Hilsneriáda a Masarykovo bizarní angažmá

Jelikož se na různých rádoby seriozně a historicky korektně tvářících se webech, mezi které také patří web, honosící se názvem Masarykova společnost, stále objevují dezinformace ohledně Masarykovy úlohy během takzvané Hilsneriády, byl sepsán jako dodatek k tématu Hilsneriády (1), (2), tento kratší doplňující text, který báchorky mající za cíl glorifikaci Masarykovy osoby a propagaci jeho údajně přísně vědeckého přístupu k případu v Polné, uvádí na pravou míru.

Dnes nelze zcela po více jak sto letech, s jistotou odhalit skutečné Masarykovy motivy, které ho vedly k tomu, aby se aktivně a svévolně zapojil do “zkoumání” okolností polenského případu, jisté je, že jeho cílem nebylo rozhodně jejich objektivní posouzení, nýbrž snaha řádné vyšetřování svými cílenými manipulacemi negativně ovlivnit, či přímo znemožnit.

Podle dnes šířené legendy, i slov jeho samotného, se Masaryk po počátečním nezájmu o případ v Polné (což je v pozoruhodném rozporu s jeho pozdější hektickou aktivitou), rozhodl aktivně a především veřejně ovlivňovat vyšetřování vraždy v Polné, údajně na žádost jeho bývalého žáka a tehdejšího historika a sociologa Sigmunda Münze, který si stěžoval, na antisemitský postoj českého tisku.Masaryk se tak tedy rozhodl  vystoupit proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.Toto je velmi důležitý poznatek, jelikož Masaryk později nevystupoval pouze proti  nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, nýbrž se cíleně snažil ovlivnit a především zpochybnit vyšetřování, i celý následný proces s Hilsnerem.Jelikož pak ani v jednom procesu, nebyl Hilsner obviněn a ani následně odsouzen na základě nějakých nesmyslných pověr, či falešného mysticismu, ale na základě výpovědí svědků, nepřímých důkazů a znaleckých posudků, je zřejmé, že Masaryka vedly naprosto odlišné motivy, než údajné vystoupení proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu.

Masaryk se tedy rozhodl konat a potom co prý podrobně studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, následně vydal tiskem onu brožuru “Nutnost revidovati process Polenský”, která je dnes mainstreamovými pseudohistoriky označována jako vědecké dílo, které mělo údajně vyvrátit závěry lékařů, kteří provedli pitvu mrtvoly Anežky Hrůzové, i závěry vyšetřovatelů.Hlavním cílem jeho brožury ovšem nebylo bojovat proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu, jak hned zpočátku Masaryk deklaroval, ale především zpochybnit závěry pitevního protokolu a dalších posudků, kde ovšem po nějakých pověrách, či mysticismu nebylo ani stopy.To vše s cílem zpochybnit, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly, nýbrž “v obydlí” a tím přenést podezření z Hilsnera, který byl dobře známý, že se v těchto místech pravidelně poflakoval, na blízké příbuzné oběti.

Ke smůle Masaryka, státní zastupitelství distribuci jeho brožury zakázalo a vydané výtisky nechalo zkonfiskovat.Podle legendy, za tímto zákazem měly stát antisemitské síly, ovšem důvod jejího zákazu byl mnohem prozajičtější.Masaryk tímto jejím vydáním otevřeně zasahoval do vyšetřování a dokonce se uchýlil k nelegálním praktikám, když se mu jako neoprávněné osobě, nějakým způsobem podařilo získat předmět doličný, který byl součástí vyšetřování, což bylo hrubé porušení zákona, a čímž se nezapoměl v brožuře chytře pochlubit.Masaryk si tak neměl na co stěžovat, naopak mohl být rád, že neskončil ve vězení, ale byl potrestán pouze nízkou pokutou.To současně dokazuje, že zastupitelství neovládaly žádné antisemitské síly, protože pak by s Masarykem státní zastupitelství jinak zatočilo a je vlastně s podivem, že z této šlamastiky, nakonec tak snadno vyvázl.Masarykova brožura se tak nikdy nedostala do širšího povědomí, a Masaryk se tak díky tomu před celým národem ještě více neznemožnil.

Následně po tom, co byla Masarykova rádoby vědecká brožura zkonfiskována, přijal Masaryk roli oběti, které bylo temnými silami v pozadí údajného protižidovského spiknutí znemožněno, vydáním jeho brožury, podle něj špatně vedené vyšetřování, založené podle něj na rovněž chybných posudcích ovlivnit.Vzhledem k faktu, že se Masaryk hrubě a dokonce protizákoně pletl do práce úřadům, aniž byl o to kýmkoliv z oficiálních míst žádán, zní jeho nářky opravdu komicky.Z jeho reakcí je cítit ukřivděnost, což je zarážející už jen proto, že nedisponoval v oblasti kriminalistiky, ani fyziologie potřebným vzděláním, ani znalostmi, a jak  sám uvádí, musel se v těchto oblastech teprve rychlostudiem dovzdělat.To se mu ovšem, jak dokládá jeho brožura, kterou spíchnul včetně onoho studia za pouhé dva měsíce příliš nepovedlo, nicméně mu to nebránilo v tom, aby v ní jako samouk bez jakékoliv praxe, poučoval vystudované osoby s mnohaletými zkušenostmi v oboru.

Naprosto k neuvěření jsou pak Masarykovy stížnosti, v nichž běduje, že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat, a svou kritiku procesu polenského, se dokonce odvažuje označovat za vědeckou práci.Masaryk se ani nestydí drze připomínat, že se v rámci svého údajného pátrání dokonce vypravil osobně do Polné na místo činu, zapomíná už však dodat, že to bylo až dlouho po sepsání jeho pavědecké brožury a více jak půl roku po vraždě, kdy už byla oběť dávno pohřbena, aniž by ji tedy vůbec kdy viděl, ať už na místě činu, či kdekoliv jinde, nebo alespoň vyslechl některé svědky.Masaryk si přesto dovoluje stěžovat, že mu bylo bráněno v jeho údajně vědecké práci na případu, ve skutečnosti se ovšem o možnost vědecky případ zpracovat připravil sám svým počátečním nezájmem, a začal do něj nezákoně fušovat až v době, kdy byly ostatky oběti dávno v zemi a to navíc pouze doma od psacího stolu, jelikož si zjevně nedostatečně nastudoval, ony kriminalistické postupy.Evidentně si tak pletl, exaktní forenzní kriminalistické metody, s prací romanopisce.

Tímto fiaskem s Masarykovou brožurou, po kterém následovalo její zabavení a trest pro Masaryka, ovšem jeho bizarní role v Hilsneriádě neskončila.Už v roce 1900 Masaryk vydává brožuru druhou, jako reakci na odpověď lékařů, nazvanou tentokrát Význam processu polenského na pověru rituelní.Předně se v ní snažil vysvětlit, jak bylo možné, že soudce zpřístupnil předmět doličný neoprávněným osobám a přišel opravdu s chytrou výmluvou.Podle zákona, je totiž soudce povinen každého přijmout, kdo by vyšetřování mohl nějak objasnit.Otázkou ovšem je, jak by mohl Masarykův přítel dr. Bulova a jeho žena, která kdysi vedla kursy šití, objasnit vyšetřování, když nikdo z nich včetně Masaryka, nebyl vzdělán v kriminalistice, ani nemohli přispět žádným svědectvím.Tato Masarykova argumentace, se tak jeví jako účelová, už vzhledem k tomu, že v první brožuře se o tomto postupu nezmiňuje a ani v soudních spisech o této události není ani zmínka, takže soudce jednal nezákoně, když postupoval neoficiálně.

V tomto novém spisu, ovšem Masaryk znatelně přibrzdil a svoje útoky na lékaře a jejich zprávu přehodnotil.Podle znalce, s kterým se prý radil, pitva nebyla provedena špatně, měla ovšem jisté nedostatky, vzhledem k tomu, že oba lékaři nemají dostatečné zkušenosti v soudním lékařství.To je ovšem významný obrat oproti první brožuře, podle které byla pitevní zpráva vyloženě špatná a podle filmu Zločin v Polné, dokonce naprosto bezcená.Autoři scénáře, se tak s Masarykovým poopraveným názorem, dostávají do zásadního rozporu.Tento obrat je nejspíše důsledkem toho, že si Masaryk později uvědomil, že pokud by se mu přece jen podařilo pitevní zprávu znevěrohodnit, jediným řešením by bylo provést pitvu novou a tedy přikročit k exhumaci těla.Přestože v první brožuře, se Masaryk vyslovuje, že exhumace by v některých věcech mohla přinést světlo, nikdy ani on, ani obhájce Hilsnera o nic takového nežádali.I když by nová pitva exhumovaného těla odhalila nějaké nesrovnalosti, bylo naprosto nepodstatné, jestli řez byl obyčejný, nebo neobyčejný, jak neustále spekuloval Masaryk, jelikož na odsouzení Hilsnera, by to nemělo žádný vliv.Naopak by se Masaryk a ti co ho do případu zatáhli, mohli spíše obávat, že zkušený patolog, by mohl odhalit skutečnosti, které by Masarykovu legendu mohly spíše vyvrátit, proto je celkem pochopitelné, že Masaryk, ani nikdo z těch co stáli v pozadí, po ničem takovém nevolal.

Masaryk se dále opět vrací k tématu místa vraždy a znovu urputně spekuluje, že na místě nálezu k ní dojít nemohlo.Hlavním argumentem má být poloha mrtvoly s ohnutýma nohama, které prý nebylo možno na tomto místě dosáhnout.Největší slabinou jeho “nové” argumentace ovšem opět je, že zatímco k vraždě došlo koncem března, on místo navštívil až v prosinci, kdy bylo po kolena sněhu a na místě se za těch mnoho měsíců mohlo dosti změnit.To Masarykovi ovšem nebrání tvrdit, že smrček, pod kterým tělo leželo a nohy zachyceny v jeho větvoví, prý byl na to aby to bylo možné příliš malý, se slabými větévkami, sotva 1,3 m výšky.Zatímco v případě jeho kritiky, chytá Masaryk každého za slovo a napadá každou dle jeho názoru nelogičnost, v tomto případě výletu do Polné, sám zřejmě nechal logiku doma.Mezi vraždou a jeho návštěvou místa činu uběhlo sedm měsíců, za kterou smrček, který si Masaryk vyhlédl, musel vzhledem k rychlosti růstu smrčiny půl až jeden metr za rok, doznat vyznamné změny.V době vraždy tak smrček mohl být tak poloviční, a těžko si představit, že by někdo tahal tělo pod takový ministromek, když v blízkém okolí se nacházela příhodnější místa pro úkryt.

Rovněž jeho tvrzení, že tělo nebylo ukryto a že bylo dokonce úmyslně vystaveno je nepravdivé, jelikož přes skutečnost, že každý den po pěšině okolo místa nálezu prošlo mnoho lidí, bylo tělo objeveno až při pátrání školními dětmi a potvrzuje to i mnoho svědků, kteří se na místě shromáždili.Stejně tak hypotézy, podle které bylo tělo na místo nálezu dopraveno, se odmítá vzdát.Bylo tak podle něj dopraveno z minimálně 30 minut vzdáleného obydlí, což si ovšem lze sotva představit, vezmeme li v potaz, že s břemenem, které lidské tělo představuje, by  čas přepravy významně narostl.Je tedy pochybné, že by vraha vláčejícího mrtvolu, přitom mimořádně fyzicky vybaveného ??, někdo v těchto frekventovaných místech nespatřil.Masaryk mohl samozřejmě provést rekonstrukci podle jím nastudovaných kriminalistických postupů, nikdy se ovšem o nic takového nepokusil a zůstal u svých oblíbených spekulací od psacího stolu.Druhá brožura přesto, že se Masaryk na její sepsání zjevně mnohem lépe připravil a obohatil ji i mnoha jistě hodnotnými poznatky, je opět plná spekulací a nesmyslů, které ji tak odkazují rovnou do říše bajek.

Přes svou enormní snahu, míří Masaryk svými spekulacemi špatným směrem a je vlastně nejasné, čeho jimi má být vlastně dosaženo.Zvrácení rozsudku nad Hilsnerem však asi sotva, čehož si musel být nesporně vědom, jelikož Hilsner byl odsouzen na základě svědectví, podle kterých byl viděn v lese Březina už v období vraždy M. Klímové a následně mnohokrát znovu, až do objevení už  jen její kostry, stejně tak v období do nálezu těla A. Hrůzové.Dalším nepřímým, ovšem zásadním důkazem proti němu, byly Hilsnerovy zkrvavené kalhoty, které si ovšem tak jak vysvětloval nemohl zakrvácet a navíc snaha je prát a nakonec skrýt.Rovněž Hilsnerova neochota, ztotožnit osoby vzhledem židovského původu, které se podle několika svědectví ve dnech vraždy vyskytovaly v jeho přítomnosti, vedlo k přesvědčení soudců, že má co tajit.Tímto směrem se ovšem Masaryk ve svých spekulacích nepouští, vědom si toho, že tyto skutečnosti nelze zvrátit, a do omrzení tak zabředá do tématu vraždy rituelní, jako by jednal na něčí objednávku.

Celé toto Masarykovo angažmá v polenském případu pak působí tak, že musel v tomto jeho životním období trpět zatemněním mysli, nebo byl k sepsání svého pamfletu někým přinucen, jinak lze sotva přijmout, že někdo jeho inteligence a vzdělání, mohl něco takto ubohého, při plném vědomí a dobrovolně sepsat a dokonce vydat.Nakonec lze s Masarykem souhlasit alespoň v tom, že období Hilsneriády bylo pro něj i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, nicméně vinu za to mohl dávat pouze sám sobě.

Klíčový kompletní dobový materiál, ve kterém lékaři, kteří provedli pitvu mrtvoly, odpovídají na Masarykův spis “Nutnost revidovati process Polenský”, ke stažení zde, odhaluje Masaryka, v lepším případě jako pouťového kejklíře, v horším pak, jako bezcharakterního manipulátora a lháře

Mainstream dezinformuje o kriminalitě imigrantů ve Švédsku

Jelikož mainstream systematicky lakuje imigraci cizích ras do Evropy na růžovo, bylo by překvapením, pokud by v souvislosti s posledním prohlášením amerického prezidenta Donalda Trumpa udělal vyjímku.Trump se v něm vyjádřil, že imigranti ve Švédsku jsou příčinou vysoké kriminality, na což mainstream okamžitě zareagoval tvrzením, že kriminalita ve Švédsku navzdory zvýšené imigraci, má za poslední roky klesající tendenci, což ovšem podle statistik není tak jednoznačné, protože například počet hlášených znásilnění v roce 2016, oproti roku 2015 stoupl o 13%.

I kdyby tedy celkově kriminalita ve Švédsku klesala, což je sporné, statistiky celkové kriminality, ovšem jaksi nic neříkají o tom, jakou měrou se na celostátní švédské kriminalitě, podílí přistěhovalci z neevropských zemí, respektive přistěhovalci neevropských ras.Rovněž taková statistika nevypovídá nic o tom, jaké kriminality se to které etnikum dopouští, jelikož jak dokládají statistiky z USA, jsou v tomto směru mezi etniky obrovské rozdíly (1), (2), (3).Ze strany mainstreamu, se tak jedná o zjevnou manipulaci.Pokud by pak mainstream chtěl informovat objektivně, musel by přiznat, že vládní strany ve Švédsku, už minimálně deset roků odmítají zveřejnit statistiky o původu kriminality, což znamená, že podíl imigrantů na celkové švédské kriminalitě se cíleně tají.Nicméně nezávislá studie ukázala, že švédské ženy v posledních letech méně vycházejí z domu, z obavy z sexuálního obtěžování, což zřetelně koresponduje s masivním přílivem imigrantů v této dekádě.Přestože tak tlaky na zveřejňování statistik kriminality imigrantů sílí, podle švédských oficiálních míst, by toto zveřejnění nepřispělo k zlepšení situace ve společnosti, což naznačuje, že tyto statistiky nebudou pro přistěhovalce dvakrát lichotivé.

Zatímco nám tedy švédská kriminalita přistěhovalců, zůstává ze strany oficiálních míst utajena, sousední země jako Finsko a Norsko, které jsou Švédsku velmi blízké, problémy se zveřejněním kriminality migrantů nemají.V Norsku, které oproti svým sousedům přijalo významně méně imigrantů, je tak podle statistik 9 z 10 pachatelů násilí na dětech imigrantského původu.82 rozsudků z 89 za domácí násilí, které za poslední tři roky vynesl okresní soud v Oslu, pak připadá rovněž na migranty.Podle policejního důstojníka Thomase Utne Pettersena, vzhledem k tomu, jak významný mají imigranti podíl na trestné činnosti v Norsku, je naprosto legitimní být xenofobní.Zpráva vydaná norskou policií z roku 2001 uvádí, že všechny znásilnění v průběhu minulého roku byla spáchána muži nezápadního původu.Všechny nahlášené znásilnění v průběhu posledních 5 let, rovněž spáchali muži  cizího původu. Policejní inspektor Hanne Kristin Rodhe říká, že pachatelé jsou často nezaměstnaní a byli žadateli o azyl v průběhu posledních pěti let.Co se týká nezaměstnanosti imigrantů, situace ve Švédsku, se velmi podobá situaci v UK a USA, a je podhoubím pro růst další zločinnosti, což prokazatelně dokládají dlouhodobé statistiky vládních institucí v USA.

Stav kriminality neevropských imigrantů ve Švédsku, tak bude sotva lichotivější, naopak se dá předpokládat, že tamní situace bude ještě o poznání horší.Švédská vládnoucí klika, která má zájem v imigrační politice dále pokračovat, je tak nucená tento stav tajit a mainstreamová média celé EU, se rovněž usilovně snaží, manipulacemi kriminalitu imigrantů maskovat.

Skutečná historie novodobé cenzury

Dnes se stále častěji objevují tendence cenzurovat informace, které jsou pro vládnoucí nomenklatury nepohodlné.Převládá ovšem mylná představa, že to je jakýsi nový trend, který se objevuje především v důsledku nekontrolovatelného šíření informací prostřednictvím internetu.Skutečnost je ovšem taková, že rádoby demokratické síly, které měly – jak tvrdí oficiální legenda, Evropu osvobodit před nacismem, zavedly po jeho pádu v Německu nejtužší cenzuru ve známých dějinách lidstva.

Historie cenzury je dlouhá a každý režim v dějinách bez vyjímky, ve větší, či menší míře, nehodící se informace cenzuroval, nebo stále ještě dodnes cenzuruje.Podle současných mainstreamových zdrojů a podle oficiální legendy, byly největšími cenzory v historii komunistické režimy a především pak samozřejmě nacistické Německo.To v jakém rozsahu pak zavedly v poválečném Německu cenzuru vítězné mocnosti, se opět důsledně tají, jelikož její záběr násobně překonává vše ostatní, snad jen s vyjímkou cenzury stalinistického Ruska, kterému může ovšem tato spojenecká cenzura směle konkurovat už jen proto, že ochotně bolševická pravidla cenzury přebírala a uváděla v praxi.

Jak už bylo zmíněno, podle dnešní překroucené historie, zavedlo nejtvrdší cenzuru v dějinách nacisitcké Německo.Skutečnost je ovšem taková, že Hitlerovo Německo, bylo proti tomu, co nastalo po obsazení Německa vítěžnými mocnostmi, úplným břídilem.Německo bylo ve 30. letech za  zavedení kryté měny, což bankstery na Wall Street rozpálilo do běla, a svůj hospodářský zázrak, který byl trnem v oku tehdejším méně úspěšným mocnostem  pod neustálým tlakem a čelilo opakovaným výhružkám.Už krátce po jmenování Hitlera kancléřem, tak Německo muselo čelit hrozbě bojkotu svého zboží na světových trzích, ze strany židovského kongresu a není tedy překvapující, že bylo nutností, šíření protiněmeckých štvavých autorů omezit.

Na seznam nežádoucích knih v Německu, se tak dostalo velké množství titulů, které často útočily nikoliv na režim, nýbrž přímo na německý národ.Vyjímkou z pravidla, se stala paradoxně kniha amerického Žida Theodora N. Kaufmana Německo musí zhynout, která otevřeně doporučovala genocidu celého německého národa a kterou Goebbelsova propaganda s oblibou předváděla, jako ukázku toho, jaké mají s Německem spojenci do budoucna plány.Ačkoliv všechny Kaufmanovy plány s Německem a Němci se nerealizovaly, přesto Goebbelsova propaganda příliš nepřeháněla a devastaci německých měst, průmyslu, i velké části německého národa spojenci provedli plánovitě a dokonale.Sterilizace Němců podle Kaufmana už tak nebyla nutná, jelikož mnoho milionů německých civilistů, především žen a dětí, bylo v důsledku skutečného spojeneckého holokaustu, sterilizováno upálením za živa.

Další autoři, jako například básník židovského původu Heinrich Heine, jejichž díla byla cenzurována, nebyli cenzurováni ani tak pro svůj židovský původ, nýbrž pro své útoky proti křesťanství, které Heine přirovnává k rozšlápnuté smradlavé štěnici, jenž prý Židům už tisíc let zamořuje vzduch, což silně připomíná filipiky, obsažené v Protokolech sionských mudrců.Rovněž skutečnost, že židovské noviny Judische Rundschau, které vycházely v Německu až do roku 1938, a paradoxně ve více jak dvojnásobně vyšších nákladech, než v období Výmarské republiky před nástupem Hitlera k moci, něco vypovídá o cenzuře v Německu té doby.Celkově tak v nacistickém Německu bylo během 12 let jeho trvání, z toho  šesti let válečných, cenzurováno kolem 10 000 titulů – udává se i o něco vyšší počet.Tyto “zakázané” tituly ovšem nebyly ničeny, což se často lživě uvádí, jako důkaz údajného nacistického barbarství, jen nebyly dostupné v knihkupectvích, z knihoven a archivů ovšem nezmizely, takže se jednalo o cenzuru jaksi jen na půl.Masovými paliči knih, se stali až vítězní spojenci a následné demokratury.Zatímco tak nacisté ve 30. letech demonstrativně spálili asi 25 000 knih, spojenci zkonfiskovali a zničili knih miliony.

Po pádu nacistického režimu, vítězné mocnosti zdaleka tak benevolentní jako nacistická cenzura k nehodícím se dílům nebyly.Spojenecká cenzura tak dosáhla monstrózních rozměrů, když bylo cenzurováno bez mála 35 tisíc knih, což nacistickou pseudocenzuru překonalo v počtech zakázaných titulů rovnou trojnásobně.Byly rovněž zakázány všechny německé učebnice vydané v letech 33 – 45.Spojenci se ovšem narozdíl od nacistů nespokojili pouze s omezením dostupnosti, a tak v letech 46 – 52, sovětská okupační moc vydala čtyři seznamy knih určených k likvidaci, z nichž  3/4 titulů, bylo podle těchto bolševických seznamů cenzurováno a nakonec fyzicky likvidováno, i v britské, francouzské a americké okupačních zóně.Pokud by vás pak zajímalo, jaké tituly byly spojencům v poválečném období  tak nebezpečné, kompletní seznam lze najít na webu org.censor.Lze tam tak objevit i zcela nepolitické a neutrální tituly, dokonce a nebo právě proto i tituly technické, včetně knih autorů jako byl von Clausewitz, který žil na přelomu 18. a 19. století a mohl tak mít s nacismem sotva co společného.Je tak zřejmé, že nešlo o jakousi proklamovanou denacifikaci Německa, ale o cílenou degradaci vědomostí a schopností německého národa, v duchu protiněmeckých plánů Kaufmana a Hootona.

K cenzurování knih a nejen jich, ale i video a audio nosičů a jejich následné konfiskaci, docházi v nemalé míře i v dnešní německé demokratuře.Jelikož cenzorské zákony se v Německu stále zpřísňují, dochází tak k situacím, že mnohá vydání knih, se tak stávají ze dne na den nezákoná a jsou masově knihkupcům a dalším distributorů, či přímo tiskárnám zabavována, pochopitelně retroaktivně a aniž by tito měli nárok na jakoukoliv náhradu, naopak můžou být ještě rádi, pokud vyváznou bez trestu.Následně jsou tyto zabavené materiály likvidovány napůl tajně ve spalovnách.Jelikož se inkviziční systém touto aktivitou příliš nechlubí, není zcela jisté o jaké množství spálených knih a dalšího materiálu se jedná, zcela jistě ovšem německá demokratura, už dávno mnohonásobně překonala oněch 25 000 knih spálených nacisty a nezdá se, že by v těchto praktikách likvidace informací, chtěla německá demokratura skončit.Zatímco pak v nacistickém Německu, nebyl problém tyto “spálené” tituly běžně získat v archivech, či knihovnách, dnešní demokratura, se pídí po každé jedné kopii pro ni nebezpečného díla s cílem ji zlikvidovat, takže jsou tato díla volně dostupná pouze na internetu.

Demokratury tedy mají v masivním cenzurování a ničení knih bohaté zkušenosti, dnes jim ovšem jejich taktiku v likvidaci knih, narušil neuchopitelný internet a novodobým paličům knih, tak vznikl poměrně velký problém, jak informace v nich obsažené a volně se šířící internetem zlikvidovat.

Proč se demokratury bojí svastiky

Už dlouho klesající počty takzvaných extremistických činů, které ovšem ve skutečnosti nikdy neexistovaly jinde než na papíře, nutí policejní stát, disponující obludnými více jak 40 000 policajty, vytvářet další kauzy s rádoby extrémistickým podtextem.A tak je tento evergreen opět zpět, tentokrát si prý přebujelý policejní aparát mohl udělat další zářez v boji s “extremismem”, když se mu podařilo odhalit “neonacistu”, který vyráběl nášivky se svastikami i dalšími runami a následně je prodával, což je pro demokraturu činnost mimořádně nebezpečná, jelikož narušuje vylhaná dogmata, na kterých demokratura stojí.

V dnešních dnech, kdy se do Evropy valí každým dnem stovky islamistů, vyznávající pro evropskou kulturu a hodnoty vůbec, otevřeně nepřátelskou ideologii jakou Islám je, je opravdu bizarní, že se policejní složky věnují přednostně pátrání po těch, kteří vyrábí nášivky se svastikami a dalšími podobnými tradičními symboly, které se všude ve světě užívají tisíce let a ve většině světa je tomu tak i dnes.A tak například v buddhismu, hinduismu i v džinismu, je svastika mnohoznačným symbolem, obecně chápaným jako symbol štěstí, nicméně podobně je, nebo byla vnímána mnoha dalšími kulturami, včetně těch které již zanikly, během celé lidské historie.Pouze několik málo bizarních režimů v dnešní Evropě, má ze svastiky panickou hrůzu a veřejné nošení tohoto symbolu štěstí, se v těchto demokraturách trestá i mnohaletým kriminálem.

Demokratury pochopitelně mají pro to, proč symbol hákového kříže zakazují a trestají, pohotové “vysvětlení”, které  je ovšem kompletně vylhané.Nacisté, tedy respektive Hitler, prý svastiku zneužili ke svým dobyvačným cílům, prostřednictvím vedení agresivní války.Toto tvrzení pak má dokazovat směšná legenda o agresivním, rasistickém nacististickém Německu, které prý rozpoutalo druhou světovou válku, přestože skutečnost byla přesně opačná a které má původ u norimberského tribunálu.Cílem tohoto loutkového tribunálu, který více než cokoliv jiného, připomínal stalinistické procesy, pak nebylo odsoudit skutečné viníky, ale pouze najít obětní beránky a vytvořit především alternativní historii a agresivní spojenecké plány tak na dlouhá desetiletí zakamuflovat.Nacismus tedy rozhodně nebyla žádná agresivní ideologie a cílem nacismu bylo především udržení míru v Evropě a svastika tak byla v souvislosti s nacismem, především symbolem boje za svobodu, jak proti agresivním západním mocnostem, jejichž cílem bylo zničení německé ekonomické síly, tak proti ruskému bolševismu, usilujícímu o okupaci rovnou celé Evropy.

Hitler tedy svastiku nijak nezneužil, ani nepošpinil, naopak vedl politiku, která  nikdy nebyla v rozporu s tím, co svastika už dlouhá tisíciletí symbolizuje.Svastika je tak dnes nepohodlná jen těm, kteří usilují o manipulaci historické skutečnosti a to co svastika symbolizuje, je těmto zločincům v čele evropských demokratur trnem v oku, jelikož jejich politika, je narozdíl od nacismu postavena pouze na vylhaných dogmatech a vybájené “historii”.