžovat, naopak mohl být rád, že neskončil ve vězení, ale byl potrestán pouze nízkou pokutou.To současně dokazuje, že zastupitelství neovládaly žádné antisemitské síly, protože pak by s Masarykem státní zastupitelství jinak zatočilo a je vlastně s podivem, že z této šlamastiky, nakonec tak snadno vyvázl.Masarykova brožura se tak nikdy nedostala do širšího povědomí, a Masaryk se tak díky tomu před celým národem ještě více neznemožnil.
Následně po tom, co byla Masarykova rádoby vědecká brožura zkonfiskována, přijal Masaryk roli oběti, které bylo temnými silami v pozadí údajného protižidovského spiknutí znemožněno, vydáním jeho brožury, podle něj špatně vedené vyšetřování, založené podle něj na rovněž chybných posudcích ovlivnit.Vzhledem k faktu, že se Masaryk hrubě a dokonce protizákoně pletl do práce úřadům, aniž byl o to kýmkoliv z oficiálních míst žádán, zní jeho nářky opravdu komicky.Z jeho reakcí je cítit ukřivděnost, což je zarážející už jen proto, že nedisponoval v oblasti kriminalistiky, ani fyziologie potřebným vzděláním, ani znalostmi, a jak sám uvádí, musel se v těchto oblastech teprve rychlostudiem dovzdělat.To se mu ovšem, jak dokládá jeho brožura, kterou spíchnul včetně onoho studia za pouhé dva měsíce příliš nepovedlo, nicméně mu to nebránilo v tom, aby v ní jako samouk bez jakékoliv praxe, poučoval vystudované osoby s mnohaletými zkušenostmi v oboru.
Naprosto k neuvěření jsou pak Masarykovy stížnosti, v nichž běduje, že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat, a svou kritiku procesu polenského, se dokonce odvažuje označovat za vědeckou práci.Masaryk se ani nestydí drze připomínat, že se v rámci svého údajného pátrání dokonce vypravil osobně do Polné na místo činu, zapomíná už však dodat, že to bylo až dlouho po sepsání jeho pavědecké brožury a více jak půl roku po vraždě, kdy už byla oběť dávno pohřbena, aniž by ji tedy vůbec kdy viděl, ať už na místě činu, či kdekoliv jinde, nebo alespoň vyslechl některé svědky.Masaryk si přesto dovoluje stěžovat, že mu bylo bráněno v jeho údajně vědecké práci na případu, ve skutečnosti se ovšem o možnost vědecky případ zpracovat připravil sám svým počátečním nezájmem, a začal do něj nezákoně fušovat až v době, kdy byly ostatky oběti dávno v zemi a to navíc pouze doma od psacího stolu, jelikož si zjevně nedostatečně nastudoval, ony kriminalistické postupy.Evidentně si tak pletl, exaktní forenzní kriminalistické metody, s prací romanopisce.
Tímto fiaskem s Masarykovou brožurou, po kterém následovalo její zabavení a trest pro Masaryka, ovšem jeho bizarní role v Hilsneriádě neskončila.Už v roce 1900 Masaryk vydává brožuru druhou, jako reakci na odpověď lékařů, nazvanou tentokrát Význam processu polenského na pověru rituelní.Předně se v ní snažil vysvětlit, jak bylo možné, že soudce zpřístupnil předmět doličný neoprávněným osobám a přišel opravdu s chytrou výmluvou.Podle zákona, je totiž soudce povinen každého přijmout, kdo by vyšetřování mohl nějak objasnit.Otázkou ovšem je, jak by mohl Masarykův přítel dr. Bulova a jeho žena, která kdysi vedla kursy šití, objasnit vyšetřování, když nikdo z nich včetně Masaryka, nebyl vzdělán v kriminalistice, ani nemohli přispět žádným svědectvím.Tato Masarykova argumentace, se tak jeví jako účelová, už vzhledem k tomu, že v první brožuře se o tomto postupu nezmiňuje a ani v soudních spisech o této události není ani zmínka, takže soudce jednal nezákoně, když postupoval neoficiálně.
V tomto novém spisu, ovšem Masaryk znatelně přibrzdil a svoje útoky na lékaře a jejich zprávu přehodnotil.Podle znalce, s kterým se prý radil, pitva nebyla provedena špatně, měla ovšem jisté nedostatky, vzhledem k tomu, že oba lékaři nemají dostatečné zkušenosti v soudním lékařství.To je ovšem významný obrat oproti první brožuře, podle které byla pitevní zpráva vyloženě špatná a podle filmu Zločin v Polné, dokonce naprosto bezcená.Autoři scénáře, se tak s Masarykovým poopraveným názorem, dostávají do zásadního rozporu.Tento obrat je nejspíše důsledkem toho, že si Masaryk později uvědomil, že pokud by se mu přece jen podařilo pitevní zprávu znevěrohodnit, jediným řešením by bylo provést pitvu novou a tedy přikročit k exhumaci těla.Přestože v první brožuře, se Masaryk vyslovuje, že exhumace by v některých věcech mohla přinést světlo, nikdy ani on, ani obhájce Hilsnera o nic takového nežádali.I když by nová pitva exhumovaného těla odhalila nějaké nesrovnalosti, bylo naprosto nepodstatné, jestli řez byl obyčejný, nebo neobyčejný, jak neustále spekuloval Masaryk, jelikož na odsouzení Hilsnera, by to nemělo žádný vliv.Naopak by se Masaryk a ti co ho do případu zatáhli, mohli spíše obávat, že zkušený patolog, by mohl odhalit skutečnosti, které by Masarykovu legendu mohly spíše vyvrátit, proto je celkem pochopitelné, že Masaryk, ani nikdo z těch co stáli v pozadí, po ničem takovém nevolal.
Masaryk se dále opět vrací k tématu místa vraždy a znovu urputně spekuluje, že na místě nálezu k ní dojít nemohlo.Hlavním argumentem má být poloha mrtvoly s ohnutýma nohama, které prý nebylo možno na tomto místě dosáhnout.Největší slabinou jeho “nové” argumentace ovšem opět je, že zatímco k vraždě došlo koncem března, on místo navštívil až v prosinci, kdy bylo po kolena sněhu a na místě se za těch mnoho měsíců mohlo dosti změnit.To Masarykovi ovšem nebrání tvrdit, že smrček, pod kterým tělo leželo a nohy zachyceny v jeho větvoví, prý byl na to aby to bylo možné příliš malý, se slabými větévkami, sotva 1,3 m výšky.Zatímco v případě jeho kritiky, chytá Masaryk každého za slovo a napadá každou dle jeho názoru nelogičnost, v tomto případě výletu do Polné, sám zřejmě nechal logiku doma.Mezi vraždou a jeho návštěvou místa činu uběhlo sedm měsíců, za kterou smrček, který si Masaryk vyhlédl, musel vzhledem k rychlosti růstu smrčiny půl až jeden metr za rok, doznat vyznamné změny.V době vraždy tak smrček mohl být tak poloviční, a těžko si představit, že by někdo tahal tělo pod takový ministromek, když v blízkém okolí se nacházela příhodnější místa pro úkryt.
Rovněž jeho tvrzení, že tělo nebylo ukryto a že bylo dokonce úmyslně vystaveno je nepravdivé, jelikož přes skutečnost, že každý den po pěšině okolo místa nálezu prošlo mnoho lidí, bylo tělo objeveno až při pátrání školními dětmi a potvrzuje to i mnoho svědků, kteří se na místě shromáždili.Stejně tak hypotézy, podle které bylo tělo na místo nálezu dopraveno, se odmítá vzdát.Bylo tak podle něj dopraveno z minimálně 30 minut vzdáleného obydlí, což si ovšem lze sotva představit, vezmeme li v potaz, že s břemenem, které lidské tělo představuje, by čas přepravy významně narostl.Je tedy pochybné, že by vraha vláčejícího mrtvolu, přitom mimořádně fyzicky vybaveného ??, někdo v těchto frekventovaných místech nespatřil.Masaryk mohl samozřejmě provést rekonstrukci podle jím nastudovaných kriminalistických postupů, nikdy se ovšem o nic takového nepokusil a zůstal u svých oblíbených spekulací od psacího stolu.Druhá brožura přesto, že se Masaryk na její sepsání zjevně mnohem lépe připravil a obohatil ji i mnoha jistě hodnotnými poznatky, je opět plná spekulací a nesmyslů, které ji tak odkazují rovnou do říše bajek.
Přes svou enormní snahu, míří Masaryk svými spekulacemi špatným směrem a je vlastně nejasné, čeho jimi má být vlastně dosaženo.Zvrácení rozsudku nad Hilsnerem však asi sotva, čehož si musel být nesporně vědom, jelikož Hilsner byl odsouzen na základě svědectví, podle kterých byl viděn v lese Březina už v období vraždy M. Klímové a následně mnohokrát znovu, až do objevení už jen její kostry, stejně tak v období do nálezu těla A. Hrůzové.Dalším nepřímým, ovšem zásadním důkazem proti němu, byly Hilsnerovy zkrvavené kalhoty, které si ovšem tak jak vysvětloval nemohl zakrvácet a navíc snaha je prát a nakonec skrýt.Rovněž Hilsnerova neochota, ztotožnit osoby vzhledem židovského původu, které se podle několika svědectví ve dnech vraždy vyskytovaly v jeho přítomnosti, vedlo k přesvědčení soudců, že má co tajit.Tímto směrem se ovšem Masaryk ve svých spekulacích nepouští, vědom si toho, že tyto skutečnosti nelze zvrátit, a do omrzení tak zabředá do tématu vraždy rituelní, jako by jednal na něčí objednávku.
Celé toto Masarykovo angažmá v polenském případu pak působí tak, že musel v tomto jeho životním období trpět zatemněním mysli, nebo byl k sepsání svého pamfletu někým přinucen, jinak lze sotva přijmout, že někdo jeho inteligence a vzdělání, mohl něco takto ubohého, při plném vědomí a dobrovolně sepsat a dokonce vydat.Nakonec lze s Masarykem souhlasit alespoň v tom, že období Hilsneriády bylo pro něj i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, nicméně vinu za to mohl dávat pouze sám sobě.
Klíčový kompletní dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře